Lesy šumí, větry vanou

Je noc kdy otvírá se                nebi brána
a ty jsi o schod Bohu blíž
ale nevíš jakému
a jestli žádnému
— Není-li však Boha, jeho nejsoucnost
zeje tam vprostřed hvězd
jak jáma! krvavá díra
             splatná až za hrob…

Je noc a člověk rukou odhání sny
             a tmou si zahaluje tvář,
             nechce svůj osud,
             osud je mrtvola!
             ale bůh je živý —
A jestli není, není-li vskutku Boha,
pak je živý jak nenarozené děcko!
A teprv bude!
Je uvnitř ve světě a vyskočí z něj do něj
za řevu démonů
             a jekotu zahradních pil,
možná ho uvítají na náměstí
jako Vrchního Opraváře,
možná mu pustí dechovku!
Ale nebudou mu rozumět
a nebudou ho mít rádi…

Tak jako Krista nepotkali
cestou do Kafarnaum,
to si vymysleli, že mu nějaký Tóma
šahal do boku,
on je v tom prázdném hrobě!
Ten prázdný hrob je Kristus!
ten odhalený balvan a černá jáma za ním,
hádanka Boží, prázdnota kterou
             hmatáš v sobě
za hluchých hodin podvečera
a nad rakví otce, rakví matky,
to je ta prázdnota, do které spouštějí rakev —

Mít rád toho, koho neznáš.
Za zvuků dechovky
a řevu kameníků zchlastaných pivem
ryjících do desky:
             Lesy šumí, větry vanou,
             sbohem a na shledanou!