Oskar a Terezka bez pointy (Happy End)

Oskar po pravdě řečeno vůbec neočekával, že by celá ta záležitost s Terezkou mohla vydat na nějaký delší příběh; když ji před pár měsíci zval do divadla, uměl si sice představit ledacos, ale rozhodně ne to, že by se mu po tomhle dítěti mohlo někdy v budoucnu stýskat tak, jako se mu stýská nyní (je neděle odpoledne a Terezka pobývá jako každý víkend u rodičů doma v Kadani).

Napsal dítěti, přestože je jí devatenáct. Oskara dodnes nepřestává ohromovat, že Terezčin klín vypadá a reaguje jako klín dospělé ženy. Občas prostě nedokáže pochopit, že dívenka, která o svých rodičích mluví beze stopy ironie jako o taťkovi a mamce a která k archívnímu bílému vínu po hrstech pojídá čokoládové lentilky (a vyplazuje potom na Oskara obarvený jazyk), může mít v podbřišku husté černé chloupky.

Terezka studuje v Praze teprve krátce a často ještě ve městě bloudí. Když jdou s Oskarem do kina nebo na večeři a on bez předchozího upozornění odbočí nebo začne přecházet ulici, téměř pokaždé do něj narazí a Oskar ji musí zachytit, aby neupadla. Terezka se pokaždé omlouvá, ale Oskarovi to připadá roztomilé. Ví, že i kdyby zahnul do domovního průjezdu nebo třeba na staveniště, Terezka by ho oddaně následovala. Občas se tomu musí usmívat.

Ví ovšem také, že když je sama, přitahuje pozornost mužů. Vsadil by se, že ji muži oslovují přece jen o něco častěji než jiné pohledné dívky; určitě si více troufají právě proto, že vypadá tak nevinně, tak bezbranně. Toho se Oskar trochu bojí – tím spíš, že tuší, s jak bezelstnou ochotou jim Terezka odpovídá. Navíc ví, že Terezka si na ulicích někdy polohlasem povídá sama pro sebe. Dělá to prý proto, vysvětlila nedávno udivenému Oskarovi, že má dobrou náladu.

V Oskarově přítomnosti toho naopak moc nenamluví. Většinou se jen plaše usmívá, a kdykoli na ni Oskar zpříma pohlédne, upadne do ještě větších rozpaků.

„Co?“ říká pokaždé tázavě, nejistě.

„Nic,“ usmívá se Oskar a okouzleně ji cvrnkne do špičky nosu nebo ji potřepe po vlasech – to je často jediná odpověď, kterou jí umí dát.

Jejím příběhům o příbuzných, spolužácích či o kamarádkách z Kadaně většinou chybí pointa, ale Oskar jim i tak naslouchá vcelku rád, protože z nich vyzařuje něco, co jeho historky, byť by byly literárně seberafinovanější, už nikdy mít nemohou – totiž neohrabaný půvab mládí.

Někdy se Terezka do svého vyprávění maličko zaplétá; když se jí to stane, zaraženě zmlkne a sama nad sebou mávne rukou. Jiné příběhy, zvláště ty o domácích zvířatech, nedokončí obvykle proto, že v ní vyvolávají záchvaty upřímného tichého smíchu, který při nejlepší vůli nedokáže potlačit; znovu a znovu si dlaněmi zakrývá hezký obličej, směje se a bázlivě pokukuje po Oskarovi, jestli ho svou dětinskostí ještě nepopudila – ale toho se zatím nemusí bát.

„Pojď ke mně,“ říká Oskar a rozevírá náruč. Terezka poslušně vstane, stydlivě mu usedne na klín a skryje tvář na jeho rameni. Oskar ucítí, jak se její útlá záda otřásají přidušeným smíchem.

Někdy se Oskar v Terezčině mlčenlivé přítomnosti nudí – to když je příliš unavený nebo příliš mrzutý, aby se dokázal těšit pouze z půvabu její holé existence (o mnoho víc mu Terezka přirozeně ani nabídnout nemůže), ale potom stačí něco zdánlivě zcela bezvýznamného – třeba jen to, jak se sklopenou hlavou prochází přes kavárnu na toaletu, nebo jindy její nahodilá poznámka, že měly na internátě ke svačině rohlík a mléko – a Oskarův cit se v jediném okamžiku vrátí (podobně ho dojímá i to, jak si Terezka ráno před odchodem do školy nalévá do odřené plastové láhve minerálku, nebo dokonce jen obyčejnou vodu přímo z kohoutku).

Oskar postupně objevuje, že Terezka nezná celou řadu slavných knih a filmů, které v Oskarových kruzích četli a viděli samozřejmě všichni, ale přesto se nad tím nedokáže pohoršit. Kdykoli nějakou takovou domněle neodpustitelnou neznalost zjistí, hledí na Terezku téměř nadšeně.

„Ty vážně neznáš Stříbrný vítr?“ říká šťastně.

Mnozí lidé se v první chvíli nejednou domnívají, že Terezka je Oskarova dcera. Oskar to vnímá s rozporuplnými pocity: na jedné straně to lichotí jeho ješitnosti, ale také ho trochu zaráží samozřejmost, s níž to předpokládali (pokud by měli nějaké pochybnosti, nechali by si je pro sebe, tak netaktní by přece nebyli). Z toho ovšem plyne, že Terezka skutečně vypadá jako Oskarova dcera, respektive že věkový rozdíl mezi ní a Oskarem je natolik zjevný, že k takové domněnce opravňuje.

Oskar sice na dané téma často žertuje („Když já jsem maturoval, tebe mamka ještě kojila,“ říká Terezce například.), ale vlastně neví, co si má o onom velkém věkovém rozdílu doopravdy myslet. Předčítá Terezce příslušné pasáže z Čechova („…byl k ní vlídný a laskavý, ale v jeho chování, v jeho řeči a v jeho laskání ležel jako stín lehký posměšek a trochu hrubá domýšlivost šťastného muže, který byl skoro dvakrát tak starý jako ona…“) a mluví před ní o syndromu pygmalionismu, jenž zachvacuje muže středního věku – ale jako by si tím chtěl jenom dokázat, že se tomu problematickému tématu nevyhýbá.

Jednou ráno, když jde pro noviny, zakoupí Terezce ilustrovaný dětský časopis. Terezka sice naoko rozhořčeně protestuje, ale po pár minutách ji Oskar spatří, jak si v něm s nelíčeným zájmem čte.

„Terezko!“ zvolá pobaveně.

Polekaně od sebe časopis odstrčí – jako kdyby ji přistihl, jak si prohlíží nějakou nechutnou pornografii.

Někdy ji Oskar přivede před velké zrcadlo v předsíni, postaví se za ni a začne jí vyhrnovat tričko nebo rozepínat halenku. Terezka se nesměle brání, uhýbá před svým obrazem očima a rukama si zakrývá bradavky. Nejde vždycky o sex – někdy se chce Oskar spíše na vlastní oči přesvědčit, že je to všechno pravda.

Když Terezka k Oskarovi večer přichází (často v novém svetru nebo nové košili – ale po chvíli vyjde najevo, že jsou to věci zapůjčené od kamarádek na internátě…), zůstane obvykle stát uprostřed předsíně jako žačka, která se na vyzvání učitele dostavila do jeho kabinetu. Nerozhodně se usmívá, jako by čekala na další pokyny. Oskarovi se líbí, že si ve vztahu k jeho bytu dosud neosvojila onu samozřejmou dobyvačnost dívek, které ho tu navštěvovaly dříve: neodhazuje kabelku, kam ji napadne, neprochází křížem krážem všechny pokoje, neotvírá lednici, a dokonce si bez jeho přímého vyzvání ani nesedne. Má ji za to rád, ale ví, že i ona jednoho dne vstoupí a s nečekaně nabytým sebevědomím, které mu bude nepříjemné, se svalí do jeho rozestlané postele (je to stejně nevyhnutelné jako to, že každý oblíbený žák svého učitele jednou zklame).

Podobně se Oskar poněkud sobecky bojí chvíle, kdy Terezčin místy až bázlivý respekt klesne pod příslušnou hranici – a ona před ním začne vyslovovat všechny své nedopečené devatenáctileté názory a z televize odkoukané životní představy.

Ale zatím tomu tak není, a pokud musí Terezka k ránu na záchod, zavírá a otevírá dveře do ložnice až neuvěřitelně tiše.

Když jí Oskar naznačuje pravdu o svých předchozích vztazích nebo vypráví o nevázaném sexuálním životě svých přátel (kterým také podsouvá některé vlastní historky), Terezka ho sleduje poněkud vyděšeně – jako někdo, kdo v čekárně u zubaře naslouchá vyprávění člověka, který právě podstoupil obzvlášť krvavou extrakci. Po milování s Oskarem se ovšem sama směje velmi rozpustile – a přitom se rozhodně nedá říct, že by se milovali nějak usedle. (Odkud tedy ta rozpustilost vyvěrá? říká si někdy Oskar.)

Více ho leká jiná věc: kdykoli mu Terezka položí tvář na prsa, vypadá náhle tak důvěřivě, až z toho Oskara někdy mrazí. Na rozdíl od ní si totiž umí živě představit příliš mnoho konců. Příliš mnoho smutných point.

Jednou ho v takové chvíli napadlo (bylo to velmi časně ráno a v pokoji byla dosud tma): Co když ho Terezka přitahuje především proto, že ona na šťastné konce ještě věří?