15

Podzimní trhy proběhly bez Petrovy účasti, neboť daň za slávu musela být zaplacena. Aby trest následující po mezinárodním deliktu byl důsledně odpykán, odňali Petrovi po návratu ze školy kalhoty i s trenýrkami a zamkli je do skříně. Klíč si odnesla paní Staňková s sebou do obchodního domu Průkopník, pro jistotu. Petr s holou prdelkou si umínil, že se dá na dobrou cestu. Odpoledne sedával u okna s výhledem do tržnice a učil se zlomkům. I nádobí myl bez řečí a vysavačem šmejdil ve všech koutech bytu.

Jakkoli postrádala větší shromáždění pro Tomáše Staňka špetku přitažlivosti, tentokrát trávil veškerý volný čas na jarmarku. Den před zahájením podzimních trhů přibyla do města střelnice Aranky Kubánkové. Vašek Poklidný pustil k vodě plavovlasou studentku zdravotní školy, vybral ze spořitelní knížky několik stokorun a postavil se k pultu střelnice. Tomáš sáhl do tajné skrýše pro zbytek výdělku za prázdninovou zedničinu a stoupl si vedle něj. Až složí první papírovou růži, pustí se do díla. Řekne Arance Kubánkové: Slečno, co děláte dneska večer? Půjdu spát, odpoví mu dívka. Nešla byste se projít? Třeba k řece…

Nastat mohou jenom dvě možnosti. O té první, pravděpodobnější, Tomáš neuvažoval, odmítal ji, nehodila se mu do krámu. Tu druhou si vysnil už dávno: půjde s Arankou Kubánkovou na nábřeží. Nejdřív mlčky, na vodu se budou dívat, jak teče, a na světla v ní, jak s vlnami mění tvar. Pak na mostě hodí do vody podzimní proutek a budou si vymýšlet, kam až dopluje. Tomáš se jakoby bezděčně dotkne Arančiny ruky. Uchopí ji a bude na ni dýchat, neboť chlad táhne od vody. A pak jí to řekne, všechno vypoví – jak dlouho už na ni myslí, kudy chodí, a jak je těžké být studentem s láskou kdesi zatoulanou. Poví jí o kaštanu na dvoře uhelných skladů, o rorýsech, kteří mu upláchli do Afriky, a básni-dásni, kterou pro ni vymyslel. Všecka dojata pohladí ho po vlasech a nastaví ústa k políbení. Tomáš ji políbí, Aranku Kubánkovou, nejdřív lehce a potom velmi dlouze, dokud jim vystačí dech. Taky jí půjčí svetr, aby nenachladla, a domů se budou vracet přitisknuti k sobě. Schouleni do sebe vystojí důlek před maringotkou v tržnici.

Už musím, řekne Aranka pod hvězdami, zítra je taky den.

Znovu ho políbí a vyběhne po schůdcích do svého příbytku na kolečkách.

Jenže Tomáš navzdory tvrdému měsíčnímu tréninku nemohl trefit špejli, k níž byla růže přidrátovaná. Příliš krásná byla Aranka, svou blízkostí mu rozechvěla ruku. Naopak před Vaškem už ležela na pultu obrovská kytice papírových květů.

„Slečno, copak děláte dneska večer?“ zeptal se Vašek, jako by se nechumelilo, jako by mu vlastně ani nezáleželo na tom, jakou dostane odpověď.

Tomáš trhl spouští a napadrť rozbil zrcátko, trofej pro pokročilé střelce.

„Střepy, štěstí!“ zasmála se dívka, „to vás bude stát deset korun!“ Jako by Vaškovu otázku neslyšela.

„Chtěl bych vás pozvat na skleničku,“ nenechal se Vašek odbýt.

„A co kdybyste přišel o půl jedenáctý s flaškou ke mně?“ Dívka se k němu naklonila a kouř z cigarety mu foukla do tváře. „Piju griotku.“

„Prima,“ řekl Vašek, odložil pušku vedle pugétu a odešel.

Těch několik slov, která byla vyměněna v těsné jeho blízkosti, Tomáš neslyšel, šeptali si je. A Tomáš mířil pečlivě, znovu bez úspěchu.

Dne druhého konání podzimních trhů nestřílel Vašek Poklidný do růží ani do jiných terčů. Vozil se na řetízkovém kolotoči s dívkou, která studovala na zdravotnické škole. Měla plavé vlasy a smála se šťastně, neboť ji stíhal v letu, a když ji dostihl, omotal své řetízky kolem jejích a přivinul se k ní. Kolotoč zastavil a Vašek, omámený otáčivým pohybem, přistál v Tomášově náručí i s rozesmátou dívkou.

„Ty dneska nestřílíš?“ zeptal se Tomáš ne právě vhodně.

„Ne, nestřílím a střílet nebudu,“ ušklíbl se Vašek, „bylo to drahý. Moc drahý to bylo a za tolik peněz to fakt nestálo.“

Ani tentokrát nesplnil Tomáš podmínku, kterou si stanovil pro oslovení Aranky. Ta prokletá špejle jako by uhýbala. Včerejší střepy mu štěstí nepřinesly, byly to střepy zrcadla. Až dne třetího, jako v pohádce, o půl sedmé a pět minut řízením náhody kus olova z pušky rozdrtil špejli. Sousedila se špejlí, na niž mířil.

„No vidíte, tak se to přece jen podařilo,“ usmála se Aranka a podala mu kus zkrouceného krepového papíru na drátku.

„Co děláte dneska večer?“ vymáčkl ze sebe Tomáš stísněným hrdlem. Couvnout se nedalo, žádná výmluva.

„Spát půjdu, coby…“

„To je škoda,“ řekl Tomáš a měl se k odchodu. Nabídku procházky kolem řeky ze sebe nevysoukal.

„Ale kdybyste chtěl,“ zadržela ho, naklonila se přes pult a zašeptala mu do ucha, „můžete přijít ke mně do maringotky, o půl jedenácté s flaškou. Piju griotku.“

Země se zachvěla a Tomáš položil papírový květ vedle pušky.

Od té doby, co si Josef Peřina koupil trumpetu, zanedbával klavír a komponování. Čas mezi spánkem, jídlem a vyděláváním peněz v baru Orient trávil na ploché střeše za komínem. Bugelovi holubi si už zvykli a tóny trubky (ostatně tlumené dusítkem) je nijak nerušily ve shánění potravy a v rozmnožování. Plašší rorýsi v teplých krajinách netušili, jaké překvapení je čeká na jaře. Vaškem Poklidným zcela nepovšimnutá (a proto proradně zrazená) Karin Bugelová převzala z otcovských rukou péči o holuby, aniž by k tomu dostala příkaz. Zalíbilo se jí na střeše. Ve svistu ptačích letek, omámena Josefovým blues, oddávala se zmatkům v sobě samé. Opřena o tentýž komín jako Josef, jenže z opačné strany, nepřemýšlela – zvolna klouzala vzduchem na holubích křídlech do země zvané Bezradnost. Bylo to bolestné, bylo to krásné.

A Josef? Skrz trumpetu vyprávěl dívce za komínem o tlukotu srdce, o věčnosti chvíle, o trvání v hudbě, o nesmrtelnosti tónů, o zemi zvané Jistota. Když Karin odešla, vyklepal sliny z nástroje a šel se najíst.

V saku k slavnostním příležitostem a v otcově kravatě z lepších časů, s lahví likéru ukrytou v záňadří (koupil ji v hospodě U Chmelové šišky za přemrštěný peníz, neboť u Gebourů měli zavřeno) zaťukal Tomáš Staněk v půl jedenácté na dveře maringotky.

„Dál!“ ozvalo se. Aranka s cigaretou mezi rty připevňovala jeho vystřelenou růži tenkým drátkem k nové špejli.

„Dobrý večer,“ řekl s lahví v ruce.

„Posaď se u nás,“ pokynula k mrňavé židličce u stolku s porcelánovým kavalírem, naparujícím se na háčkované dečce. Vzala Tomášovi láhev a zavřela ji do mrňavé kredence nad mrňavými kamínky. Chlapec si sedl, celý rozpačitý.

„Máš vůbec nějaký prachy?“ zeptala se a zlaté půlměsíce se jí rozhoupaly v uších.

Mlčky přikývl a zalovil v kapse na pravé hýždi. Z peněženky vytáhl všechno, co tam měl: jednu stokorunu, padesátikorunu, dvě desetikoruny a hromádku drobných. Aranka pozorně sledovala jeho počínání.

„Hned to bude,“ řekla, když zastrčil prázdnou peněženku do kapsy. Zmizela za závěsem, který odděloval předsíň, kuchyni a obývací pokoj od ložnice. Tomáš se díval na rokokového kavalíra, ale neviděl ho, ačkoli soška zářila pestrými barvami. Vůbec ničemu nerozuměl. Uvědomoval si jenom, že je pod jednou střechou s Arankou Kubánkovou – s tou dívkou, která mu vypudila z hlavy všechno ostatní. Teď je tu s ní, s živou Arankou Kubánkovou! Ani v nejbujnějších snech na větvi kaštanu nepředpokládal, že by s ní mohl být někdy sám v maringotce. Měl by štěstím vyskakovat do stropu! Jenže nevyskakoval. Co dál, co s tím, co si počít? Tomáš Staněk, maturant, sedí tu na mrňavé stoličce a události se dějí mimo jeho vůli, v hlavě má prázdno, veliké zlověstné nic.

„Tak pojď,“ řekla Aranka. Stála před závěsem s cigaretou v ruce, modravý kouř se plazil vzhůru podél těla. Ve vlasech měla rudou stužku, na nohou bleděmodré trepky a pak už nic. Tomáš nepo­střehl útlost pasu, šíři boků ani tvar ňader. Zaskočené oči upřel do dvou temných hlubin očí Arančiných a uviděl tam pravdu o svém snu: veliké černé prázdno. Poděšen zaječel a vyběhl do tmavomodré noci.

Svou přítomnost na této planetě si uvědomil až za horním plotem tržnice, za tím železným, z tyčí zakončených bodci. Levou nohavici měl nadranc a z holeně mu tekla krev. Ocitl se v končinách, kde domy mají otlučenou omítku a dveře vyvrácené. Paní Lešková, matka pěti snědých synů, mu zašila kalhoty tlustou nití a poradila, ať jde domů, ráno že už bude lépe. Ještě se mu podívala do dlaně a přečetla z ní bezradnost.

„Všetko, čo mladý pánko urobí, to sa mu nebude páčiť, nikdy nebude spokojný. Zažije velkú lásku a umre na žalúdok starý viac ako sedemdesiat.“

Jenomže velká láska skončila už dnes. Proč by měl žít až do sedm­desáti?

Trestanci na dvoře uhelných skladů přemístili ráz bukových polen o kus dál a odhalili objemný kmen kaštanu. Jejich strážce Budulínek se opřel o plot, sundal pušku, zapálil si cigaretu a přihlížel. V kapsičce kalhot měl srolovaný krejčovský metr, den ode dne kratší. Co odsloužený den, to utržený centimetr. – Ke stromu přistoupil trestanec se sekerou, rozpřáhl se a zaťal; oháněl se svižně, třísky lítaly na všechny strany, i netečného Budulínka několik zasáhlo. Ale nevšímal si toho, dál kouřil lacinou cigaretku, jako by se ho to netýkalo, jako by ani neviděl, že ostatní vězňové si posedali na polena a zapálili zakázané cigarety. Když byl zásek dostatečný, přistoupili ke stromu dva trestanci s břichatkou, poklekli, pila se zahryzla do vysekané rány.

„To jste nikdy nekáceli strom?“ zavolal na ně pan Šlosar od vážní budky a přiběhl k Budulínkovi. „Nejdřív se musí ořezat větve.“

„No jo, asi jo,“ zamumlal Budulínek, pokynul vězňům, aby ustali, a nařídil jim, aby si vzali jinou pilu, žebřík a pustili se do větví.

„Pročpak to dělají? Vždyť je to škoda!“

Pan Šlosar se obrátil po hlase a pravým ramenem narazil do levého ňadra paní Poklidné. Její ústa vykroužila udivené karmínové kolečko a pan Šlosar se ocitl uprostřed oblaku ne zrovna nevtíravého parfému – ucítil zachvění v podbřišku. Ucukl ramenem a hned toho zalitoval.

„Nevím, nebylo řečeno,“ odpověděl. Stál uprostřed vůně, v těsné blízkosti jejího zdroje, a chřípí se mu chvělo. S touhle sousedkou by se to snad, možná, vlastně zcela určitě podařilo. Otázka paní Poklidné platila spíš Budulínkovi, malému vojáčkovi s velkou puškou. Ten však jen pokrčil rameny a civěl na ni chtivě; asi nevěděl, možná to bylo vojenské tajemství.

Trestanci odložili nářadí, ani se nepokoušeli předstírat práci a hladově zírali na pohlednou ženu.

Vědoma si rozruchu, jaký způsobila, nechala paní Poklidná svou otázku zapadnout, nenaléhala. Obrátila se na vysokých podpatcích a odcupitala domů se zádí propalovanou žádostivými pohledy. S velikými obavami přihlížely počínání vězňů tři umouněné tvářičky zpod vojenských přileb. Tři mužové dřepěli v okopu pro tři dřepící střelce na vrcholu haldy černého uhlí, obličeje maskované uhelným mourem; vyzbrojeni byli dřevěnými samopaly a se znepokojením očekávali, kdy bude objeven jejich bunkr v rázu polen. Pak by nezbylo než zahájit palbu. Neboť spousta nezbytných a vzácných předmětů byla ohrožena: proděravělé plechovky na drátě, sloužící za kadidelnici, luky a šípy, prasečí čelist, prádelní šňůra, dva bajonety (jeden s pochvou), kamenný mlat, čelenky z husího peří, lucerna, zapalovač z nábojnice, skoro plná krabička partyzánek a další nezbytnosti nutné k provozování živnosti klukovské. Naštěstí však trestanci odklidili dříví jen z bezprostřední blízkosti kaštanu a k dokonale ukrytému krytu se nedostali.

Zaujati obavami o osud svého majetku chlapci ani nepostřehli, že se za jejich zády cosi děje. Až zachroupání uhlí drceného těžkou botou je vylekalo:

„Dobrý den, pane zloděj,“ vyhrkl ze sebe Petr Staněk. Trestanec za kupou uhlí si výmluvně položil ukazováček na rty.

„Nejsem zloděj,“ zašeptal.

„Tak proč vás zavřeli?“ rovněž zašeptala Bugelova dvojčata unisoně, neboť je napadaly tytéž otázky v tutéž chvíli; byli jednobuněční.

„Protože jsem zapálil naši stodolu, aby nám ji nevzali do družstva,“ odpověděl člověk v pruhovaných šatech a kluci mu neporozuměli. Byl to sdílný vězeň a chtěl získat jejich důvěru. Potřeboval totiž velmi naléhavě láhev kořalky, a nemusela být ani plná. Kluci nadšeně souhlasili, nebyl to úkol nad jejich možnosti.

Ve čtyři hodiny se trestanci seřadili do čtyřstupu a pod dohledem Budulínkovy pušky vyšli do Nákladní ulice, zamířili k domovu – k okresní věznici. Šli zvolna a neochotně, jako by se obávali něčeho nepříjemného, co je tam zaručeně nemine. Za nimi pochodovali tři kluci s obličeji od uhelného mouru způsobem, jakým chodívají děti za rotou vojáků. Přidal se k nim chumel dalších, doprovodili vězně až k bráně věznice. Teprve tady si kluci Bugelovi a Petr Staněk uvědomili, že se začerněnými obličeji vzbuzují pozornost, a rozhodli se pro očistu v pivovarské strouze na pozemku tržnice. Přeskočili plot a nevšímavě prošli řadami sourozenců Leškových, nevěnujíce pozornost jejich gumovému míči. I když by si rádi čutli. Kluci Leškovi přerušili hru a zírali udiveně na tři umouněné tváře. Nemohli uvěřit, že se někomu podařilo být špinavější než oni.

Když se trojice s mokrými a jakžtakž čistými obličeji vracela od strouhy, byla přizvána nejstarším Štefanem ke hře. Dvojčata se tázavě a prosebně zahleděla na Petra.

„Tak dobře,“ svolil způsobem hodným velitele mnohem početnějšího vojska. Soutěž o to, kdo kopnutím dopraví míč do větší výšky, skončila pří; určit přesně vítěze nebylo možné, žádný rozhodčí neseděl na pivovarském komíně. Ačkoli vítězství Štefana Leška bylo všem zřejmé, prosazoval Petr, podporovaný Igorem a Ivanem, svoje prvenství a hádka přerostla v pranici. Ve chvíli, kdy bratři Leškové vítězili na celé čáře a Petr s ústy plnými podzimní trávy byl zralý přiznat porážku, zasáhl hlídač s koštětem v ruce. Postavil se na stranu bitých nikoli z etických důvodů, nýbrž z čirého rasismu. Cikány vyhnal a bílým bojovníkům poskytl několik povzbudivých slov. Ti však nebyli spokojeni s výsledkem, hnulo se v nich svědomí. Místo obvyklé potupné říkanky zahalekal Petr za ustupujícími Cikány:

„No dobře, tak jste náhodou vyhráli!“

Po Nákladní ulici kráčel akademický malíř Jeroným Hrdlička s plochým hranatým balíkem a prohlížel si čísla domů. Vešel do devatenáctky a stiskl zvonek s Bugelovým jménem.

„Co chcete“? odpověděla paní Bugelová na pozdrav. Jeroným se přiznal ke své profesi.

„Máme vymalováno,“ řekla paní Bugelová a hodlala zavřít dveře. Tu se v Jeronýmovi vzbudila stavovská hrdost: „Maluju obrazy, milostivá, a váš pan manžel si jeden objednal. Tak mu ho nesu.“

„Není mi známo, přijďte, až bude doma.“

„To se s tím mám vláčet vzhůru dolů?“

„Tak to opřete tadyhle o skříň a příště zavolejte předem.“

Dveře zaklaply. Ten Bugel se dočista zbláznil, pomyslela si, kupovat obrazy ručně malované! Byla však zvědavá, jakou pošetilost ten její starej spáchal, aniž by se s ní poradil. Rozbalila papír a ustrnula. Metodou socialistického realismu byl pojat námět ne zrovna socialistický. Poněkud obézní dívce na pohovce s rudým přehozem nebylo vidět do obličeje, neboť byla zády, a k malování si nevzala nic na sebe. Dominantou obrazu nebyla její hlava ani kytice růží, vadnoucí ve váze na okně. Paní Bugelovou popadl vztek. Tohle si chce ten prasák pověsit v bytě, v němž dceruška zápasí s pubertou a dva nevinní synáčkové pokulhávají v počtech! Krev se jí nahrnula do hlavy, noha se vymrštila dopředu a zasáhla dominantu obrazu. Namalovaná dívka nevykřikla bolestí, převrátila se naznak a rozlícená manželka spatřila nevídané! Na opačné straně překližkové desky byla táž dívka, do všech necudných detailů vyvedená zepředu. Jeroným Hrdlička si dal opravdu záležet. Na paní Bugelovou se neřestně usmívala sekretářka Julie, špička jazyka jí vyčnívala mezi zvlhlými rty.