Já

Hoří svíce
a není co říct Člověk je sám a smutný
             před plamenem
Ptá se co bude Neví
Píše jmenný seznam svých Nerozumím
Jako by vědění
             ho mohlo zachránit
Vědění které potopí
             i vzrostlou krysu!
Potopí ji do ohně věčného,
ohně pýchy kterým shoří svět,
             to odpalovací krematorium
             usazené na Já:
             Já zalívaném jako kytička, jako
             hvězdnice alpská…
— Ale Já je svoboda! křičte před hospodou,
             ještě než shoří,
svoboda splácaná do formy, Já je   bábovka!
jímka a počátek všech zločinů,
Já je Kain naslouchající Hospodinu:
             ‚Což nepřijmu i tebe,
             budeš-li konat dobro?‘
a pak se zvedne a jde zabít
             Ábela
protože musí
protože Ábel nechápe proč není
             Kain,
Já   jak střečkem pobodávané smrtí —

Já, konečná, nenahraditelná, dokonalá
tak jako všichni.