Řecko

Jako bedna na ohořelé svíce v pravoslavném kostele,
smutná a přece ne,
jako bedna písku na zhasínání svící v pravoslavném
             kostele,
pak jehňátko, co si s náma hrálo a nechtělo nás
             opustit,
přesný čtverec bouře nad mořem
a místo tam v dáli, na které prší:
vystoupit tedy z auta, vyfotit bouři nad mořem,
vyfotit drobná pozorování,
poslouchat strašný řev krocanů a impotentní bekot krůt,
větve se sklání dozadu — vane severák.

Toto vše nebude ani vzpomínkou, ani záznamem
             mysli,
nedotklo se toho božstvo,
jen beránek boží na sebe vzal mou tíhu
a neupadnul, ale odskákal,
božstva se už dnes nezjevují a tomu, co říkají,
mé krůtí uši nerozumí,
oko bouře je pro mě přesný čtverec
a nevidím strašný modrý šleh Hospodina
vyslaný ke mně,
vyslaný ke mně!
Zapomněla jsem i řeč zvířat.
Jen ruce se tupě spínají jak vánočky a hlava
se mnohohlasně a s liščí pokorou obrací nahoru
k vrchnosti, aniž ví k jaké.
Ztratili jsme jména
a nemáme už ani hlas. Nemáme oči pro vidění
a uši pro slyšení.
Bůh nám pořád sedí na oblaku
a počítá beránky. Naše čtverce jsou krychle
a hostí další krabičky, kufry a bedničky.
Jenom když vyjdu na terasu a vidím zlatý pruh
             na moři,
kam sahá slunce, tu hranici, za kterou nelze,
vím, že je oko boha jak trychtýř soli
a já že jsem člověk,
bez jména a vlasti,
odsouzený k jedné straně hranice.