Třicáté páté narozeniny

Roky vyplavené jak potoční kamení…
Mých pětatřicet let, které se pobily
             mezi sebou
a pak se položily,
směrovky ukazující ke konci,
ale nic pro potomky, nic
pro pocestné.
Jdu po nábřeží mezi chechtavými racky,
nikdy nebylo zkraje listopadu
             tolik slunce a jasu,
labutě připlouvají a odplouvají
a srdce je klášterní zvon
             v hodině mezi mšemi —
Čas se zručně a přes míru
v sobě zakroužil, odnesl místa vyvolená i skrytá
hluboko v opleteném rákosí města,
kamenný slabikář a bílou kávu
             v ranních bufetech,
kdy všecky nápisy na zdech
byly o tobě…
Třicet pět let! a čas se vzpínal jak kůň,
krhavý a krutý,
skrz slovo vymilované jak noc —
vykoupané v potoční vodě vesmíru…
A já, královna marnosti, plula pod stranou
             vytrženou ze snáře andělů
             jako pod plachtou
až sem, na nádvoří se šesti slunečními hodinami…
ale už s mečem zdviženým
             proti nostalgii,
tomu falešnému kabátku věčnosti, omalovánce
             počitku.
Viděla jsem šedou stranu pravdy,
která nevyhrává.
Vyhrává ta bílá, co obtéká
             kapradinu srdce…
Kejhání zářivých labutí tu zápasí s racky.
Mé roky jak vyplavené kamení
na chvíli zastavené
             a opatřené jménem a osudem
v potoční vodě
šumící do břehů:
             Hovado žije životem hovad,
             jepice životem jepic,
             člověku však je dáno
             vracet se a nenacházet,
             jít kupředu
             a živořit na čele větru,
             poslouchat, jak bledý mech
             rozpráví s vřesem.
             Poslouchat, jako strom
             poslouchá své listy…
A tak jdeš vztyčenou branou svých narozenin
zapřažena do otázky
a nad sebou meč tajemství
a srdce je klášterní zvon
             v hodině mezi mšemi