Obitou věnci

Ta touha sáhnout na sebe
           v pruhovaných šatech na dětském kolotoči
touha otočit čas
           a podívat se mu do očí,
             na barvu vlasů,
             barvu jeho větru

je touhou sáhnout v krvavý bok
           zmrtvýchvstalého Krista
           a nahmatat milost
             zřetelnou jako šlacha
             svou vlastní nesmrtelnost
             v ráji s huriskami a anděly a pečenými
             holuby
             avšak obitou věnci a nehynoucí
             vzpomínkou potomků.

Ale já   jsem chtěla být jiná:
oblaka, rychlé povětří, roztrhané
kusy nebe a moře
tam v horizontu, který je                polibkem:
polibkem oka co to vidí
a čisté přítomnosti zbavené citu
             a lidské paměti.