1

Máňa byla ve vile na kopci dvoumetrovou součástí rodiny, určenou k rozšmajdávání bot JUDr. Kamila Staňka, k žehlení, k praní, k zašívání, ke škrabání brambor, k mytí nádobí a tak. Dostavila se z Chvalkovic, aby poznala svět a že se ve městě třeba spíš vdá; aby paní Staňková nebyla na všechno sama, když má Tomáše Tomáška s trojkolkou a tu vilu na patro, nemluvě o zahradě. Ve Chvalkovicích by se Máňa určitě nevdala, kdo by si vzal tak velkou holku z chaloupky. Říkali, že má něco se žlázama, se štítnou, ta je prý na vzrůst.

„Máňo, stlašně mě stlaš,“ žadonil Tomášek; na „r“ byl ještě krátký. Máňa si obula jezdecké holínky, oblékla gumový plášť, na hlavu si nahňácala koudel a posadila klak, který měl JUDr. Staněk jenom na ženění.

„Húúú,“ dělala Máňa a Tomášek se stlašně bál, až se rozkoší zalykal.

Jednou takhle vyděsila holiče, který chodil každou sobotu odpoledne do vily zušlechťovat doktora Staňka – aby advokát zvučného jména nemusel do veřejné oficíny s prezervativy a pomádami v zasklené skříni. Když holič zjistil, že je to jenom Máňa s koudelí na hlavě a v jezdeckých holínkách svého zaměstnavatele, řekl: „Máňo, s takovou se nikdy nevdáte…“ A zálibně se zahleděl na holínky. Takové boty kdyby měl, všichni holiči by mu je záviděli. Chodil by v nich po náměstí a vrzal. Kde máš koně! volali by za ním. V prdeli, řekl by jim zcela jasně a odvrzal do hospody U Chmelové šišky na desítku. Jenže takové holínky nikdy mít nebude, protože má ženu samodruhou a dceru Karin, narozenou za války. Měl jí dát jiné jméno, mohla se jmenovat Ivanka nebo Nataša, to by se dneska vyplatilo. Dal jí však německé jméno Karin, a stejně to nebylo nic platné, ten krámek na Ostrožné dostal po Taussigovi Kučera.

Taky tam u vily na kopci, v zahradě s živým plotem, byla louže s lekníny a se zlatou rybkou, nad louží besídka celá bílá, jako stvořená k pití slivovice. Dodával ji dědeček František z Chvalkovic a pili ji JUDr. Kamil Staněk, advokát, s PhDr. Janem Peřinou, gymnaziálním profesorem češtiny a angličtiny, válečným letcem. Pili ji v neděli odpoledne, po holoubátkách, a seděli tam sami.

Skamarádili se už v dětství, studovali spolu v Praze, a teď se ocitli v době – zdá se – příznivé, o čemž svědčí vila, zlatá ryba, besídka, slivovice a holoubátka. Ten holič se jmenuje Bugel.

Tak nevím, tam, nebo tam? říkával si opilec Adamec na křižovatkách, a říká si to dodnes, aniž by očekával odpověď. Kam se vydá a kudy, je zcela lhostejné, vždyť v tomhle městě je hospod habaděj; to ví i Máňa, a ta do hospod nechodívá. Jenom jednou si je prošla všechny a způsobila vichřici, jež k smrti vyděsila opilce Adamce. Neboť šla cílevědomě za svým.

Dneska má Adamec jednu ruku uříznutou v zápěstí cirkulárkou uhelných skladů; místo ní dostal důchod a od nemocenské pojišťovny protézu s černou koženou rukavičkou. Je to výhodnější, než kdyby měl ruce obě: k napití mu jedna stačí. A bez té druhé nemusí pracovat.