Zelené zrcadlo

Dívka s dlouhými černými vlasy
prohlíží své faraónské oči
svá ústa čerstvě pořezaná
svá ňadra s hroty uzardělými

dívka kleopatra
dívka hortensie
dívka ofélie která neutone

dívka prohlíží své otevřené tělo
v zeleném zrcadle uprostřed svatební zahrady
plné třtinových stvolů
chvějících se od kořenů k ústům

a dívka se chví
dlouhým žárem poledního srdce
stojíc nehnutě jako na dně jezera
ale to se zdá právě jen nám
a tehdy zaměňujeme vysokou jezerní vodu
za ono zrcadlo
v němž spatříme svůj tetanický úsměv
z druhé strany smrti

Dívka sama
je však neskonale živá

V jejích rukou se přetavují bronzové svícny
zpět k ohňovému skupenství
stromy se vracejí do prvoklíčků
z uhlového kamene vyrůstá plavuň
a sůl
odchází k moři
jakoby vábena písní bílého pištce
z dob solného dětství

Takto se vše v dívčiných rukou
vrací k prvotnosti
plné varhan a fléten

Dívka sama
zůstává však neskonale přítomna

prohlíží své otevřené tělo
v zeleném zrcadle uprostřed svatební zahrady
rodících květin
a vraždících lidí
a rodících lidí a vraždících květin
prohlíží své faraónské oči
svá ústa čerstvě pořezaná

opilí psi křičí z podkousnutých chřtánů
rdousíce se z posledních sil
děje se cokoli
země ztrácí přitažlivost
ale stáří je zlostné a na oplátku
i pro ni ztrácí přitažlivost svět na jejím břiše
odchází slunce a přichází smutek
jako nekonečný oblak černých labutí
sněží sněží a dlouhé bílé vlasy sněhu
češou fialové blesky
žádná milostná hlava s lilií ve vlasech
nebyla spanilejší této šílené hlavy země

dívka prohlíží svá ňadra s hroty uzardělými

pastýřští milenci zarůstají rukama do trav
a takto přikováni
bezmocně zpívají k záhonu vlasů za hlavami
a je to zpěv tak žádoucný
že praskají i sladké loutny
na stěnách ložnic v dávné Atlantidě

a dívka prohlíží svá ústa čerstvě pořezaná
a cítí jak zpěv v neslovech a přelahodných tónech
jí zdvíhá ňadra náměsíčně vzhůru

a tehdy touží rozbít zelené zrcadlo
touží rozlévat mléko po svatební zahradě
touží přivolat ovce a srny a podzemní potok
touží osypat cesty růžemi
a sedátka jablky vínovými
touží se sklonit k milencům v travách

ale nerozbijí zrcadlo
toliko je zahaluje rouškou
s otiskem člověkovy tváře

odstupujíc po špičkách do svatební zahrady

zatímco zelené zrcadlo
skryto
čeká na svůj okamžik
neboť kdoví
snad právě v něm
budou čísi bezsmyslné vrypy
objeveny
co záznamy altamirské