Kdo jí ovoce jazyka?

Copak to někdy byla možnost,
vzdát se hlupcům?
rezignovat na svět a na řeč,
která s ním přece bydlí
v temné pospolitosti,
protože musí, ne musí, ale chce —
‚Život i smrt jsou v moci jazyka,
a ten, kdo ho miluje, bude jísti
ovoce jeho.‘
— Ale já znám sladký pach
ovoce smrti, celé dlouhé dny jsem chodila
v jejích zahradách
plných předsmrtných masek, nikdo neznal
svou tvář, obaloval se lety a dávnými
vůněmi, sypal slova do krmítek,
měl mávátka i prapor
na pozdrav dějin, které ho umlely
na paštiku, přesolily jako uzené. A to byl
sladký pach, sladký pach ovoce smrti…
Kdo jí ovoce jazyka?
Co osvětluje stín až na kost?
Proč neznáme tvar citů?
A víme jen, když se skláníme nad spícím dítětem,
že nic víc není, že zlo
nevyhraje… jenomže o tom neví…
a i kdyby vyhrálo, nedalo by se   na to přistoupit, nikdy!
nedalo by se přistoupit na Nikdy
vlající v nalakovaném černém vesmíru