Smrková smrt

Tam roste
tvá smrt: na tom smrkovém kopci,
kde sis poprvé nasadila smrková křídla
a letěla. Tam se začala živit
tvou krví. Žvýkala kosti.
Zatímco tys letěla dolů ke včelínu
a pak už během
po cestě nad údolí, odkud svítily
             modré lesy
jak budoucí životy…
Smrková smrt! obalovaná slovy
             jak sádlem
na tom smrkovém kopci a pak už navždycky,
mělas ji těsně za krkem, mělas ji na rameni
             jak kočku.
Rostla s tebou.
Vedla tě jako maják
             falešné vojáky.
Jako falešný maják vojáky…
Ale byla tvoje…
A pak tě spolkla velryba velkoměsta
a ty jsi byla v ní, s nočníma lampama a sadou
             policajtů,
celá zkostkovatělá kavárnama, tím divadlem
skákavých vinných trpaslíků.
Svítila sis na cestu
velrybím tukem. Seděla ti                na rameni…
Potom se rozrostla o děti jako o bludné
             ruce stromů —
A jako to byl tvůj život, bude to   tvoje smrt, rajská a plamenně mečná,
nikdy nesmířená, vždycky ve při
             s archandělem:
s desítkou voskových tváří pro všechny
a s jedním úsměvem jen pro tebe
             na tom smrkovém kopci,
jen tobě úsměšek nebo pocta
v poslední chvíli
za voskovými zuby.