Báseň na narození syna

Ráno stál na obloze tenký srpek měsíce.
Nebe bylo ještě modré, jen dole
pár mraků táhlo jižním směrem.
Slunce padalo na trávu.

A pak se všecka ta sláva
vylila do hrdla nebes
zatímco černí pardáli se plížili za kořistí
žluté oči tygrů rozbíjely tmu
             na kusy z dětského dalekohledu
a ježci šustili pod keři, žrali žížaly, plivali listí.
I všichni netvoři chválili Hospodina
a ty, zrozený pod kometou a ve sluneční vichrnici
jsi sotva lapal dech, který ti chtělo ukrást
hrdlo nebe, odvést si tě s sebou.
Od nemocničních sestřiček jsi dostal do vínku
krásu, chytrost a království.
A pak tu budeme my,
odvaděči zlých snů, měkké a pružné
stromy na šplhání, sypači polibků
a samohlásek, které ti nakrojí barvy
a složí svět. Složený
se už zpátky nenavrátí —
už nikdy nebudeš znovu žít mezi plovoucími květinami
a průhlednými stoly, v krajině slabik a zpěvů
na vnitřní straně očí: věci
             ztuhnou na lávu.

Teď všecka ta sláva se vylévá
do hrdla nebes
a já jsem velká, šťastná, bílá jak yzop,
jak ten, komu bůh všecko
             odpustil.
To za oknem je déšť:
tichý neodkladný posel,
dítě ho slyší, samo bílé jak yzop,
nepřevoditelné na nic předtím
             ani potom.

Tak bydlí
v minulosti všech lidí.
Všechny matky kráčejí za ním,
aby mu ušily měkký povijan.
Všichni otcové hledají místo,
kam by se mohli vracet,
dobré místo na odcházení.
Sestřičky s věnci mu nosí květy.
A on spí,
uvnitř kamenných věží a korouhví
a lodí čerstvě spuštěných na vodu
vonících dehtem a smolou.
Zná je,
tak jako zná svůj dům, matku,
která se jeho očima
teď dívá na oblohu
a vidí mraky v podobě zvířat
prchat do zahrady rajské.
Vidí svět z jednoho konce
až na druhý:
houfy panen a černých kuřat,
vidí radostnou cestu dětství
a chlapce běžícího po pěšině
mimo moc klapajících mord draků
a v příběhu, který si sám složí
ze zeleného lesa a nebe a divokého
             povětří.
Vidí pět světů minulých a pět světů
             budoucích,
oči zemřelých, ústa nezrozených,
touhy pomazaných… Vidí!
Města rostou jak žluté a zelené
             výhonky hořčice
a zase se bortí,
čas je prach a čas je hlína!
A ona má čas v břiše
a s ním pažravé, věčné
             město snu:
obraz chlapce na pláži u moře,
jak hledá zapomenuté autíčko v písku,
čas je přesýpací
a tam uprostřed, v nejužším místě
písečných hodin,
bydlí nezjevná sláva stvoření,
vzduchoprázdno,
na jehlách křepčící
             přítomnost.

Budeme tedy souzeni
jen podle svých skutků?
Anebo rozhodne
víra, ta, které jsme tolikrát nedostáli,
vrhali pochybnost jak stín,
útočili na sebe i na Boha,
nevěděli, jak a za co se modlit,
ale modlili se vždycky —
za kuropění i v dračím svitu
             továrních komínů,
u prašivých, přežraných nemocničních koček
anebo doma
             v krutém a bezútěšném světle rána.
Kdy úsvit je útes
plující mořem plochých ledových ker
s nápisy
             Beznaděj Nevěra Násilí
             Chlemstání Konec.
A Konec, ale s koncem:
žádná veselá předpeklí,
anekdoty na pivě.
Konec, kdy pluješ rozpažen
v ledovém tichu vesmíru
a vrnění hvězd, těch koťat,
už neslyšíš…