Na hradbách keltského města

Když vlaje slunce, jsme bílé mávající
             prapory léta.
Chlapci hážou kamením, ale už napůl
       za hradbami krve, kde není cesty, není
       mapy ani pěšinky —

Kmeny bříz jsou bílé prapory léta
a duby kostrou vztyčenou ze stínů mrtvých
a kámen ostřím oplakané zbraně.
Paměť lidí je jako paměť listí,
zelená a vadne, vždyť čas
není kámen, křesanost
             sochy myšlenky —
ne, čas je tráva, ta dokončuje příběhy
jenom svým trváním:
             trvání přesadí osud
             a vysadí den,
             jsme přece bytosti dne,
             večer umíráme a ráno
             se rodíme znova
             a jen luk paměti
             nás táhne dolů ke jménu,
             k černému vědomí Boha
             kázajícího:      Zemřeš, ale budeš to                ještě ty                ve chvíli smrti
             a toto Ty je tvůj podíl.

— Házet kamením na hradbách,
       vlát jako bílé prapory léta!