Vánoční báj

Hvězda Vánoc je rozsvícena
a mágové znovu kráčejí
             známou cestou.
V každém chlévě
je dítě v jesličkách,
jdou světem
             plným božích synů a dcer,
             mě a tebe.

A v začarované bílé zemi v lese
leží v potoce dítě pod ledem,
neslyšně se sype sníh ze stromů
mezi zmrzlými výkřiky ptáků,
klády na potoce zapadané sněhem
ztuhly jak mrtvé ryby,
             jak těla lesních zvířat,
             zbloudilé lodice s plavci
             kteří nikdy nespatří domov:
             vesla jim vypadla z dřevěných rukou.

„Dítě je hvězda Vánoc,“
říká cukroví, říkají ozdoby
a mágové se natřásají sněhovou zemí
             zpět do země myrhy,
zlatí a vzdálení ve svých darech.
A přece jimi přinesli
svaté znamení boha,
             že jeden každý z nás
             je vyvolen,
             jenomže on nechce…
             chce, ale nechce…

Velbloudi na sněhu
Sloni pod smrkovými šiškami
a dítě, které se zvedne a půjde samo
             cestou mezi chlévy,
zatímco velbloudi si budou čistit kopyta
a sloni budou tlouct svými slechy
a dům tu bude stát rozsvícen,
          nakloněn nad začarovanou zemí
          a pomalu vpřed se sunoucí
          v kolejích svých darů a písní a mrznoucích zimních
             polibků.