12

V tom roce, kdy vyhodili Josefa Peřinu z jedenáctiletky, uhnal si Klement Dolejš, manžel Máni od Staňků, silikózu na Dole Petr Bezruč. Dostal vyznamenání ze žlutého kovu za pracovní zásluhy a k tomu diplom v červené rouře; lékařská komise mu vyměřila invalidní důchod, ředitel šachty mu osobně potřásl rukou, poděkoval za zásluhy o výstavbu socialismu a s přáním mnoha úspěchů v dalším invalidním životě ho propustil.

Pokud byl JUDr. Kamil Staněk úspěšným advokátem, míval konexe mezi významnými lidmi nejen ve městě a okolí, nýbrž v celé republice. Jakmile se však stal účetním v Továrně na oplatky, jediné, co dokázal zařídit, byla práce s lopatou v kotelně pro invalidního důchodce Klementa Dolejše, aby s Máňou netrpěli nouzí. A protože bez konexí nelze fungovat, zůstalo na paní Staňkové, aby nějaké opatřila. Její styky byly jiného druhu; ne tak vysoké, zato trvanlivější. Paní Staňková je pečlivě pěstovala, každodenně okopávala, hnojila a zalévala: ochotně opatřila žádané zboží z jiného oddělení obchodního domu, zasadila semínko a naděje na protislužbu vykvetla. Díky jejím stykům léčila se Máňa Dolejšová u samotného primáře gynekologického oddělení okresní nemocnice. Aby však ovlivnila rozhodnutí o Josefovu vyloučení ze školy, na to její konexe nestačily. Manželka ředitele jedenáctiletky jí sice byla také zavázána, odnášela si čas od času z oddělení sklo-porcelán obchodního domu Průkopník nedostatkové punčochy s černým švem i patou, při nejlepší vůli se však s Josefovým případem nedalo nic dělat. Ani soudruh Bugel, i kdyby zrovna neležel v nemocnici po menším kolapsu, by s tím nepohnul. Příkaz k Josefovu vyloučení přišel shora.

Styky paní Staňkové dopomohly Josefovi alespoň k nevalně placenému zaměstnání mezi slušnými a inteligentními lidmi ve Výzkumném ústavu veterinárním. Vůči zvířatům neměl Josef zásadní výhrady a někde musel být zaměstnán. Aby ho nezavřeli pro příživnictví. Třeba se jednou stane veterinárním lékařem s ušlechtilou zálibou v hudbě. V pondělí ráno stanul před tváří MVDr. Luďka Poláčka, přednosty oddělení diagnostického, byl proveden ústavem a seznámen se svou pracovní náplní. Na pitevně se mu zhoupla podlaha pod nohama a počáteční odhodlání začalo couvat. Páchlo to tam nelibě, rozřezané kadávery se válely v hliníkových nádobách zvaných lodny, oždibovány mouchami.

„Budeš mi asistovat při pitvách,“ sdělil doktor Poláček nadšeně. „Je to tuze zajímavá práce a moc se na ní nedá pokazit. Větší kusy – krávy, prasata, koně a slony – budeme pitvat na pohodnici. Na smrad si zvykneš, každý si na smrad zvykne.“

„Ano,“ řekl Josef a snídaně mu putovala zažívacím traktem opačným směrem.

Do jeho pestré pracovní náplně patřilo ještě brousit nože a skal­pely, krmit pokusná morčata, bílé myši a křečky a po pokusech je utrácet, pečovat o patnáct káčat nakažených salmonelózou, uklízet na pitevně a v jednom kuse si mýt ruce v růžovém dezinfekčním roztoku. To vše za šest set korun měsíčně, příplatek za infekční prostředí včetně.

„A teď plav nakosit morčatům trávu, potřebujou vitamíny,“ zakončil vyhlídkovou procházku ústavem doktor Poláček. „Kosa je v kotcích i s brouskem a tráva je to zelený, co roste v zahradě.“

Před polednem našel přednosta diagnostického oddělení svého nového asistenta uprostřed zváleného pažitu. Kosa ležela na zemi a Josef vkleče trhal rukama trávu pro zvířátka.

„Takhle se to nedělá,“ prohlásil veterinář a vzal si do hlavy, že naučí pianistu Josefa vládnout kosou. Po dvou minutách zanechal pedagogiky a odběhl si ošetřit holeň, proťatou tři centimetry nad kotníkem.

Josefovi se nedala upřít snaha vykonávat přikázané úkoly co nejsvědomitěji; každému však není dáno. Po třech dnech působení ve Výzkumném ústavu veterinárním bylo mu jasné, že se nikdy nestane veterinárním lékařem s ušlechtilou zálibou v hudbě. Nedokázal utrácet zvířata po pokusech. Jím nabroušené nože byly tupější než předtím a morčata strádala hladem. Doktor Poláček v hospodě U Chmelové šišky nad každodenním rumem vyprávěl štamgastům o kouscích svého nového pomocníka neuvěřitelné zkazky.

Jednoho dne se Josefovým bezděčným přičiněním podařilo salmonelózou nakaženým káčatům proklouznout nezavřenými vrátky do ulic okresního města. Okamžitě byl vyhlášen poplach, obyvatelstvo bylo varováno místním rozhlasem, Sbor národní bezpečnosti i požárníci procházeli ulicemi a vábili nakažená ptáčata úpěnlivým: kač, kač!

Toho dne usedl Josef ke klavíru a v horečném tempu zkomponoval hudební výkřik nazvaný Kadávery a káčata. Toho dne odmítl oběd, svačinu i večeři.

Nedlouho poté se na dveřích baru Orient objevila výrazná cedule s nápisem:

Tímto způsobem se Josef Peřina stal profesionálním pianistou a naplnil tak – ne zrovna ideálně – svůj dětský sen.

I přesto, že byla Tatra 111 v naprostém pořádku a způsobilá odvážet hlínu zpod bagru na skládku, vzal si pan Poklidný volno a vyrazil k domovu: brouček jakýsi vrtal v mozku. V předtuše zlého otevřel dveře do ložnice a zjistil, že manželská postel není rozestlána. Ručičky hodinek se překrývaly a mířily vzhůru. Vtrhl do kamrlíku za kuchyní a rozsvítil. Na podlaze se válely mužské šaty s ženskými v jednom chumlu, dva páry očí zamžouraly v nenadálém světle a překvapeně zíraly na pana Poklidného.

„Co tu děláš?“ vysoukal ze sebe Vašek.

„Kde je máma?“ procedil mezi sevřenými řezáky pan Poklidný.

Přítomnost světlovlasého stvoření v synově posteli zcela pominul.

„Pšt,“ udělal Vašek, „pojďme do kuchyně.“ Vysoukal se zpod pokrývky a natáhl si červené trenýrky. V kuchyni sáhl do kredence mezi hrníčky a podal otci sáček od mouky. Na pomačkaném papíru bylo napsáno:

Pan Poklidný si sedl v kuchyni ke stolu, papír položil na kostkovaný ubrus plný drobečků a hranou dlaně rovnal sáček od mouky. Jako by chtěl ta slova vyhladit.

„Ta kurva!“ zařval znenadání, nedbaje nočního klidu, přistoupil ke kredenci a pěstí rozbil sklo. Popadl první hrnek a praštil jím o podlahu; uklidnil se až při nádobách z plechu.

Obyvatelé domu, vyburcovaní ze spánku, se shromáždili na chodbě a tiše rokovali, mají-li zasáhnout a jak. Žádný z přítomných mužů neměl zamák chuti předvádět svou odvahu. Když se pak dveře u Poklidných otevřely, hlouček se rozprchl; zmizeli za dveřmi svých příbytků a špehýrkami sledovali, jak Vašek vleče za ruku po schodech dolů neznámou dívku.

Zběsilost pominula. Pan Poklidný si nacpal dýmku, kouřil zvolna, pak se zvedl a zamířil k baru Orient.

Nepohodlné sedátko za třpytivou soupravou bicích nástrojů bylo prázdné. Plešatý houslista obcházel stoly, klarinetista melancholicky olizoval plátek a hráč na basu usnul vstoje. U klavíru seděl povědomý tlustý kluk s očima v notách: Josef Peřina přivykal lehké múze. Pan Poklidný si sedl do boxu pod klavírem, objednal sklenku vodky a vyčkával, kdy se vrátí bubeník ze záchodu. Nevracel se… O pauze mezi tangem a walzem se dal do řeči s pianistou, v němž poznal Josefa z jejich domu. Ten mu sdělil, že bubeník – aniž by dal řádnou výpověď – zmizel z města.

O pravém stavu věcí zpravil pana Poklidného opilec Adamec pod podmínkou, že mu bude zaplaceno pět piv dvanáctek v hospodě U Chmelové šišky zítra dopoledne, ale ještě líp hned teď v noci na křižovatce ulic Nákladní a Švermovy. Z okna restaurace na Východním nádraží totiž zahlédl bubeníka, paní Poklidnou, dva kufry a pak už jen světýlka odjíždějícího vlaku.

V první chvíli napadlo pana Poklidného rozběhnout se k Východnímu nádraží a naskočit do vlaku příštího. Vrátil se však domů, rozžhavil dýmku doběla a hlavu složil v dlaních. – Pak rázně vstal, vyklepal dýmku a nařídil si na ráno budík. Před šestou nastartuje Tatru 111 a přistaví ji pod bagr. Ještě dva roky, pak začne stavět domek pro dva chlapy.