18

Holubi, nasycení nakradeným obilím z polí za městem, brázdili vzduch nad uhelnými sklady, nad domem s bílou devatenáctkou na modré smaltované cedulce. Jako obvykle počátkem prázdnin míhaly se nad nimi černé pokřikující tečky – rorýsi na lovu. S širokými zobáky plnými kořisti slítali prudce k rozdrbaným hnízdům ve skulinách pod okapy a sytili ukřičená mláďata mouchami, motýly a drobnými brouky. Ptákům ohrada nevadila, vnímali ji jen jako obdélník narýsovaný vlasovými čarami. Ohrada byla záležitostí lidí.

Lidé řezali buková polena na špalíky. Všichni obyvatelé domu byli zaměstnáni v uhelných skladech. Pan Šlosar chodil po dvoře provázen psem Rolfem a radil nezkušeným dělníkům, jak si počínat, aby vykonali co nejvíc práce. Povzbuzoval je slovy: „S chutí do toho a půl je hotovo!“ Nebo: „Tak vidíte, jak vám to vodsejpá, za půl roku to budete umět.“ Po zřízení ohrady povýšil totiž z funkce vážného na vedoucího uhelných skladů a všechno tady řídil. Ve čtyři zahoukala siréna a stroje zmlkly. Lidé v montérkách pustili práci z rukou a šli se opláchnout. O půl páté zatroubilo z ulice auto, pan Šlosar otevřel stisknutím zeleného knoflíku venkovní bránu a nákladní auto vjelo do propustě vybudované před započetím karantény. Pan Šlosar zavřel první bránu a otevřel bránu vnitřní. Auto zastavilo uprostřed dvora. Z domu vyběhli lidé s hliníkovými nádobami a seřadili se do fronty k zadnímu čelu. Z kabiny vyskočil důstojník, práskl za sebou dveřmi, protáhl se a stoupl si tak, aby přehlédl celou řadu. Loni, při stavbě ohrady, započal na tomto místě svou kariéru – byl povýšen do hodnosti desátníka. Dnes už má na rameni hvězdu podporučíka. Řidič odklopil zadní čelo korby a vyštrachal se nahoru. Otevřel víka tří kovových várnic a ozbrojil se naběračkou; dvůr zaplnila vůně koprové omáčky a rozvařených brambor.

JUDr. Kamil Staněk se zavřel s jídlem v kabinetu; položil plechovou misku na psací stůl a zalovil v ní lžicí.

Tomáš vyměnil pokácený kaštan za ořech-papírák v zahradě. Byl to nízký strom s křehkými větvemi a ptáci v něm nehnízdili. V jeho koruně vyvstala Tomášovi v mysli dvě slova, dvě kategorie: KDYBY a AŽ – nezbytné předpoklady k boření světa, ke snění, KDYBY se týkalo ohrady – kdyby nebyla. AŽ mířilo do budoucna – až nebude. AŽ bylo nadějeplnější a Tomáš si je hýčkal, neboť si uvědomil, že KDYBY není. Kdyby, chyby.

AŽ taky není, není však vyloučeno, že bude. AŽ je ošidné…

Paní Staňková vyklopila obsah plechové misky na talíř a vzala si příbor, pustila rádio a usedla ke stolu. Při hudbě a jídle nemyslela na to, co slyší a co činí, myslela na své děti – co z nich bude. Jaké stopy na nich zanechá ohrada. Věděla zcela jistě, že jednoho dne bude zbourána, i když se daný stav věcí tvářil, jako by měl trvat navěky. Ani ve chvílích největší trudomyslnosti Anička Staňková nezapochybovala, že jednou ten přízrak skončí. Hudbu utrhli v půli taktu, časové znamení šestkrát píplo, jako by se nechumelilo, jako by tu nebyla ohrada převyšující dům – hrozivá, neproniknutelná. Jako by těch osmnáct nula nula na tomto místě bylo stejných, jako je šest hodin večer na celém devatenáctém poledníku. Po časovém znamení se vypulírovaný hlas pustil do předčítání o jednotně a společně hospodařících rolnících, chystajících se na žně. Samovazače jsou už připraveny, i provázků má být letos dostatek, na všechny snopy se dostane, ani zrno nepřijde nazmar. Paní Staňková vypnula rádio, rukama si podepřela bradu. Zaslechla praskot dozrávajícího pole v poledním slunci, ve dlani ucítila rozemnutý klas – píchavé osiny plev a oblá zrna. Svist kosy, ohýbaná záda, náruče padlého obilí…, Chvalkovice. Křik špačků, vůně vápna a kravěnců. Pak rovnoměrné řízy, padlé kmeny v sadu a babička na pařezu Královny Viktorie: Svině! Všecko pokáceli!

Anička Staňková věřila v trest boží. A viníkovi přála ten největší, jakého je Bůh schopen. Zhrozila se vlastních myšlenek, svého přání být u toho, vidět na vlastní oči trestající ruku. Toužila po pomstě, sama by se mstila, trestala by jako člověk – krutěji než Bůh, ten je spravedlivý. Za svého muže, za děti, za Josefa, za jeho otce. Za každodenní strach o své blízké, o jejich budoucnost, za každou vteřinu. Jenže kde je, kdo je ten viník?

Josef uviděl z okna Karin Bugelovou. Opřena o hrušku zaujatě sledovala Vaška Poklidného – kráčel po rukou. Josef zaúpěl, popadl trumpetu a prestissimo seběhl ze schodů. Od domovních dveří k hrušce se však vlekl grave. Vašek se zrovna vracel ke Karin, rudý v obličeji, žíly naběhlé, rukama kmital svižně, nohy mu trčely k obloze jak svíce.

„Je to zvláštní, vidět tě vzhůru nohama,“ řekl dívce pod hruškou.

„I já tě tak vidím,“ zapředla Karin a Josef odhalil v jejím vrnění amoroso. Jako by nebylo chvil za komínem, v nichž jí Josef vypověděl trumpetou všechno, co měl na srdci. Ona mu naslouchala, zatímco Vašek naháněl děvčata ze zdravotní školy. Co z toho zbylo? Ať táhne ke všem čertům, komediant, k svým plavovlasým andělům! Asi by táhl, kdyby mohl. Všichni tu byli zavřeni. Na střešní poklop pověsili zámek na dva západy a plaví andělé zůstali za ohradou. V maličkém obdélníkovém světě zůstala jediná dívka, pro niž stálo za to stavět se na hlavu. Kdyby to Josef dokázal, stál by na hlavě trvale, s kratšími přestávkami k jídlu. Copak je chůze na rukou vyznáním účinnějším než hudba? Copak si vyznání vytrubované do světa nenašlo cestu ke Karin Bugelové?

Vašek pokrčil nohy a saltem nazad se přepravil do polohy obvyklé. „Tak něco zatrub, trumpeto,“ řekl Josefovi, „ať je nějaká sranda.“ Jako by na ten povel čekal, jako by šlo o klání, jako by si mohl Karin přičarovat. Josef se rozkročil a přitiskl trubku ke rtům. Vyzkoušel klapky, vyfoukl pár bezvýznamných tónů a začal hrát. Sranda to nebyla. Bylo to nejtesknější blues, jaké kdy obdélníkový svět slyšel. Krásný smutek to byl, nářek bez slzí, lítost a touha. A pod tím, až úplně dole špetka naděje. Hruška sklopila větve, listy se zatřásly, ořech zavzdychal. Holubi se slétli z širokého okolí a posedali do trávy u trubačových nohou, rorýsi zanechali lovu a obletovali Josefa ve stále se zužujících kruzích, jejich mláďata vystrčila hlavy ze skulin pod okapy a naslouchala. Obyvatelé domu pozotvírali okna a tlačili se jeden přes druhého. Adamec procitl a připevnil si protézu jako ve svátek. I babička Františka přistoupila k oknu. Na obloze se objevil notně okopaný míč a zůstal viset ve vzduchu – očarován Josefovým blues porušil zákon předepsaný fyzikou. Ohrada se zachvěla, a kdyby byla z kamenů, na prach by se sesypala. Byla však z konstrukční oceli a vlnitého plechu, zabetonovaná a zakotvená hluboko v zemi.

Josef si utrhl trumpetu od úst, aby si nevyfoukl duši. Holubi se rozlétli na všechny strany, rorýsi vystřelili ke slunci, hruška se vzpřímila a ořech přestal vzdychat. Míč žuchl do pivovarské strouhy. Obyvatelé odstoupili od oken a babička nasedla do vlaku, který ji odvezl zpátečkou do dějů dávno minulých. Adamec mrskl protézou pod postel.

„Hele, a teď udělej stojku,“ řekla Karin Josefovi a srdečně se zasmála, neboť to byl vtip.

Josef praštil trubkou do trávy a nechal ji tam ležet. Molto prestissimo se přemístil ze zahrady do obývacího pokoje rodiny Staňkových, odklopil Kocha a Korselta a zaplakal do bílých a černých kláves.

Vlak unášel babičku do Vídně, navštívit dědečka Františka v lazaretu; byla válka, ta první. V proutěném košíku vezla tři šrůtky uzeného, tvarohové koláče, chleba, vajíčka a láhev slivovice, aby dědeček pookřál. Vezla i obrázek nahaté paní Staňkové, spokojeně se protahující na ovčí kožešině fotografa Blahýnky z města Boskovic. Dědeček svou dceru ještě neviděl, válka ne a ne skončit. Dali mu flintu a patrony, poslali ho do Ruska a poručili střílet lidi. Občas si vystřelil, aby ho nekárali; když je válka, střílet se musí. Aby někoho neporanil, střílel do stromů a chechtal se pod vousy, jak dřevaři po válce vylámou pile zuby.

„Kam to střílíš, mizero!“ zařval na něj lajtnant v zákopu. „Už tě pozoruju hodnou chvíli. S takovou válku nevyhrajem.“

„Poslušně hlásím, pane lajtnant, že se řídím šestým přikázáním božím,“ odpověděl dědeček a bylo mu jedno, kdo tu válku vyhraje, jenom aby už bylo po ní.

„Ve válce se budeš řídit mým přikázáním,“ řekl důstojník, „v noci jdeš na zvědy, pacholku, a když tě Rus nezastřelí, nechám tě svázat do kozelce, že zapomeneš otčenáš.“

Rus dědečka nezastřelil, ani Rakušané, ačkoli se činili. Nevěděli, že je to dědeček František, kdo se vrací z výzvěd; až do setmění ležel v kaluži, lilo jak z konve, a hřešil proti třetímu přikázání. Do vídeňského lazaretu ho přivezli se zápalem plic a revmatismem. Když se uzdravil, nechali si ho tam jako ošetřovatele.

„Už aby ta válka skončila,“ řekla babička na nádraží Františka Josefa ve Vídni, „brzo budou žně, doma je tě potřeba.“

„Co je mně vlastně do války,“ řekl dědeček a v dlani ucítil rozemnutý klas – pichlavé plevy a oblá zrna. Ukázal babičce Vídeň, koupil paní Staňkové mrkací pannu a strýci Františkovi boty o dvě čísla větší. Slivovice, kterou mu babička přivezla, si lokl zhluboka ve vlaku z Vídně na Moravu. Však se po žních zase vrátí, jestli to do té doby neskončí, a skončit by to mělo. Jenže ani po žních neměl dědeček na válku čas. Muselo se vymlátit, pak do toho přišlo vybírání brambor, řepa, orání…, a tak se zběh dědeček října dočkal na poli.

„Ohol si ty fousy, vypadáš jako Krakonoš,“ řekla mu babička Františka, když vypřahal. „Je po válce.“

Soudruh Bugel vystoupil po příkrých dřevěných schodech až nahoru, dvakrát otočil klíčem ve visacím zámku, zvedl plechový poklop a byl na střeše. Vložil malíčky do úst a pronikavě hvízdl. Plácání křídel, svist letek, holoubci bílí se slétli ze všech stran, posedali pánovi na ramena, na hlavu a rozpažené ruce, zasypali ho láskyplným vrkáním. Opozdilci posedali na antény, komíny a kominickou lávku, aby byli svému pánovi a ochránci co nejblíž.

Významný muž je soudruh Bugel, hlava plná starostí o blaho lidstva. Očekával, že lidé budou za svistu cirkulárek zpívat nadšené, optimistické písně; nikdo však nezpívá. Jak je to možné? Zpívat by měli, vždyť všechno mají: práci, dostatek jídla a šatstva, pětidenní pracovní týden. V každé domácnosti je lednička, pračka a televizor, děti fasují hračky, každou sobotu a neděli se promítají filmy. Nemají žádné starosti…, a přece nezpívají. Jak toho docílit, aby zpívali? Co podniknout? Učinit opatření! Ale jaké? S manželkou se už neradí, sám je dost chytrý; s ohradou mu taky nepomohla, dokonce byla proti a vynadala mu. Dostala za to z každé strany po jedné, až jí brejle upadly do omáčky.

Do háje zelenýho s babou, vykašlat se na lidstvo, teď je čas holubů. Svět soudruha Bugela se naplnil láskyplným vrkáním a nic jiného se tam už nevešlo.

Vtom se ozvala trubka. Zdola, ze zahrady – bolavá, bez nadšení. Žádná radost z vykonané práce, ani stopa po díkůvzdání za všechno, co soudruh Bugel pro své nejbližší spoluobčany vykonal. Holubi jako omámení opustili svého pána a slétli dolů, posedali do trávy. Zrazený i těmi nejbližšími se soudruh Bugel zaposlouchal do Josefova teskného blues. Bylo to krásné… Jenom jestli to nebylo nezdravě pesimistické? Dekadentní, ne-li dokonce nihilistické? Ano, smutek v tom byl, nic než smutek, a to přece nejde! Nejen smutek, úplně dole, až na dně, zasuté pod sametovými tóny zaslechl soudruh Bugel cosi jiného, krajně podezřelého, a zdá se, že dokonce navýsost nebezpečného – špetka naděje.

Pak se na obloze nad tržnicí zjevil nevídaný úkaz. Okopaný gumový míč, do takových kopou Cikáni, vyletěl vzhůru a zůstal viset ve vzduchu, jako by ho někdo hřebíkem přibil na oblohu. Nebyl to meteorologický balón, sloužící vědeckým účelům, ani balónek uprchlý z pouti. Byla to docela obyčejná mičuda, ukradená v oddělení hraček obchodního domu Průkopník, kýmsi vykopnutá a vzdorující přírodním zákonům. Tohle si dosud nikdo nedovolil. Naštěstí netrval úkaz dlouho, jakmile skončilo vytrubování, zmizel míč z oblohy; až sem na střechu dolehlo šplouchnutí, pád míče do pivovarské strouhy. Vlastně se nic nestalo.

Ohrada zbavila paní Poklidnou života. Oddělila ji ode všeho, proč stálo za to pobývat na světě, od všeho, co ji činilo paní Poklidnou: od parků rozkvetlých a výkladních skříní, od kaváren s měkkými boxy a mramorovými deskami stolků, od baru Orient; od řady rozmanitých postelí, lůžek a gaučů, patřících bubeníkům, důstojníkům i vojínům, úředníkům technickým i administrativním – mužům svobodným, ženatým i rozvedeným, starším i docela mladým… Ohrada zavřela paní Poklidnou, její neklidné tělo, div jí nezabila duši. Jedinou rozkoší jí byla sprcha – tenounké horké bičíky šlehající tělo, oblaka páry se srážejí na stropě, hrubý kartáč týrá pokožku k slastnému usykávání. Sprcha – jediná chvíle ve dni paní Poklidné, která má cenu. Skrápěné tělo – vzpomínka na milování. Teď by měl vejít a těsně se k ní přimknout. Ale kdo by měl vejít a pomilovat se s ní tady v koupelně?

„Pojď mi umýt záda!“ zavolala. Bezvýsledně.

Nad sportovní rubrikou novin se tvářil, že neslyší. Paní Poklidná zastavila horkou vodu a naplno otočila kohout se studenou; zasyčelo to jako na rozžhaveném kovu, ale žár uvnitř neuhasilo. Vyždímala si spěšně vlasy do ručníku, udělala pár mokrých ťápanců v předsíni, vyrvala noviny z mužových rukou a povalila ho na zem. Nebránil se. Ačkoliv se po příhodě s bubeníkem rozhodl, že se svou ženou nebude spát, a z ložnice se přestěhoval na gauč v obývacím pokoji, tohle přepadení uvítal. Neprojevil však zbla iniciativy. Byl to tělesný úkon bez invence a zvláštního potěšení. Šrám, který mu způsobila, se nehojil.

Když se vrátil z koupelny, ležela ještě naznak s přivřenýma očima. Pan Poklidný pokrčil rameny, sedl si do křesla a sáhl po novinách. Vyskočila z koberce, vyrvala mu papír z rukou, zmačkala v kouli a tou po něm vztekle mrštila.

„Impotente, impotente!“ křičela na něj, nedbajíc otevřených oken. Nechápavě se na ni díval. Beze slova zvedl papírovou kouli a znovu z ní udělal noviny. Měl rozečtenou reportáž z fotbalového utkání Baníku se Slovanem.

Zakvílela neartikulovaně a práskla za sebou dveřmi. V ložnici na sebe naházela šaty, v kuchyni sebrala skoro plnou láhev rumu z dobrých časů a seběhla po schodech až dolů, do sklepa.

Paní Poklidná neběžela za Adamcem do jeho kutlochu proto, že jí chyběl společník, s nímž by vypila láhev. Napadlo ji, že by mohla s věčně žíznivým opilcem uzavřít oboustranně prospěšný obchod.