Příběh

Ano lze jen vypovídat
Tedy po pravdě A přece pohleďte
jsou chvíle o nichž nedokáži hovořit
leč slovem vznosným jež zní nevěřícně
A vypovídám o tobě a o noci
v níž kolem našich dveří obcházela
láska v niž si už nezoufáme věřit
Láska kupodivu stará (a říkáte mi —
první zalhání vždyť jste se znali
právě jednu noc) a opakuji po pravdě
že láska stará nejenom k dětství mému
leč vůbec k dětství lásky Neboť pokoj
v němž jsem směl líbat i tvůj sněžný stín
(jsou stíny sněžné ptáte se — a já bych plakal
když nevyslovím přesně ani to   co jsem měl v zubech jako hadí ránu)
neboť tento pokoj byl ložnicí zámeckou
a mohl se v něm udát
kdykoliv dříve (a kdykoliv dnes)
i příběh komtesy a šíleného prince
který by zabíjel a zapaloval hoře v srdci tak
až vskutku uhoří a s ním i střecha
nebo alespoň trám s čárkami sebevrahů
A další podobnost: jak ona jemu i ty mně
odcházíš — chodbou na niž opilecky žárlím
že se tě dotýká stařeckou zplihlou tmou
a jako ona jemu i ty mně
slibuješ — přijď a dám ti květiny
Komu se však chci zalíbit s květinou v ústech
jako z dávných časů Pro koho to chci lhát
do své vlastní tváře…
Chodil jsem zahradou a ještě několikrát
jsem dívku spatřil Žel její oči
byly bezúsvitně prázdné a její hlas
hovořil o květech jako by podřezával
jejich stvoly…
A teprve v noci když jsem oknem
uviděl tupý a neslitovný měsíc
a po chvíli
zaslechl z chodby horečný dech prince
jenž zavazoval šátek plný komtesiných slzí
když jsem cítil jak se prohýbají staleté stropy
jako o požáru a když posléze umlkly schody
v zámecké věži kam princ odnášel
poslepu svoji věčně mrtvou lásku
otočil jsem i já v srdci do minula
hledaje vzpomínku kterou bych šťastně spojil
nešťastné rány v sošce toho snu
(a vy se smějete —
ty cirkusový lháři což nezaříkal jsi se   že jen po pravdě) a já vám pravím
tato výpověď je pravdivější nežli pravda
tato skutečnost je skutečnější jako každý sen
v němž více smíme a tedy více jsme —
s onou amforou tající slzy láskou vyplakané
jež se nám stále rozbíjí a již
právě jen ve snu stále slepujeme