Ranhojič

Jsem ranhojič Jsem hojič ran
Sám Robespierre zutínávač hlav
mi kdysi v dávné noci svěřil
tu marnou práci klížit hlavy zpátky
Je vichrno již churavím a teskním
jen stěží zdvíhám opadané hlavy
ještě tak ruku dětský kloub
či na hrst vlasů
dokáži posbírat a spojit s mrtvým tělem
Je bída s blátem Kolik bot
jsem prochodil — a kolikerou stužku
jsem vděčně přijal v odměnu své službě
A vskutku bylo proč — což lhostejné je   zda mrtvý jímž si přizdobujem dějiny
je bez hlavy či bez nehtů anebo má   na věky věkův zpřerážená žebra
Tuším že nikoli A v péči o mrtvého
znám úkol vážnější než v péči o živé
Leč už jsem řekl — scházím
a je mi vichrno že sotva k ránu zvedám
svou vlastní hlavu z kanálů
kam padá Jsou sny a nesny neboť sen
je to co toužím ve spánku či v bdění
a co se nesplní A v nesnech vídám vše
čeho se děsím co mě vtiskuje
až do půl pasu hlíně Vše jak živoucí
jen více skutečné A tedy spatřuji
sám sebe v polích plných masožravých trav
a velkých zelných hlávek které chroptí
a vyjí bolestí neboť jsou napůl shnilé
A fosforeskné houby které o polednách
zdvíhají hlavy zšedivělé smrtí
se nesmyslně dlouho pokyvují v rytmu
jakési písně rozteklé jak plazma
Jsem pod zemí A smutné vlhké jíly
jako by vřely vrství se a hýbou
až klokotavě stisknou i můj dech
a není bože není stébla které… Jsem v nebesích
a rachitické stromy
jež odtud rostou korunami dolů
mě hladí kořeny s tak slizce hadí něhou
že sténám šíleně — Já nevraždil
já jenom vyjímal
ta těla z propadlišť a vyplétal je z kol
já z žlábků gilotin
vždy jemně za vlasy bral hlavu
a hadrem pravda ne vždy bělostným
jsem osušoval krk a jednou dokonce
jsem semišovou kůží čistil brýle
jistého učence a teprve pak
tu obrýlenou hlavu přistehoval
Což nebyl jsem to já   kdo kolem šibenice
zaléval denně záhon bílých růží
a rouboval a plel jen aby bylo pěkně
na místě kam se lidé chodí rozloučit
Já nevraždil Jen zcela výjimečně
jsem dordousil kde bylo přirdoušeno
dolomil vaz či doťal sečnou ránu
ale to vše jen v zájmu povinnosti
abych tím dříve mohl napravit a zhojit
ránu na mrtvém Proč tedy jakým právem
vcházejí do mne do mých snů ti bílí
ti nevzdušní ti krákoravě suší
ti morfinisté vydechnutí z varhan
za nimiž sedí sebemstivá zášť
Proč tedy jakým právem slétají se hlavy
okřídlené že podobny jsou ptákům
z příšerné říše zduřelin a hlístů
proč slétají se napříč horizontem
a zaplnivše nebe do všech stran
točí se v černých souřadivých kruzích
kolem mé hlavy Což já je zutínal
Vždyť já je klížil zpátky…