Je květen, horký večer

a pod mračným nebem
zubatý štít střechy
             jako kulisa:
kulisa perníkové chaloupky,
měsíc je reflektor
           a ty ten měšťák, co se na to dívá!
Kam utekly děti?
A budou tak jako my   chtít hned být dospělí,
pít kávu, kouřit po ránu a spávat na nádražích,
bydlet ve světě obitém knihami,
aby neupadl —
zatímco stojí na nočním spánku dětí,
            na zámku postaveném
             z jejich dechu

Budou opakovat tytéž chyby?
Ptát se po smyslu
kde křupou lasičí hlavy
a meteory sviští vesmírem

Uprostřed vesmíru
svítí bílý zahradní nábytek
a naši muži, naše ženy
tam přehazují nohu přes nohu
a pijí kávu
Otvírají ústa ale není slyšet
Proč zmizeli tak daleko?

Děti je namalovaly a teď
kupují listí, prodávají písek
Hrají si, že levá ruka
dává peníze pravé ruce
             za panenku z jitrocele
             za nohu od bubáka
             který je má rád! tak jako všichni
Děti dovedou měšťáky
až do bran království nebeského…