Tohle století kvete černě a zeleně

A ovšem všichni jsouce obrazy doby,
řešením její rovnice.
A v rámu doby zase ta zakuklená
hra se smrtí, s loutkou s dřevěnýma nohama
která poslepu
a lehkým krokem tanečnic
odvede nás tam, kde listí neopadá
kde není jaro, léto, podzim, zima
jako v téhle provincii světa a historie a poloducha,
ve které rovnice se neřeší, ale všechno
je rovnou řešením,
protože počty vymyslel ten, kdo se už chtěl dopátrat
špatně!
— A ty sis myslela, že paměť
je strom života, drala ses proti času,
probourat se až tam dozadu, odkud přítomnost
roste jak štěp na věčnosti.
Chtělas vidět ten správný hloh!
Tohle století
             kvete černě a zeleně.
Večer z něho vzlínají
temné páry techniky a alkoholu,
Treblinky a okvětního pylu
             vesnických jabloní…
Naděje tu bloudí vzduchem
jak kulečníková koule.
A synáčka poslali rodiče za kopec,
až tam, kde na bílém trůnu
             sedí prorok,
který ti neřekne, proč ses narodil…
Řekne ti, že neví…
Milí pozůstalí budou pojídat střeleného
             jelena s brusinkama,
pusy mastné,
bez šému na čele,
šém jim vytrhl Bůh,
když se na ně                zlobil!