7

„Tak nevím,“ řekl opilec Adamec na křižovatce, „tam, nebo jinam?“ Zůstal bezradně stát. Lidé chodili kolem, jako obvykle mu nikdo neporadil, měli svých starostí dost: jak uživit rodinu, kam za zábavou, co s tímto dnem. A co je to za dobu, která nastala. Jaká bude, co přinese zítřek a pozítří? A ještě – zvolili správně? Rozhodli se rozumně v téhle pohnuté době? Tam, nebo jinam? Jenže jinam to už nešlo. Většina se nechala vléci se stádem, berana v čele si pořádně neprohlédla. – Kdo by se zabýval ožralou Adamcem! Bugel? Kdo jiný! Samozřejmě, významný činitel, vedoucí podniku služeb. Soudruh Bugel.

„Jak to, že to nevíte!“ zahartusil na zkoprnělého Adamce. „Se mnou půjdete, člověče. Vždyť je to ostuda, jak žijete. Jako dobytek! Všímám si vás hezky dlouho. Jste vůbec někde zaměstnanej?“

Opilec udiveně zamžoural. Zahleděl se na Bugela dlouze a vyčítavě, jako na někoho, kdo kazí pravidla hry. A pak mu zcela srozumitelně odpověděl: „Polib si prdel!“

„Však já ti to vysvětlím, kamaráde,“ řekl soudruh Bugel, „teď zrovna nemám čas párat se s ožralou, ale pořádek s tebou uděláme. Když to nedokázali buržousti, dokážeme to my. Zapamatuj si, že se jmenuju Bugel.“

Adamec zamířil ke Chmelové šišce. Noc trávil jako obvykle v garážích uhelných skladů, v kabině amerického nákladního automobilu Ford-Unrra. Soudruh Bugel však nemluvil do větru. Z hlubokého spánku opilců byl Adamec probuzen rukou zákona, nyní nazývanou „tvrdá pěst dělnické třídy“. Vyvlekla ho na vzduch a sdělila nepříjemnou novinu: „Ode dneška jste dělník, občane! Víte, co to znamená? Když nebudete pracovat, tak vás zavřem.“

„Co jsem udělal, pane policajt, vždyť jsem nic neukradl?“

„Nejsem žádnej policajt, ale orgán, pamatujte si to! A podle novýho zákona, kdo není zaměstnanej, ten je příživník a toho šoupnem do basy,“ vysvětlil mu stručně a jasně, „a když se vám tady tak líbí, budete makat v uhelnejch skladech.“

Od toho dne řezal opilec Adamec osm hodin denně buková polena a špalíky, skládal uhlí z aut na hromady a z hromad nakládal na auta, poslušen pokynů pana Šlosara. Svačil tlačenku s cibulí a opíjel se za vlastní vydělané peníze. Večer uléhal ve sklepním bytě domu, který sousedí s uhelnými sklady. Sehnal si rozvrzanou postel a docela slušný vyhozený slamník.

„Za mnou!“ zavelel Petr Staněk svému houfci a rozběhl se k dřevěné ohradě městské tržnice. Byla vyšší než vyšší muž. Přehodil i kopací míč na druhou stranu, zavěsil se, vzepřel a zdolal překážku, jak se sluší. Ivan a Igor Bugelovi následovali jeho příkladu, ostatní členové gangu zvolili cestu pohodlnější, zdaleka ne tak elegantní: Přeběhli ohradu a vnikli dovnitř otevřenými vraty. Před válkou byla tržnice továrnou na šicí stroje, za války továrnou na kulomety a po válce vybombardovaným zbořeništěm s jednou zachovanou halou. Když odklidili trosky, měli tržnici rozlehlejší, než bylo zapotřebí – betonová plocha s dřevěnými kozami a prkny, stánky a slunečníky. Trávníkem porostlé prostranství vlevo končilo pivovarskou strouhou. Zrána a dopoledne patřila tržnice trhu, odpoledne se jí zmocnili kluci, občas pronásledovaní liknavým hlídačem. Vrata zůstávala dokořán až do setmění.

Hřiště v tržnici mělo dva nedostatky: posouvatelné branky z nepotřebných svršků hráčů a strouhu místo lajny. Branky zmenšované lstivými brankáři byly zdrojem svárů a míč ve strouze dokázal přerušit zápas v nejnapínavějším okamžiku. Petr Staněk se pro něj vrhal nejčastěji, neboť to byl jeho majetek a brouzdání ve strouze ho bavilo. Musel dohnat míč, dřív než zmizí v rouře pod Švermovou (dříve Pekařskou) ulicí. Ověšen šlahouny vodních rostlin s bílými kvítky se vítězoslavně vracel s předmětem pro hru nezbytným.

Ivan a Igor Bugelovi museli hrát ve stejném družstvu, aby si je hráči obou stran nepletli. Byli si podobni jako boty jednoho páru, chodili stejně oblečeni, pokřikovali stejným hlasem a stávalo se, že v tutéž chvíli pronesli tutéž větu. Ačkoliv byl Ivan o dvě minuty starší, nijak ho to nepoznamenalo.

Postrachem hráčů byli bratři Leškové, s nimiž se při nejlepší vůli nedalo hrát. Bylo jich pět a žádný nedokázal pochopit, v čem spočívá podstata kopané a k čemu směřuje úsilí všech hráčů. A ještě k tomu byli jednotni. Kdykoli se některý z nich zmocnil míče, popadl ho a svolal své bratry. Míč podal nejstaršímu, Štefanovi – ten kopal první. Po něm Ján, Šándor, Emil a nakonec nejmladší Miško. Ani význam branek nepochopili, pokoušeli se dokopnout co nejvýš a co nejdál. Nedostižnou metou jim bylo překopnutí pivovarského komínu, vzdáleného dobrých sto metrů od tržnice. Není divu, že jakmile se objevily jejich umouněné tváře v tržnici, Petr chytil míč a upaloval s ním na dvůr uhelných skladů, kam si snědé tváře za bílého dne netroufly, neboť se obávaly pana Šlosara. Ten vyháněl ze dvora i Petrův houfec, při rasových konfliktech se však vždy zastal svého plemene. I když byli Petrovi muži početnější, srdnatým a svorným Cikánům se raději na odpor nestavěli. V bezpečí uhelných skladů si posedali na dříví u plotu a jali se tupit nepřítele:

Cikán Leško ukrad placku
a Cikánka lísk mu facku
Placka spadla zrovna
do velkého hovna
Cikáni se dožrali
i s hovnem ju sežrali

Pět sourozenců Leškových sedělo na ohradě tržnice a se zájmem naslouchalo potupnému říkadlu; svítili zuby a pěstmi ukazovali významně na bradu. Než je hlídač smetl koštětem. Proběhli tržnicí a horní brankou v plotě z železných tyčí, zakončených bodci, zmizeli ve svých končinách, v ulicích s otlučenou omítkou, v domovních vchodech s vyvrácenými dveřmi. Jednoho dne přijdou do tržnice s vlastním míčem a nejstarší Štefan překopne pivovarský komín. Jednoho dne těm bílým ukážou, jak se hraje fotbal!

Copak je možné vyznat se v doktoru Staňkovi? Zavřel se ve čtyřech zdech své hlavy a nevystrčil odsud nos, jako by venku neustále pršelo cosi ošklivého – špatné zprávy, chcíplé kočky, hovna s háčky. Sbírku módních klobouků vyšlých z módy zavřel ve skříni a na hlavu si narazil hnědou rádionku, stejnokroj všech, neboť nenápadnost se stala povinností. Když přišel domů z účtárny Továrny na oplatky – a přicházíval dosti pozdě, s aktovkou plnou aktů (zpočátku proto, že nebyl v účetnictví zběhlý a uloženou práci v kanceláři nestihl, později si ji nosil domů, neboť účetnictví propadl jako droze, napomáhající mu protlouci se dnem) –, pobýval v kamrlíku za kuchyní; říkal mu kabinet. Měl tam psací stůl a na něm mramorovou Spravedlnost, na zdi brokovnici vykládanou perletí. Obraz JUDr. Kamila Staňka seniora s uloveným kancem se do kamrlíku za kuchyní nevešel a kdekoli v bytě by mohl provokovat náhodné či záměrné návštěvníky; zabalený v prostěradlech a převázaný prádelní šňůrou musel na půdu. V kabinetu byly knihy vesměs právnické, ve funkci lapačů prachu, ale i používané knihy odborné o účtování a o jakémsi „chozrasčotu“. Jednou si doktor Staněk přinesl tři brožury s nadpisem LIDOVÉ KURSY RUŠTINY. Rodině se nepřiznal, knihy uložil k právu. Než by se prokousával cizokrajnými znaky v cyrilice, zkoušel rozvázat uzel na šátku Spravedlnosti. Když byl doktor Staněk v kabinetu, žádný z rodiny si netroufl vejít ani po zaklepání. Zpočátku ho podezírali, že v kabinetu za kuchyní hloubá o věcech práva, že se neustále vrací ke svému poslednímu případu, kauze Peřina Jan – zvažuje ji, nahlíží ze všech stran, že přemýšlí o právu jako takovém, až kam se dostalo po nastolení spravedlivého společenského řádu, který odsuzuje nejen činy, nýbrž i nevyřčené myšlenky. Kam se podělo právo na vlastní názor? Kam zmizela koruna etiky, základní jistota občana v civilizovaném státě? Jenže ať děláš co děláš, psu ocas nenarovnáš; i ten nejtrpělivější narovnavač časem marného narovnávání nechá.

„Měl snad strach, že ho také zavřou?“

„Určitě měl,“ řekl Tomáš. „Bezprostředně po procesu. Ale když se stal účetním, nebezpečí pominulo. Úpěnlivě se snažil, aby to neudělali, hnutím brvy jim k tomu nezavdal příčinu. Vysedával ve fabrice, doma byl věčně zavřený v kamrlíku, moc toho nenamluvil. Vrčel, když byl vyrušen. Dbal jenom na to, abychom společně večeřeli, abych byl u stolu včas. Na ryby začal chodit až mnohem později, až se Peřina vrátil z kriminálu.“

„Ale co dělal, kčertu, celou tu dobu v kamrlíku za kuchyní?“

„Účtoval. Všechno, co vypočítal v práci, přepočítával doma ještě jednou, aby mu neunikla sebemenší chybička. Aby na něj nemohli.“

Kaštan na dvoře uhelných skladů vyrůstal z rázu metrových polen těsně u plotu se zahradou a převyšoval dům. Z otevřeného okna se řinuly akordy klavíru, složité a nezajímavé, prstokladová cvičení a etudy věčného pianisty Josefa. Klavír, jenom klavír, nic než klavír. Celý svět se mu vešel do černých a bílých kláves. A Tomáš nerozuměl. Nerozuměl, ani když otravné etudy vystřídala křehká improvizace klinkavých tónů; neměl tušení, o čem Josef hraje. Nevěděl, že o čerstvě vyloupnutých ňadrech Karin Bugelové, údiv a okouzlení, radost ze zázraku, který se zjevil, když dívka s jarem odložila kabát s bílým králíčkem na límci.

Tomáš se cítil opuštěn, nepochopen, osamělý. Už by ten chlapec potřeboval, aby ho někdo hladil po vlasech, ne však maminka. Potřeboval by držet dívku za ruku, loudat se s ní po nábřeží a překotně vyprávět o tom, co bude, opřádat ji sny o budoucích činech, představami o smyslu života; aby mu naslouchala oddaně s hlavou schýlenou ke krokům ve štěrku. Pak aby zvedla hlavu, kroky přestanou chrastit v zastavení, v setrvání, v mlčení… Už je nejvyšší čas.

Z koruny stromu vypadal svět takto: paní Šlosarová v odlehlém konci zahrady, odděleném plotem uvnitř oplocení, krmila králíky pampeliškovým listím. Pes Rolf se jí pletl pod nohama, otíral se o ni, srst se mu uvolňovala v chuchvalcích, toužil po podrbání. Paní Bugelová se proměnila v trpaslíčka v červeném paletu s kapucí, zalévala zelený obdélník jahodí. Vašek Poklidný vyšel z domu, osmnáctiletý krasavec, z té výšky však nevypadal zrovna velkolepě, perspektiva mu zkrátila nohy, vzdálenost rozmazala obličej. Osedlal závodní kolo a vyrazil. Vzápětí po něm vyšla jeho matka, plášť měla rozepnutý, vědoma si svých předností. Pan Šlosar se vyklonil z přízemního okna: „Dobré odpoledne, paní sousedko,“ zahlaholil sladce do jara. Paní Poklidná odpověděla v chvatu, pohodila hlavou a vlasy se jí přelily jak rozehřátý dehet, zuby se zaleskly mezi karmínem, jeden byl zlatý. Ještě jí nebylo ani čtyřicet. Podpatky odklapaly za roh, pak směrem k náměstí, k baru Orient na Ostrožné ulici. Pan Poklidný byl ve světě, vozil hlínu zpod bagru na skládku, půl kilometru tam, půl zpátky, honil Tatru 111 a vydělával peníze.

Tomáš zavřel oči, větev se pod ním kymácela, svět se propadal a zvedal, výdech a vdech. Josef hrál o zázraku, jenž se přihodil s Karin Bugelovou. A zázrak se dostavil; stál pod stromem a volal. „Tomáši, neviděls někde Vaška?“ Tomáš otevřel oči a spatřil, co neuniklo Josefovi. I on to shledal pěkným. „Neviděl,“ zalhal a nevěděl proč. Kdyby vylezla za ním na větev, nebylo by to nepříjemné vyrušení. Ukázal by jí rorýsy, neboť jsou lepší než holubi jejího otce. „V tržnici jsou komedianti,“ řekla Karin a loudala se pryč, třeba tam najde Vaška. „Před chvílí odjel na kole,“ zavolal Tomáš po pravdě a Karin přidala do kroku. „Počkej,“ vyhrklo z Tomáše, slovo však odfoukl vítr a dívka nepočkala. Vylezl tedy ještě výš, až do tenkých větví, nad střechu domu. Viděl tržnici s maringotkami, s kolotočem a houpačkami, houfec kluků – maková zrnka. Nad ním byl už jen pivovarský komín, věž radnice a ptáci.

Nejlépe je být rorýsem. Létají nad holuby a povinnost mají jenom ke svému rodu. Nepřilétnou na zapískání a skuliny k jejich hnízdům nemají padací vrátka. Tomáš rozpřáhl křídla a vzlétl provázen Josefovým klavírem – už mu porozuměl. Zvedl hlavu do modra a zakřičel hlasem rorýsím.