Domek za tratí

Ano také mám domek se střechou porostlou mechem
jenž líná jako kůň kterého líto střelit
A kdykoli bouře strhává dráty od lidí k lidem
a od světla k světlu šílená svíčka létá pod stropem

a bije hlavou do čtyř stěn jak já A potom slýchám
zvuky nočních vlaků — hlasy kolejnic a kol stony pražců
a mnohdy volání — jakoby výkřik k úzkosti mé —
a cinkne-li co náhle po okenním skle

pak jistě prsten zásnubní či klíč
od města za horami A tehdy rozrážím okenice do tmy
padám tváří proti dešti a oslepen jím

chytám se jeho vláken jako nesmírných rusých vlasů
vlajících z vlaku jenž bije kopyty a prchá
nenávratně — jako kůň z tohoto věku