2

Holubi hnízdili na půdě v holubníku s drátěnými padacími dvířky. Stačilo potáhnout za provázek… a klap! Patřili Bugelovi, miloval je a byl jejich pánem. Nikomu nebyl pánem do té míry: pánem nad životy a smrtí jejich dětí (dospělí holubi jsou nejedlí). Vraždil jim mláďata a ti hloupí ptáci ho neuklovali. Když vylezl na střechu a hvízdl zvláštním způsobem, holubi potloukající se po všech možných polích a parcích nechali všeho a přilétli do Nákladní ulice, na střechu domu s číslem devatenáct. Roztáhl paže a ti první, nejrychlejší, mu posedali na ně, na ramena i na hlavu, láskyplně vrkali a tulili se k svému pánovi; pomalejší usedli na střechu, na komíny, na kominickou lávku a záviděli šťastlivcům spočívajícím mu na těle, s léty stále oblejším. „Pojďte, holoubci bělostní, děťátka moje, ke svýmu tátovi nešťastnýmu, koho už na tom světě mám než vás,“ promlouval k nim holič Bugel, „všecko je na hovno, život posranej…“ Holoubci bílí se k němu tulili a tahali ho za ušní lalůčky, něžně vrkali a trousili po něm trus.

Když byl Bugel ještě vyhublým holičem a Ivan s Igorem nenarození, živil se především tlustými krajíci chleba, řídce namazanými sádlem. Nosil si je v aktovce s břitvami solingenkami, s nůžkami a strojky na střihání hlav, s kartáči a vlasovými toniky v ampulích, s brilantinou a ořechovým a lopuchovým olejem, v aktovce z černé kozinky – za takovou by se nemusel stydět žádný úředník. Vždyť holičství není profesí dělnickou, má blízko k umění: hlavy jsou všelijaké, rozmanité, každou je zapotřebí vzít jinak, nad každou se zamyslet – nad jejím tvarem, nad počtem a barvou obrostu a komu patří, to vše skloubit se zákazníkovým přáním, s jeho rozmary. Holičství je úřad a Bugel se cítil být úředníkem. Nejvíc ho trápilo, že je pouhým zaměstnancem, i když v podniku na náměstí. A že mu o vlásek uklouzla oficína na Ostrožné ulici, s cedulí EMANUEL KUČERA, holičství a kadeřnictví. Zřejmě proto, že Kučera v dobách rozhodujících nosil holínky.

Holoubátka byla na prodej. Jedli je nadívaná a zašitá režnou nití takoví, co kouřili memfisky se zlatým náustkem, stříleli do koroptví a měli ručně šité jezdecké holínky. Když obuvník netrefil míru, musely je rozšmajdávat služky z venkova. Bugelova holoubata jedla i paní Staňková, Anička z Chvalkovic, dcera babičky Františky a dědečka Františka. Potkalo ji štěstí – vdala se do vily na kopci, do té vily, před jejíž brankou vyhládlý holič přešlapuje, než zazvoní, než polkne poslední sousto chleba se sádlem. A pak čeká v hale pod obrazem JUDr. Kamila Staňka seniora se zastřeleným kancem (olej na plátně, zlacený rám), postává u vitríny s tuctem loveckých pušek, brokovnic a kulovnic, v obavách, aby nenechal špínu z bot na peršanu. „Dobrý den,“ řekne chlapečkovi, který ještě neumí „r“, má sametové kalhotky a projel halou na zablácené trojkolce se zvonkem.

Nic netrvá věčně. Jednoho dne se Tomáš „r“ naučil; dal si načas, už měl bratra Petra, už chodil do školy. A pak se přestěhovali z kopce k pivovarské strouze, na Nákladní ulici do domu s číslem devatenáct a s Bugelem, který už není holičem, nýbrž referentem, a holoubátka rdousí pro vlastní talíř; do domu hned vedle uhelných skladů, které už nepatří Šlosarovým (vlastně paní Šlosarové, panu Šlosarovi patřil jenom vítací pes Rolf a to ho zachránilo), nýbrž nám všem. Kolo dějin se pootočilo.

Tomášův kamarád se jmenuje Josef Peřina, pokřtěný Joseph v ang­likánském kostele v jižním Londýně, tlustý a posedlý hudbou. Když ho nepustili k maturitě, našla mu paní Anna Staňková místo ve Výzkumném ústavu veterinárním – Praha, odbočka v našem městě, na pitevně uhynulých zvířat. Měla za něj odpovědnost a nic lepšího nenašla.

Josefa, válečnou kořist, si přivezl PhDr. Jan Peřina z Velké Británie. Zatímco si lítal nad Kanálem a střílel do junkersů, chlapce vyhrabávali z trosek řadového domku po náletu. Babičku s dědečkem a krásnou maminku odvezli na dvoukoláku, kočku Cat nechali pod troskami. Jen boubelaté děťátko Joe otevřelo čiperná očka a řeklo Ham, pěkně po česku.

Vilu na kopci znal Josef Peřina jako své boty. Ačkoli v ní nebydlel, pobýval tu často. Okusil holoubátka holiče Bugela, a když oba doktoři zasedli do besídky ke slivovici, olízl si mastné prstíky-buřtíky, zabořil je do kláves křídla Koch a Korselt a vznesl se. Neboť byl pianista, skladatel a hudebník už odmalička. PhDr. Jan Peřina si ho ke Staňkům odkládal, když potřeboval klid. Trávil spoustu času psaním spisu o druhé světové válce, o západní frontě, aby se nezapomnělo. Nějaký čas mu zabraly též baletinky s krokem gazelím a ukrývanou nevraživostí vůči tlustým chlapečkům-pianistům. Život se nezastavil. Knihy o válce bylo už na tři sta stránek, což svědčí o píli pisatelově a o čase, který strávil pianista Josef u Staňků ve vile. Bylo mu však trávit se Staňkovými i ty nepopsané stránky a léta letoucí, ne však už ve vile na kopci; v prostředí lepším, než poskytují dětské domovy zvané pasťák. I Chvalkovice poznal, s dědečkem Františkem a jeho mlejnky proti špačkům.

„Holuby nemůžu vystát,“ řekl Tomáš Staněk ve větvích, „ale bude to zřejmě tím, že patří Bugelovi. Nejlepší jsou rorýsi.“ Ti mají hnízda pod okapy a lítají děsně vysoko. Jsou to divoké čárky nad oblaky, pokřikují na piloty stíhaček, střemhlav útočí. K jejich rozdrbaným hnízdům nikdo nemůže.

Jednou po dešti, po divoké bouřce, našel potlučeného rorýse na dvoře. Vzal ho do rukou a cítil srdce; bušilo na poplach. Odnesl ho na verandu a položil na brlení, bylo mu ho líto a MVDr. Poláčka ještě neznal, jinak by mu zraněného ptáka odnesl. Josef hrábl do kláves a zahrál velmi smutné rekviem – O pádu ptáka. Při prvních tónech se rorýs zavrtěl a přepadl přes brlení; v pádu rozepjal křídla a vystřelil k obloze. Rorýsové mají dlouhé letky a kratičké nožičky, nedokážou vystartovat ze země, vzlétají z pádu. Proto mají hnízda ve výškách. A taky proto, aby na ně nemohl žádný Bugel.

Po ničem pan Poklidný netoužil tak mocně jako po vlastní autodopravě, po firmičce docela malé, která by je uživila a Vašek by měl co dědit. Pár náklaďáků, převážel by věci tam nebo onam, jenže po vítězství dělnické třídy, jeho třídy, mu sklaplo. Pak už nemyslel na nic jiného než na malý domek s kytkama za okny, o jednom patře. Odešel z uhelných skladů do stavebnictví, tam to víc vynášelo – stavěla se Poruba, sídliště pro horníky, na zelené louce, stavba socialismu. Tam vykazovali šoféři odpracovaných čtyřiadvacet hodin denně a ještě hodinovou přestávku na oběd. Tatrou sklápěčkou odvážel zeminu půl kilometru od bagru ke skládce, pak zase zpátky, jak mezek u žernovu – pro vidinu bílého domku za řekou, na Mostní ulici. Parcelu už měl vyhlídnutou. Neboť déšť, bubnující na vlastní střechu, to zní jako hudba sfér i ve společenství bez vykořisťování člověka člověkem, kde všechno patří všem a nikomu nic. Vlastní pes, který mu štěká na uvítanou, paní Poklidná věší prádlo nad vlastním trávníkem, třešně z vlastní třešně… Ještě pár tisíc fůr, pár desítek tisíc korun, než se dostaví Poruba, králíkárna pro horníky, a bude to. Přičinlivý člověk si snad k něčemu dopomůže i za diktatury proletariátu.