21

V kabině nákladního automobilu Ford-Unrra seděla Karin Bugelová s Vaškem Poklidným; špitali si, co podniknou, až skončí karanténa. Vašek se zapřísahal, že už dávno pustil z hlavy blonďaté dívky ze zdravotní školy, vždyť to byl životní omyl, chodit nevšímavě kolem té jediné na světě, Karin. Až zbourají ohradu, bude svatba. Svatební cesta se uskuteční na kolech, pojedou do Benátek, tam se nalodí a loď s plachtami je odnese až k africkým břehům, ne-li na konec světa.

Posuvná vrata garáže se pohnula se slabým zaskřípěním a do šera páchnoucího olejem, benzínem a naftou vklouzl člověk s puškou. Karin s Vaškem se k sobě přitulili ještě těsněji, ani nedutali. Sen o báječné cestě na konec světa se odplížil škvírou mezi vraty a zárubní. Soudruh Bugel sňal pušku z ramene a natáhl kohoutky. Upíral oči na ráz bukových polen vyrovnaný u plotu, oddělující dvůr od zahrady. Pod dřívím je úzká chodbička pro psa Rolfa. Po chvíli čekání si lovec zapálil cigaretu. Čas se vlekl. I druhou vykouřil, aniž by se co událo. Karin s Vaškem nevěděli, co si počít; tiskli se k sobě a raději by byli někde jinde. Když ne v Benátkách, alespoň v zahradě pod hruškou. Třetí cigaretu zahodil Bugel nedokouřenou, ani ji nezašlápl. Přiložil k líci pažbu vykládanou perletí… a vystřelil. Zvenku se ozval výkřik. Muž znovu zamířil. Aniž by uvažovala, vyskočila Karin z kabiny auta a vrhla se po pušce. Práskl druhý výstřel. U rázu dříví na opačné straně dvora leželi dva chlapci. Jeden na zádech s rozhozenýma rukama, druhý měl obličej zarytý v hlíně, rukama si chránil hlavu.

„Cos to udělal,“ řekla Karin tiše. „Tys je zastřelil!“ vykřikla a rozběhla se k ležícím chlapcům.

„Ne, to není možný, chtěl jsem je jenom…“ Bugel odhodil pušku a rozběhl se k domovu.

Igor byl jen k smrti poděšený. Žádný brok ho nezasáhl. Ivan, zalezlý v chodbičce pro Rolfa, nevylezl, ani když bylo po všem. Krčil se v těsném prostoru, až do rána zahříván psem Rolfem. Pan Poklidný přiběhl první. Zjistil, že Petr dýchá, a rozběhl se k nejbližšímu telefonu – zazvonil a pak zabušil na zamčené dveře Bugelova bytu. Nikdo se neozval. Kopal do nich a křičel:

„Doktora! Honem volejte záchranku a policajty!“

Nic. Rozběhl se proti dveřím, chtěl je vyrazit. Dveře však odolaly. Běžel pro sekyru, ale dostal jiný nápad. Dlouhými kroky zamířil ke garážím.

Byt s telefonem zatím oblehlo několik nájemníků. Bušili do dveří a zvonili. Po chvíli se otevřely a na prahu stanula paní Bugelová:

„Už jsem volala. I na Bezpečnost. Přijedou každou chvíli.“

Ze dvora se ozval řev nákladního auta, vzápětí třesk kovu a skla. Pan Poklidný za volantem se pokusil prorazit ohradu. Plech se vyboulil, ale nepovolil. Motor zhasl. Řidič s čelem pořezaným střepy skla se marně pokoušel znovu nastartovat.

Jekot policejní sirény a houkačka záchranky. Paní Bugelová sáhla do kapsy pláště visícího na věšáku v předsíni a vyndala klíče od branky. Dva muži v bílých pláštích naložili Petra do sanitky a s ještě větším povykem odjeli.

Policie se zdržela déle. Několik civilistů hledalo na dvoře vystřelené nábojnice, sebrali i nedopalky cigaret a odhozenou pušku opatrně strčili do pytlíku; měřili pásmem a křídou kreslili po zemi. Dva uniformovaní nasadili panu Poklidnému želízka a posadili ho do služebního auta.

„To jste se teda pěkně sekli,“ řekl pan Poklidný s ovázaným čelem cestou k věznici. „Vždyť to udělal Bugel.“

„Povídat budete až u nás, člověče!“ řekl jeden z průvodců. „Až se vás někdo zeptá.“

V holubníku na půdě se holubům zamlouvalo. Potřebovali střechu nad hlavou, byli to ptáci civilizovaní, uvyklí jisté dávce pohodlí. Ačkoli je pán delší čas zanedbával, nouzí netrpěli – nakradli si v polích, v parcích, a na náměstí jim milovníci ptáků sypali drobty a zrní, napili se z kašny, na pořádek v hnízdě příliš nedbali; soudruha Bugela vlastně k ničemu nepotřebovali, milovali se navzájem, přibývalo jich. Už si odvykli přilétnout na hvízdnutí. Dva výstřely, které se ozvaly na dvoře, je nevzrušily. Jich se to netýkalo.

Ani Adamce výstřely nevyvedly z míry. V kritickém okamžiku spal v křovisku černého bezu, po němž se pnul divoký chmel. Zády se opíral o plechovou ohradu, z pootevřených úst mu vytékala slina. Toto místo si zvolil za náhradní příbytek, neboť sklepní byt pronajímal paní Poklidné za ne zcela plnou láhev tuzemského rumu. V těchto místech začali tři kluci kopat podzemní chodbu, která je měla vyvést z karantény – aby si v tržnici zahráli kopanou s umouněnými Cikány. Adamec pokládal toto místo za nejvhodnější k uložení pokladu, který si poctivě vysloužil u soudruha Bugela. Obával se, že by mu jeho příležitostná nájemnice mohla z lahví upíjet, kdyby je nechal v bytě. Po tak nečekaném zbohatnutí zamýšlel Adamec vyhostit svádivou sousedku ze svého příbytku. Pak si uvědomil, že i jeho dobrodinec Bugel využil útulnosti čistě povlečené postele a náruče paní Poklidné, a rozhodl se, že nechá věcem dosavadní průběh. Dny byly dosud teplé a noční chlad zaháněl obsahem lahví. I před všetečnými kluky se tu cítil bezpečný, po tak velkém výprasku si na místo činu určitě netroufnou. Adamec netušil, že to, co ho vyrušilo ze spánku, byly dva výstřely z brokovnice, kterou JUDr. Kamil Staněk zdědil po svém otci a pak jí uplatil soudruha Bugela. Letmé probuzení mu bylo pokynem k doušku, jenž ho znovu ponořil do nevědomí.

Doktor Staněk nečetl beletrii; smyšlené historky o vymyšlených lidech se mu zdály neseriózní. Kdysi věřil v dokonalost justice. Připouštěl, že i v této oblasti dochází k omylům. Věřil však, že jednoho dne lidstvo dospěje k ideálu spravedlnosti. Věřil v to i po odsouzení svého přítele Jana Peřiny k doživotnímu trestu. Ještě jako účetní v Továrně na oplatky byl přesvědčen o tom, že se lidstvo vzpamatuje, že omyl bude napraven. Toho dne, kdy holubi nepřilétli na Bugelovo zapísknutí, byl už skeptikem. Přesvědčil se o tom, že z nepráva se stal princip panující nad celou společností. Přestože nečetl beletrii, zůstal utajeným snílkem.

Sáhl po knize. Teoreticky se zabývala lovem ryb – sportovním rybařením – a pocházela z dědictví po JUDr. Kamilu Staňkovi starším, který žil v dobách jiných, snad lepších. Staněk senior byl člověk moudrý, navštěvující občas vykřičené domy a zabývající se v přemíře volného času lovy rozmanitého druhu.

Dědic jména, ba i majetku, už neznal kruhy starého pána. Nenavštěvoval nevěstince ani nelovil. Pustil se do knihy; prohlížel si vyobrazené uzly, mušky, třpytky a háčky jednoduché, dvojháčky i háčky trojité. Ryba je polkne, ostří se zaryje do chřtánu, rafinované protiháky zůstanou vězet v mase. Oběť je vytažena na břeh, mrská se v trávě, lapá po vodě, jenže voda tu není, jenom nedýchatelný vzduch. Rybář ji vezme do rukou, ryba je slizká, vysmekne se, plácá se po břehu. Milosrdný lovec ji chytí pevněji a úderem o kámen ji zbaví života – protože ji chce sníst. Chtějí sníst i doktora Staňka? Zarazili do něj hák, aniž by ho spolkl, a pak ho vypustili do uzavřené kádě, dívají se na něj, sypou drobečky, klacíkem dloubou, zda se pohne, zpívat ho nutí. Mají ho, polapili Kamila Staňka. Obdélník, čtyři hladké stěny, utéci nelze. Lovec je neznámý, určitě není sám, kdoví kolik jich je, mají své nadháněče, podlovce a nadlovce, docela nahoře nejvyšší lovčí udílejí příkazy. V obdélníkové kádi je plno ryb a některé z nich se touží stát lovci. Jenže role už byly rozděleny, snad jenom štikami-pohůnky se stanou; otvírají tlamy a ukazují ostré zoubky, ale ne lovcům, ostatním rybám vyhrožují, ze strachu, že by je mohli shora podběrákem podebrat, hodit na váhu a klepnout do hlavy. Kamil Staněk si četl tu strašlivou knihu o rybách jako svůj horoskop – ryby jsou mu znamením.

Výstřely ze dvora neslyšel; ani shon na chodbě, zvonění u dveří, hlasy v předsíni. Voda jej zavalila, vězela mu v uších, řezala na rohovce oka. Nikdo ho v tom zmatku nepostrádal, události se hnaly kolem něj. Ani řev nákladního auta a třesk plechu ho nevyrušil od trýznivé četby. Závěrečná kapitola knihy obsahovala několik předpisů, jak připravovat jednotlivé druhy ryb, s čím je podávat.

Svou ženu našel doktor Staněk na chodbě před bytem. Seděla na schodech v zástěře, oči zarudlé, její rty šeptaly šňůru nekonečných proč, proč, proč… Bez otazníků.

První výstřel zvedl panu Poklidnému oči od zadní stránky novin, druhý jej vyhnal z gauče. Na chodbě vrazil do Bugela, beroucího schody po třech nahoru.

„Co se děje?“ zeptal se Poklidný. Bugel však zasunul hlavu mezi ramena a bez odpovědi zmizel za dveřmi svého bytu.

Pušku povalující se u pootevřených vrat garáže zahlédl Poklidný jenom koutkem oka, hned ji však poznal. Spatřil svého syna Vaška, bezradně stojícího uprostřed dvora, a Karin Bugelovou sklánět se nade dvěma chlapci na zemi. Na prsou jednoho byla krev. Rozběhl se zpátky, zavolat od Bugelových pro lékaře. Zvonil, bušil, nikdo mu neotevřel. Rozrazil vrata garáže, nastartoval jedno z nákladních aut a rozjel se proti ohradě. Náraz byl prudký, a vlnitý plech pevný, jen se vyboulil a řidič vyrazil čelem přední sklo. Motor zhasl. Nedbaje krve pokoušel se znovu nastartovat. Marně. Pak uslyšel jekot policejní sirény a houkačky záchranky; uklidněn vydechl.

Sáhl po lékárničce a ovázal si pořezané čelo.

„Vystupte si!“ nařídil jeden ze dvou uniformovaných příslušníků Veřejné bezpečnosti. Oba drželi v rukou pistole. Poklidný si ani ne­uvědomil, že zbraně jsou namířeny proti němu. Aniž cokoli postřehl, měl ruce za zády, v okovech, a seděl v policejním autě.

Výslech trval celou noc. V kanceláři byl psací stůl, na něm ležela Bugelova brokovnice; byl tam ještě stolek s psacím strojem a u protější stěny židle, vzdálená dobrých pět metrů od stolu. Jeden tlouštík seděl za stolem a druhý stál tváří k oknu. Oba měli na sobě šedivé obleky. Uniformovaní policisté přivedli pana Poklidného do místnosti, odemkli mu pouta a pokynuli, aby si sedl na židli u stěny.

„Znáte tuhle pušku?“ vybafl tlouštík zpoza stolu.

„Ano. Kdysi patřila doktoru Staňkovi, ten ji před lety daroval Bugelovi.“

„Myslíte soudruha referenta pro mimořádné úkoly?“ zeptal se tlouštík od okna, jako by mluvil ke sklu.

„Ano. Bugela z našeho baráku.“

„Měl byste být zdvořilejší, člověče!“ napomenul ho tlouštík od stolu. Vstal, vzal opatrně brokovnici, obešel stůl a hodil zbraň Poklidnému; ten ji v letu zachytil. „Prohlédněte si ji důkladně, aby nedošlo k mýlce.“

„Ano, je to ona,“ řekl Poklidný a vrátil pušku vyšetřovateli, jenž položil zbraň zpátky a sedl si na své místo. Bez zaklepání se otevřely dveře, uniformovaný na prahu čekal rozkazy. Vyšetřovatel ukázal prstem na pušku.

„K daktyloskopické prohlídce!“

Příslušník vzal pušku za konec hlavně a odešel. Panu Poklidnému se zatmělo před očima.

„Tak to bysme měli,“ pravil spokojeně tlouštík zpoza stolu. „Teď nám hezky svými slovy řekněte, jak k tomu došlo a proč jste po tom chlapci střílel.“

„Já? Vy jste se zbláznil! Vždyť to byl Bugel!“

„Byl jste u toho? Viděl jste soudruha nejvyššího referenta pro mimořádné úkoly střílet?“ Tlouštík u okna konečně ukázal svůj obličej – vypadal stejně jako ten u stolu. Kdyby si vyměnili místa, nic by se nezměnilo.

„Ne, nebyl jsem u toho. Potkal jsem ho na schodech chvíli po výstřelech. Běžel domů jako šílený…“

„Tak vidíte, člověče, svalujete vinu na druhého. Podle vás ten, kdo utíká po schodech, je prostě vrah.“

„Proč jste chtěl uprchnout ukradeným autem?“ zeptal se druhý.

„Chtěl jsem jet pro doktora.“

„Zajímavé! Zatímco soudruh nejvyšší referent běžel po schodech telefonovat pro záchranku a k nám, vy jste chtěl pro doktora ukradeným autem.“

„Proč jste to dítě zastřelil?“ vybafl ten od okna.

„Střílel Bugel, vždyť jsou na to svědci.“

„Jací svědci? Na místě činu byla Karin Bugelová, dcera soudruha nejvyššího referenta, a váš syn Václav. Slečna Bugelová nebude svědčit proti svému otci a váš syn je přeci vaším nejbližším příbuzným. Taková svědectví nemůže soud potřebovat.“

„Jste v tom, Poklidný. Vaše otisky na vražedné zbrani… Od špagátu vás může zachránit jenom úplné a upřímné doznání.“

„A motiv, Poklidný, motiv by mohl být vaší polehčující okolností. Vražda dítěte je hrozná věc. Vy přece nevypadáte jako bestiální vrah. Doposud jste žil řádným životem pracujícího člověka. Že jste někdy zmlátil ženu, to se vám ani nedivím. Mezi námi, Poklidný, já bych to taky jinak neřešil. Teď už několik měsíců žijete v karanténě. Je to opatření nepříjemné, ale nutné. Jistě chápete, že karanténa chrání lidi před nákazou. I vy se bojíte, že by se infekce mohla rozšířit. Dovedu si představit, že v takové situaci může člověk v přemíře odpovědnosti za ostatní lidi sáhnout ke krajnímu prostředku. Chlapci přece porušili karanténu, ohrožovali ostatní lidi. Vraceli se zvenku, že? To by mohl být přijatelný motiv vašeho činu.“ Tlouštík u stolu se lišácky usmíval.

„Ale to je blbost! Celá karanténa je nesmysl.“

„Podívejte, jako obviněný máte právo lhát. Dokonce to předpokládáme, všichni zpočátku lžou. Co tady řeknete, je nám lhostejné. Naším úkolem je případ vyšetřit a my ho vyšetříme. Já vám radím, abyste myslel na sebe. Hezky nám vyklopte, jak jste přišel k pušce.“

Až do půlnoci se oba tlouštíci namáhali vysvětlit panu Poklidnému, jak se událost na dvoře uhelných skladů odehrála. Do půlnoci se pan Poklidný snažil prosadit svou verzi, v níž jako vrah figuroval Bugel, nejvyšší referent pro mimořádné úkoly, významný občan města a celého okresu. O půlnoci pokrčili vyšetřovatelé rameny a bez pozdravu opustili kancelář. Místo nich se dostavili vyšetřovatelé podstatně mladší, s kostrami obalenými nebývalým množstvím svalstva. Byli v košilích s vykasanými rukávy a moc toho nenamluvili. Připoutali panu Poklidnému pravou ruku k radiátoru ústředního topení, levou si mohl chránit hlavu. Při pohybu se pouto svíralo, zařezávalo do zápěstí. Úředníci byli specialisté, věděli přesně, kam udeřit, aby nezabili, ale aby to hodně bolelo. Používali jenom dvou slov: „Přiznej se, hajzle!“

Pan Poklidný se nechtěl přiznat, neměl k čemu. Věděl, že jeho odpor je zoufalý, že k ničemu nevede, že by bylo rozumnější jim vyhovět. Přesto vzdoroval. Při svítání konečně omdlel a probral se až na podlaze v cele. Uslyšel klapnutí. S námahou zvedl hlavu a zahleděl se ke dveřím. Zaskleným kukátkem na něj civělo velké obrvené oko s modrou duhovkou. Poklidný sklopil oči k podlaze, po chvíli se znovu podíval ke dveřím. Oko civělo dál – jenom nepatrný pohyb řas svědčil o tom, že patří někomu živému. Stojí na chodbě a všechno vidí…

Bugel za sebou zavřel dveře obývacího pokoje a přistavil k nim skříň se šatstvem. Celý svět se mu sesypal na hromádku. Snad přihlédnou k jeho zásluhám a budou shovívaví při výměře trestu. Třeba ho posadí do fešáckého kriminálu pro prominenty, s poživatelnou stravou a travnatým vycházkovým dvorem.

Ozvalo se nesmělé zaťukání a zdvořilý hlas: „Jste tam, soudruhu nejvyšší referente pro mimořádné úkoly?“

„Já za nic nemůžu,“ zanaříkal soudruh Bugel, neboť vytušil, že ho přicházejí zatknout.

„To přece víme, pachatele jsme zatkli při pokusu o útěk z místa činu. Do rána se přizná.“

„Chtěl jsem je jenom postrašit. Je tu karanténa, mimořádná situace, to přece nejde, aby si chodili hrát s Cikánama fotbal.“

„Můžete bez obav otevřít, soudruhu nejvyšší referente. Moji lidé uklidňují nájemníky.“

„Mířil jsem do země, věřte mi, nechtěl jsem ho zasáhnout.“

„Toho chlapce odvezli do nemocnice a vaši synové jsou v pořádku, nic se jim nestalo.“

„Co po mně chcete?“

„Bylo by dobře, kdybyste opustil dům v našem doprovodu, jinak bych nemohl ručit za vaši bezpečnost. Nájemníci jsou podrážděni a vás potřebuje společnost pro náročné úkoly.“

Bugel otevřel dveře; do bledého obličeje se mu zvolna vracela barva. Ano, úkol, který má před sebou, je obrovský. Spousta práce ho ještě čeká, než vybuduje novou, nejlepší společnost, musí být silný, velmi silný. Velkým věcem je mnohdy třeba obětovat soukromí, rodinný život… i svědomí. I pravdu. V předsíni si oblékl plášť a opustil byt – v bytě skříň a ve skříni aktovku s holičským nářadím. Zvolna sestupoval po schodech, chráněn příslušníky Veřejné bezpečnosti v uniformách i v civilu. Prošel dvojitou brankou, propustí v ohradě a nastoupil do černé limuzíny. Auto se rozjelo Švermovou ulicí k vilové čtvrti na kopci. Vila, u níž auto zastavilo, měla bílou omítku a kolem zahrady živý plot. Kdysi tu byla mateřská školka a dávno předtím, v temných dobách svrženého společenského řádu, žil tu zazobaný advokát, který se každou sobotu nechával zušlechťovat vyhladovělým holičem, dodavatelem prvotřídních holoubátek.

„Tady vám bude lépe, soudruhu okresní tajemníku,“ řekl policejní důstojník u branky k vile.

„Okresní tajemník?“ podivil se Bugel.

„Ano, dneska večer jste byl jmenován. SHORA.“

Soudruh Bugel vzhlédl k nebesům a učinil mlčenlivé díkůvzdání. Pak se zahleděl na mosaznou tabulku zdobící sloupek branky. Bylo tam jeho jméno. Důstojník pokynul mužům, kteří přijeli druhým vozem. Rozestavěli se do stínů v zahradě. Významná osobnost potřebuje tělesnou ochranu, okresní tajemník musí být zachován.

„Vy sám, soudruhu okresní tajemníku,“ řekl mu důstojník a podal mu klíče.

Bugel odemkl hlavní dveře a podal důstojníkovi ruku na rozloučenou. Po tak perném dnu, v němž ho zradili holubi, potřeboval trochu klidu. Rozsvítil v hale a na stěně, kde kdysi dávno visel obraz lovce se zastřeleným kancem, spatřil svou sekretářku Julii, vymalovanou znamenitým malířem Jeronýmem Hrdličkou – na pohovce s rudým přehozem, s kyticí růží vadnoucích ve váze na okně.

To není špatný nápad, pomyslel si a vytočil telefonní číslo. Než se ozval zvonek u dveří, prohlížel si sbírku loveckých pušek ve vitríně. Brokovnice s pažbou vykládanou perletí (kousek spíš pro muzeum než k lovu) tam nebyla. Pak nalil koňak do dvou skleniček a šel přivítat Julii.