Olomouc

Domy jsou tu naskládané na sebe
             jak dýhy na dřevě,
             jako epochy.
Snaživost lidská
přestavuje domky jak kostičky,
přemalovává okna s muškátem.
Ani chrámy tu nejsou o jiném —
desetkrát je přestavěli, ale nepřestavěli sebe,
chtěli zanechat zprávu, nebo
             vydat svědectví?
Chtěli se vepsat doprostřed nebe,
jako když vyryješ srdce do stromu,
             jméno a čas —
Chtěli vytesat kamenný čas,
kamenný kvádr z Hospodina
a vztyčit sen, jaký se jim nikdy nezdál,
sen, o jakém jen snili —
          Přesazovali Boha jako květinu,
          zalívali Boha jako muškát,
          chtěli zanechat zprávu
          o snu, jaký se jim nikdy nezdál,
          o jakém snili,
          jaký se ani snem
             nedá vypovědět.

Ale až za koncem a nejhloub
touha být jako všichni:
obcházet svůj dům jako obcházíme
mlhu,
zasadit strom
a nerozumět prorokům.
Já jsem taky chtěla
jíst ústřice s citrónem
na ulici Montmartru,
já jsem taky chtěla klid a prachy
a jasné barvy kamenů pod vodou.
Jasné barvy kamenů pod vodou!