Po návratu z Řecka

Kam dovidět? Rybník, malé oko země,
myslí, že nahoře
vidí svůj obraz: nebe. Túje v zahradě
se zasyslila v zemi, temná,
opletená sny a nočními můrami.
Jen já tu poukazuju jinam
a vztyčuju chatrnou svislici,
skromně a už bez své vlajky: zas jenom oko
snažící se dovidět.

Ale oni byli rozprostranění
jak jejich moře, nemuseli vztyčovat zrak,
aspoň ne hned: měli obzor a dívali se   před sebe, až na to místo do vln,
kam zapadá slunce. Na solnou pláň oslavenou sluncem.
To je oslava: když usedne pěvec
a hostina je začátkem písně.

A přece ani tam už nechodí bozi po zemi
a básník není prorok, svatý a políbený.
Jenom slova k nám přicházejí,
slova v řeči bohů, která se přece musí
podobat naší —
i v téhle temněhnědé zemi, kde kopřiva
             stíhá bláto
a nebe tě hrozí zavalit
ráno co ráno —
i tady v Českém lese slyšíš
slova pro davy mrtvých a nezrozených
a sotva zrozených mláďat,
co ještě vědí: že jednou srdce přeskočí jazyk
             a člověk vypoví všecko —