Labutí jezero
I
Čteme oněmlé stromy A z korun
padají listy a modrá jablka Někdy dávno
tě naleznu a spatřím Někdy dříve
tě ztratím jako stud nebo přesladké třešně
na uších hříchu Pojď odtud
My všichni pojďme odtud a utečme
neboť dno jezera tlí a tedy básničtí
a zapáchá příliš Příliš mnoho
kloubů a ústrků Příliš mnoho
kližek a přirovnání Příliš
srdcí a bití na poplach
v hodině dvanácté Žel je tomu tak
hřbitovní zelí nechutná sladčeji
Potom alespoň úžas Lze-li vůbec
žasnout nad řeznickostí řeznického psa
Měli jsme více doufat Anebo
měli jsme se více nenarodit Toto vše slýchám
nad vyvlčeným cípem města Ještě včera
odmítal bych se bavit o houslích A nyní
chápu či tuším onu nenávist
jež vede muže znalého hře v příběh
od domu k domu a pak o dům dál
a vyprávět a vodit příliš živě
loutky zemřelých Není zde Achilla
bez hlavy a paty A není gilotiny
bez Homéra a kolovrátku
Jezero tlí
Mrtvé labutí maso
dere se k veřejím Ještě po smrti
chtějí být slyšeni
a vyvoláni jménem Ta bláhovost
když myši mají pré A tak už ani
sklíčením marným neodemknem zámek
nikdy nezamčený Je sychravo
a vlhko Spodní víry
konejší kadeř uplynulou s časem
a s čelistí která ji svírá
Je spát
jako zemřít A je nespat
jako zemřít zaživa To trapné
je jenom čekání a polykání žab
a modrých andělíčků Kolik veršů
tu ještě vyklovem a vytesáme v žule Voda
je stále slanější a stále více prázdná
Není dne
aby neutonuli koně
i s kočím a nákladem tiché pošty Není hoře
aby neshořelo jako jakýkoli jiný něčí smích
i s nehty beránků persiánků Toto jezero
má dno plné klíčících klíčních kostí ale všechny
rostou větvemi dolů Jako blázen
směje se vodní kmín nad vzlínajícím peřím
nad zobáčky a drápky labutími
zahryzlými a zakleslými do vln
omývajících naši pravdivější tvář Je to noc
a v noci i maso zimních ptáků
pálí jako led
II
Světlo jde spát A těžce padá mlha
jako ze schodů věže Jde o příběh
na hrací strojek A on zatím
skřípe nám v hodinách jako vánoční písek
z vnitřností ryby
Vzpomínka na zahradní slavnost
v léčebně duševně chorých Muži
v nevzhledných botách A ženy v halenkách
s umělými květinami Bylo odpoledne
a slunce plné bědné radosti Potom
vezl jsem na malém jezírku dívku
v černých vlasech Šeptala
— Vesluj do křoví budu ti hádat z ruky
A ještě
— Přijďte mi pomoci Bojím se
že si ublížím skočím-li z okna
Vracel jsem se a ona zaplakala
jako když vítr žene déšť
na ptačí jablka
Jenom ve snu
pojí se takto černá s červenou My bdící
nic nechápem a proto tolik marně
píšem jak do not v divné cizí řeči Opravdu
nepřežije nás nic A celý ten náš chvat
s nímž skládáme své vzkazy do čítanek
a tanečních pořádků historie celé to divadlo
jež hrajem pro sebe a ostatně i za své
je jenom oblázkem
vhozeným mezi nebe a zemi Padáme s ním
a ovšem
do jezera které se rozčeří
že povyplavou kůstky
a pírka labutí
Tehdy dávno
spěchal jsem s dívkou vlasů světlejších
než arniková vůně Na kraji lesa
seděla na květech postava v tak jurodivém pláči
že jsme nepoznali zda je to žena
nebo muž Tyto náznaky a podobnosti
jdou pozorně po našich stopách
Křížová muka
pokácených stromů A smutek krotký a dětský
jako kolombína Časy
kdy puklé rybízové oči
tonoucně plují zelenou krví hliněným potem
a zhořklým mlékem trávy A vzápětí
hoře malicherná a tedy palčivější
zármutků velkých neboť důstojných až běda
Jezero netečně polyká přísahy
obroučky brýlí zubní dřeň i vlasy
Vodní vši
plují kolem puškvorcových stvolů Na březích
střílejí děti do labutích krků
se smíchem
jako do škodné