Já si tě najdu

Posbírám si tě, Bože, z modrého vlčího bobu a z dýmu
z komína chalupy,
posbírám si tě z ledopádu na potoce, toho bledého
strnutí času,
z mrtvé srny na lesní cestě a z jejích slepých
očí věčné sestry, mé sestry,
posbírám si tě z lesa šedivých buků, z jejich šedých těl
bukových panen, které nikdy nepoznaly muže,
svá srdce chovají vysoko ve větvích,
až zestárnou, dají je do košíku
a půjdou si za ně nakoupit do obchodu ve vsi.
Na konci vsi je rozpadlá kaple
s nápisem Es ist vollbracht — Dokonáno jest
nad dřevěným Kristem.
Posbírám si tě z říjnových lesů hořících otázkou
po tobě,
z tmavých očí Židů, co se nikdy nevrátili zpátky,
celé dětství jsem jedla z jejich stříbrných příborů.
Každou vteřinou držíš svět na rukou,
aby neupadl.
Ale on se už dávno rozbil,
je nespojitý a krutý až na kost:
na barvotiskovou
skořápku světa. A pod ní bydlí lítost.
Ale já si tě, Bože, složím do nebeských sfér a do Pláně
             Pravdy,
až z tebe zůstane jen démon
nebo starý slepý červ, co se nestará o nic,
obklopím tě sestupným houfem andělů a řadou pekel,
dřevěným vesnickým Kristem, který snad vládne
             v této sféře nebes, tady
             je tvůj syn.
Nechal jsi rozeseté zlo
po všech stupních stvoření kromě sebe sama.
Každé ráno si vytahuju jeho špinky z očí.
Každý večer mi těžká temná ploutev tlačí srdce.
Ale já si tě ukolíbám na stříbrných příborech
             zabitých Židů
jako dokonalého chlapce stvoření,
dokonalého chlapce nad pudinkem s rozinkama
             na Pláni Pravdy,
kde fičí ledové vichry
mezi nicotou a dobrem,
mezi člověkem
             ukřižovaným mezi nimi a o své vůli,
             tak jako všude.