Dřevěné mečíky

Čas utíká a nechává po sobě
jen stopu, do které se nikdy
nemůžeš vejít.
Je rychlejší.
A ty počítáš co zbylo
za šíleného protisvětla sluncí,
všecka ti svítí do tváře
a vysmívají se Rozumu,
té roušce pod krkem.
Tomu obalu nad vzkvétajícími červy,
Vládci Příborů a Počitadel,
který jak holuby
vysílá své kovové anděly.
Čas se mu vysměje. On má smrt,
ale Rozum nemá nic.
To je dřevěný mečík, že něco víme,
že přece můžem pochopit
modř nebe, že modř moře
je bůh, vlasatý a s trojzubcem.
Přibližná slova! A přece dřevěný meč
vztyčí rytíř, když ta černá
je tady,
a setne jí hlavu, jak mu velí čest:
není to žena.
Setne jí hlavu a dá jí svou,
protože je to žena, aspoň trochu…
A to je koruna Naděje, nejkorunnější
ze všech ctností…