Útěk

V pošetilé zahradě
divočící veselým nářkem dětí
které ji ohryzávají
nesčíslnými zuby radosti a hladu
sedává pod stromem
stárnoucí peer gynt
a plaše se usmívá

Ano přemílaje růženec svých vzpomínek a žel
i nevzpomínek
nemůže se dopočítat čtyř světových stran
a marně hledá tu   jíž nedojdeme ke smrti

Sedává do pozdní noci
rozdmýchává měsíční oharek
zatímco stínohra dětí
které již dávno odešly spát
pokračuje v jeho očích

a on vidí
děti v podobách elfů a skřítků
neboť elfové a skřítci jež potkával
se tolik podobali dětem jeho dětství

a ve větru spatřuje
jak pod krátkou sukní dívek
červené punčochy končí bílým masem
a napadá ho   kdyby se dívka vysvlékla z šatů
spatřil bych naopak kterak bílé maso
dlouze rudě končí

a tehdy se stínově rozkřičí
stínoví ptáci
noc se stmívá a tedy se rozednívá
peer gynt zažehává stříbrošedý oheň
jehož dým
zahaluje unavené keře jako mlha
duše květin přilétají od jezer v nichž nocují
na nebi skleněně skřípou
veřeje vzdušných zámků

peer gynt vstupuje do ohně
úpěnlivě k ohni vzpíná dlaně
ale oheň nepřijímá peera do své moci
odmítá ho   a on   nešťasten jako prázdná voda
vychází z ohně
neproměněn
jen o den starší

Přicházejí slunečnicové dívky
jediná hlava se k němu nenakloní
zdvíhá se vítr a laskavý déšť
zametá oheň a poztrácené vlasy

peer gynt jde
dokola kolem nekonečna
hrbí se   už jenom hlava
zůstává nad námi
o hlavu výš