Řeč vodotrysků

Držela jsem ti zrcadlo a konečky oholených vousů
plavaly v mýdlové vodě
jako malé každodenní smrti.
Epochy nalepené na sebe jak dýhy na dřevě
přiléhaly přesně, i s tím nádechem mezi
kudy zrůda se mění v génia,
okna kaváren v zrcadla,
před nimi němí skřeti se učí mluvit,
strefit se                do porážky.
Do porážky národa.
A do všech mrtvých jazyků.
Začala doba uvozovek:
o ten kus nafouklejší
             výsměch idejím.

Ale ještě stojí solné sochy u Mrtvého moře,
ještě je Jeruzalém, Athény a Řím,
ještě tu v Praze někdo mluví jidiš —
a paměť, sestra Já, ta sestra hříchu
a průvodkyně zachráněných
vede nás zpět
             do vlastní zkázy:
Kavárna je tady kostel pro kuřáky!
Porážka je pivo! Zabijačka.
Zbabělost
             tu znamená most do času.
A kdo bude vědět co o čase,
ten vypoví i Boha —
odpoví Bohu
             na tu jámu v něm,
             ze které padají
             malované oprátky historie.
A mocní přiléhají přesně…
Přijeli se podívat
            na solnou sochu Boha u Mrtvého moře,
na sochu Času oblečeného do historie, té rány
             do zubů.
Ale oni přiléhají přesně…
Kdo vypoví mrtvé děti
      na třaslavých píscích dějin?
Kdo uvidí, kdo uslyší
      řeč vodotrysků, lahodnou, zachytitelnou
             jako vrh kostek
Kdo vypoví mrtvé děti
      na třaslavých píscích dějin…