8

Opilec je věčný, pokuste se ho napravit. Vysvětlete mu, jak je to nezdravé, jak nedůstojně si počíná. Bude s vámi souhlasit. Vezměte mu láhev, prokleje vás, neboť jste mu vzali duši. Adamce znají všichni, vždyť je prvním opilcem v tomto městě a nikdo mu nepomůže. Bugel, vyzbrojen paragrafem o příživnictví, pokusil se ho napravit, zapojit do pracovního procesu. Pokus se nezdařil, Adamec má prázdný rukáv a protéza s černou koženou rukavicí se válí ve sklepním bytě domu s číslem devatenáct, sousedícím s uhelnými sklady na Nákladní ulici. Při řezání bukových polen na špalíky zachytil mu kotouč pily pravičku nad zápěstím a proměnil dělníka v důchodce se sklepním bytem, vlastní postelí a s mizerným, zato však pravidelným příjmem. Zavřít ho jen tak nemohou… Postává na křižovatkách a neví, kudy se dát. Nikdo mu neporadí. Přibíhá hejno kluků a z bezpečné vzdálenosti na něj pokřikuje. „Adamec, ožralec, Adamec, ožralec!“ Ani psi ho nemají rádi. Prastarý zimník má na sobě i v létě, s kapsami naditými veteší – všecky poklady světa kromě peněz a kapesníku, rukávy vyblýskané od otírání věčné kapičky u nosu; oči – dvě zasklené studánky, vyhaslé nad strništěm vousů. „Adamec, ožralec!“ pokřikoval na něj houfec vedený mladším ze synů doktora Staňka, účetního Továrny na oplatky. „Tak nevím, tam nebo jinam,“ demonstroval Adamec svou nejistotu, kluků si nevšímaje. Lidé chodili kolem, nikdo mu neporadil. I soudruh Bugel už nad ním zlomil hůl. Kluky přestalo pošklebování bavit, odtáhli. Adamec, nic jiného mu nezbylo, se konečně rozhodl pro Chmelovou šišku – je nejblíž. Cestou potkal dvě maringotky tažené červeným traktorem Fergusonem. Na křižovatce traktor zabočil doleva, k tržnici. Z okna první obytné maringotky se vyklonila dívka s velkými půlměsíci v uších. Jmenuje se Aranka Kubánková. Druhá maringotka byla bez oken, nejspíš střelnice.

Jezdecké holínky po JUDr. Kamilu Staňkovi a dvoumetrové Máně stály zasuty ve skříni vedle hnědé odřené tašky s holičským náčiním, podrážky jenom nepatrně sešlapané. Kdo by dnes chodil v holínkách! Leda nějaký pošuk, a to přece soudruh Bugel není. Soudruh Bugel je významný činitel dělnického původu, dříve vedoucí komunálního podniku, nyní povýšen na radnici, okresní formát. Byl vyčleněn z řad dělnictva, aby zastával významnou funkci. Neboť je proletář, vědomý si svého původu a historického poslání proletariátu, svého poslání. Nemůže přece chodit v holínkách jako nějaký agrárnický poslanec z první republiky. S historickou odpovědností podepisuje papíry, které mu přináší čipera Toník, podpis je to elegantní, rozmáchlý, zakončený složitým krucánkem. Toník je pravou rukou soudruha Bugela; dokáže psát na stroji, studuje dopisy a příkazy shora a zakládá je do pořadačů. Píše odpovědi a rozhodnutí, kladně nebo záporně vyřizuje žádosti. Soudruh Bugel se stal vedoucím odboru pro kulturu a umění. I o takové věci se musí někdo starat v dělnickém státě.

Kromě Toníka má soudruh Bugel ještě Julii, dívku baculatou a usměvavou, se sešitem plným vtipů, aby je nezapomněla. Kancelář je v prvním patře a má dvě místnosti. V té první sedí Julie a má na stole bzučák. Když je potřeba, zabzučí, aby soudruh Bugel věděl. Je to praktická věcička, i soudruh Bugel ji má. Jedno zabzučení, přijde Julie se svým vtipníkem a poví vtip. Dvojí zabzučení, dostaví se Toník a poví, co je nového v kultuře a umění, nebo jen tak klábosí o ženských a o holubech. Soudruh Bugel má psací stůl s telefonem, knihovničku se spisy významných klasiků a za zády mu visí dva státníci. Jakmile některý ze státníků zemře, Toník přinese jiného. Na střed psacího stolu navazuje podlouhlý konferenční stůl a tvoří písmeno T. Kolem stolu je pět židlí, aby bylo na čem konferovat, když se sejde štáb aktivistů. Kultura a umění soudruhu Bugelovi vůbec nepřekáží.

Na stěně proti státníkovi visí puška – dvouhlavňová brokovnice vykládaná perletí, kousek spíš pro muzeum než k lovu. Původně byla umístěna spolu s jinými puškami v zasklené skříni ve vile úspěšného advokáta. Ten ji zdědil po svém stejnojmenném otci, lovci divokých kanců. Pak se přestěhovala do domu s číslem devatenáct na Nákladní ulici a účetní Staněk ji uložil do skříně mezi nenošené klobouky.

V polovině června loňského roku zazvonil účetní Staněk u Bugelových dveří a dvojku držel v ruce hlavněmi dolů. „Rád bych vás o něco požádal, pane sousede,“ řekl bývalý advokát odhodlaně.

„Je to nabitý?“ zeptal se Bugel nejistě. Ani na vteřinku nepochyboval, že Staněk umí se zbraní zacházet. Na čele mu vystoupil pot. Ten chlap se zbláznil! Účtování mu vlezlo na mozek. Takový mírný člověk…

„Udělám, co budete chtít, mám ženu a tři děti…,“ Bugel couval do útrob bytu a Staněk s puškou postupoval za ním.

„Ano, děti, snad mě pochopíte, pane Bugele, kvůli dětem jsem přišel. Tomáš i Josef letos končí základní školu a oba mají dobré známky. Bylo by škoda, kdyby se nedostali na střední školu. Peřina je ve vězení a já to taky nemám nejrůžovější, vždyť víte sám. Jsou to hodní chlapci, však je znáte, a bez vaší přímluvy nemají šanci. Věřte, dlouho jsem se rozmýšlel, než…“

„Já vím, pane doktore, já vím, není ještě všecko, jak by mělo bejt, ale zas není tak zle…“ Uchlácholit ho musí, šílencům je třeba vyhovět, na všechno přikývnout, zachránit holý život.

„Je to pro mne maličkost, stačí zvednout telefon. Jistě, vždyť já proti vám nic nemám, pane doktore, vždycky jsme si přece rozuměli, tak proč to hnát do krajnosti? Hned zítra zavolám řediteli jedenáctiletky, maličkost, byla by to škoda, kdyby tak nadaní chlapci…, zavolal bych hned, ale to bych ho nestihl, bude líp z kanceláře, že jo.“

„Děkuju vám, pane sousede, a já k vám šel s takovými obavami! Moc vám děkuju, ani nevíte, jak jsem vám zavázán, za oba hochy děkuju.“

„Ale to nic, sousedi si mají pomáhat,“ řekl Bugel s pohledem upřeným na zbraň.

Staněk přehmátl do polohy „na prsa zbraň“: „Byl bych rád, kdybyste ji přijal. Ne, nesmíte odmítnout. Skutečně jsem vám nesmírně zavázán, berte to jako projev vděčnosti.“ Vtiskl bývalému holiči do rukou pušku – dvě namodralé hlavně, měňavá perleť na pažbě.

Vycouval na chodbu a zaklapl za sebou dveře.

O uplynulé noci nevěděl ani to, jak se dostal do postele – do pelechu ve sklepním bytě, který mu byl útočištěm. Tady si lízal rány, chladil rozpálenou hlavu, domlouval rozhoupanému žaludku a konejšil roztřesenou ruku. Adamce probudil strom neurčitelného druhu, v hlavě mu vyrostl. O tom, že má v hlavě pecku, věděl už dávno a zvykl si na ni. Dnes v noci vyrazil klíček a za chvíli se rozkošatila koruna, kořeny se draly z nosu, uší a z úst. V ústech mu vadily nejvíc, nemohl je vyplivnout; sály vlhko, napájely kmen a rozsochaté větve, v nichž stovky pilných datlíků bušily do dřeva. I oni měli žízeň. Hlt piva kdyby dostali, snad by dali pokoj. Kde však vzít pivo bez peněz? Dvě korunky by stačily, sedl by si do hospody, zvolna kojil datlíky a pak by přišel někdo milosrdný a zaplatil mu další – vždycky se někdo najde. Voda není v takových chvílích k ničemu, jenom zaplní rozhoupaný žaludek a zhorší stav těla i ducha.

Mnohdy se člověk dopouští pošetilostí ze zoufalství. Adamec vstal, v chodbě u výlevky otočil kohoutkem a hltal s tváří zvrácenou. Voda mu zalila útroby, ani si neotřel ústa a vrátil, co vypil, i s hořkými šťávami, do výlevky; datlíky neukojil, chtěli pivo… Zkusí to prastarým způsobem – nataženou rukou; třeba se nad ním dobrý člověk slituje. Vyštrachal zpod postele sváteční ruku, pozapínal řemínky, navlékl se do kabátu a zazvonil u Bugelových dveří. Otevřela paní Bugelová v teplácích. Zrovna si oblékala červené paleto, chystala se na zalévání jahod.

Adamec se zasunul do kabátu jak želva do krunýře: „Jestli byste nebyla té lásky…, jaksi mi nevyšly peníze…, na polívku kdybyste mi půjčila, důchod beru až za týden.“

„Na polívku!“ vykřikla paní Bugelová, „já omdlím, Adamec chce polívku! Na pivo chcete!“

„No,“ přiznal zkroušeně. Jak má té ženské vysvětlit, že teď zrovna všecky polívky světa jsou mu ukradeny.

„A ven!“ zavelela drobná ženuška; sklíčka na žlutých drátcích se jí v uších roztřásla hněvem.

Adamec mrskl zbytečnou rukou pod postel a chvíli trpěl v nečinnosti. Pokus s vodou raději neopakoval. Neodbytní datlíci se proklovali mozkovými plenami, jejich přičinlivé zobáčky se už probíjely čelní kostí.

„Na rohlík, milostivá, hlad, za týden vám to vrátím,“ zaškemral u manželů Šlosarových škvírou mezi dveřmi a zárubní, proťatou mosazným řetízkem.

„Moment,“ řekla paní Šlosarová nadějeplně, zavřela dveře a otočila klíčem. Po chvíli klíč opět zarachotil a ve škvíře se objevila patka chleba s póry zamazanými křiklavě červenou marmeládou.

„Kdybyste přišel před válkou, byl by s máslem,“ zavzdychala paní Šlosarová za řetízkem, „ale teď, doba je zlá, sám to vidíte.“

Dveře zaklaply a klíč se dvakrát otočil v zámku.

Adamec stál na chodbě a jako v Jiříkově vidění si prohlížel anilinovou barvu na skývě. Zvedl se mu žaludek, na zádech vystoupil pot. Jak se zbavit chleba s marmeládou v pečlivě uklízené chodbě spořádaného domu? Zvonit u dalších dveří s krajícem v ruce a žebrat o peníze na rohlík, to nelze. Strčil skývu do kapsy a zapatlal marmeládou všechno, co tam měl.

U Staňků nebyl nikdo doma. Zbývaly ještě poslední dveře. Za­zvonil a čekal dlouho. Už chtěl odejít, když tu se ozval šramot. Paní Poklidná vystrčila rozcuchanou hlavu: „Je vám taky tak blbě?“ houkla na Adamce, „dala bych si pivo, ale mám jen rum.“

„Lepší než kopanec do…“ spolkl příhodné slovo; na jazyku cítil kořen stromu a zaslechl ševelení větví, datlíci přičinliví znásobili frekvenci ťukání.

„Tak pojďte dál,“ řekla paní Poklidná a vtáhla bezrukého šupáka do kuchyně. Opláchla dvě hořčicové sklenice a naplnila je po okraj tuzemským rumem.

„Na zdraví,“ zachrčel Adamec a napil se lačně. Aromatická vůně rumové tresti mu vnikla zadním kanálkem z úst do nosu. Žbluňknutí potěšilo datlíky; zanechali ťukání a dali už pokoj.

„A copak jste vlastně chtěl?“ zeptala se paní Poklidná a rozlila zbytek z láhve.

„Teď už vlastně nic,“ řekl Adamec. Svíral sklenici v ruce s naběhlými klouby, nedal by ji za nic na světě. Strom uvadl, seschl, vrátil se do pecky.

„Rum je rum, ale pivo by koplo, že jo,“ řekla paní Poklidná. Vstala, z kredence vykouzlila dvě desetikorunové bankovky a stočila je do ruličky. „Jestli mi přinesete dvě flaškové desítky, zbytek je váš.“

Adamec chňapl po bankovkách, dopil rum a křepce se zvedl:

„Hned jsem zpátky, milostivá!“ Ke Chmelové šišce nebylo zrovna nejdál. Adamec usedl, objednal a zapomněl.

Je mnohem snadnější psát o všelijak barevných bláznech, o zlodu­ších, opilcích, problematických figurách, bizarních skřetech, o vrazích a znásilňovačích, o rozervancích, sbírajících se z chodníků a stok, o nymfomankách nežli o matkách rodin z let padesátých, obutých v galoších zvaných „šedý mor“. O válečných vřavách nebo o kroupách (jak tenisáky byly a roztloukly okna, důlky do automobilů dělaly a chodcům boule na hlavách) je snadnější psát nežli o žních.

V obchodním domě Průkopník (dříve Breda und Weinstein), v oddělení sklo-porcelán prodává sklo a porcelán, postává u regálů a obsluhuje zákazníky paní Staňková. Po práci nakupuje do dvou tašek, doma vaří na druhý den, pere, uklízí, zašívá, moc si toho nepřečte, stará se o rodinu. Máňa už má svou vlastní domácnost o třicet šest kilometrů dál, jenom to děťátko pořád ne a ne. Každou neděli chodí paní Staňková sama do kostela – dnes je tam skladiště obchodního domu Průkopník –, nikdo ji nedoprovází; doktor Staněk je neznaboh a chlapce nikdo nenutí. V kostele zpívá nejraději píseň číslo 403:

Vzhůru, bratří, prapor Krista v nový zve nás boj;
obsaďte již všecka místa, hotova buď zbroj! Heslo naše:
„Nebojme se! Kupředu vždy dál. Korunu i s palmou nese
Kristus vůdce, král!“

Společně chodí manželé Staňkovi jen do divadla; mají premiérové předplatné, osmou řadu, sedadla čtrnáct a patnáct. Po představení si zajdou do vinárny U Bílého koníčka na sklenku sudového červeného z Bzence.

Na dovolenou odjíždí paní Staňková sama, přede žněmi, kluci už jsou tam, a doktor Staněk zůstává raději v Továrně na oplatky, s kosou by si neporadil. Jede vlakem osobákem po všelijakých tratích, i v obci Čuníně vlak zastaví, u každé hrušky, a když vystoupí, musí ještě hodinu pěšky třešňovou alejí. Vztáhne ruku, utrhne si pár, a paní Staňková se promění v Aničku Novákovou z Chvalkovic.

Dědeček František zanechal výroby mlejnků proti špačkům a s Petříkem češe třešně, srstky a rybíz pro výkupní družstvo, aby utržil trochu peněz; po setmění naklepává kosy a hrábím vyměňuje vylámané zuby. Ječmenné zrno ohnul přes nehet palce a zjistil, že jsou žně přede dveřmi. Tomáš s Josefem okopávají ovocné stromky ve školce jednotného zemědělského družstva, aby na konci prázdnin dostali potvrzení o počtu odpracovaných hodin v socialistickém sektoru pro ředitelství jedenáctiletky a mohli postoupit do vyššího ročníku. Babička Františka sedí v kuchyni na bedně s polínky a čte si v knížce.

„To jsem ráda, děvče,“ řekne Aničce, „žes přijela! Jak bysme to všechno sami stihli.“

Anička si uváže šátek a namíchá vápno se špetkou modřidla na prádlo, aby bylo bělejší než bílé. Nabílí chalupu zevnitř i zvenčí, černě podrovná. Udusaný jíl v průjezdu se natírá Stračeniným kravěncem rozmíchaným ve vodě – a ono to voní!

„To jsu rád, děvče,“ řekne dědeček František, „žes přijela. Kosy už jsou vykuté, žně můžou začít.“

Jaképak žně, ty čtyři štráfky mezi ovocnými stromy nestojí za řeč.

V krbci je voda a ve vodě brousek CARBORRUNDUM, kosy mají křídla k pokládání obilí do rovných řádků. Pot na hřbetu ruky, záda bolavá. Anička seče, Petřík klade povřísla žitu, ostatní obilí se váže provázky s barevným dřívkem na konci; Tomáš s Josefem si vzali volno v družstevní ovocné školce, odebírají padlé klasy a vážou je do snopů, dědeček staví panáky žita, pšenici do mandelů. A když je posečeno, napije se Anička Nováková jabčáku z půllitrové sklenice, hlava se jí zatočí žňovou rozkoší a v korunách stromů se vrtí mlejnky. Po obloze se přelévají hejna špačků. Mění tvar, houstnou a řídnou, zužují se a zase rozšiřují. Blíží se…, už jsou tady. Posedají do korun k třešním, jenom jednou klovnou do každého plodu – zkáza. Potom odletí na družstevní a dědeček je hrdý, že nejdřív přiletěli k němu.

„Ale, tati, proč máš ty mlejnky na švestkách a na jabloních?“ napadne Aničku.

„Ještě zbývá hruška Clappova a ořech vlašský. Ale nejkrásnější bude na lípě, poslední a největší – pětimlejnek!“ raduje se dědeček už předem a taky si přihne jabčáku, nápoje bujarého, aby babička nevěděla.

V neděli jdou do kostela všichni, i chlapce vytáhne babička z postelí. Sama zůstává v kuchyni na bedně, nohy ji pobolívají, takový kus by nedošla; a sváteční šaty visí ve skříni, černé, do truhly.

„Pomodlím se doma,“ řekne a vymění román z Divokého západu s názvem Křížový Pete za kancionál. V kostele si pak zbloudilá vlaštovka roztřískne hlavu o zavřené okno. V tom kostele jsou okna široká, do polí, na družstevní lány doposud neposečené. A u Nováků mají už po žních. Petr zabitou vlaštovku sebral z dlaždic a zahrabal ji na hřbitově do hrobu lidí – smí se to vůbec? V tom hrobě neleží strýc František, popravený stětím ve městě Vratislavi. Nikdo neví, kam se poděl jeho prach a zda prach jeho těla leží vedle prachu hlavy…

Když bylo po žních, sundala Anička Nováková šátek, rty si nalíčila červeně a proměnila se v paní Staňkovou z města. S košíkem pozdních třešní hortenzií pro JUDr. Kamila Staňka, účetního Továrny na oplatky, odjela do obchodního domu Průkopník prodávat sklo a porcelán.