11

V předvečer Prvního máje se pan Poklidný opil v hospodě U Chmelové šišky. Přišel tam v poledne na oběd, ačkoli jeho manželka smažila rozměrné telecí řízky a jejich lákavá vůně ladila k smířlivosti; i nové brambory byly, a salát křehký, jarní. Pan Poklidný však odolal tolikerému vábení, raději do sebe naházel připálený hospodský guláš se čtyřmi kolečky mazlavého knedlíku a pak se pustil do opíjení: zvolna a cílevědomě lil do sebe půllitry. Po třetím houkl na Adamce, pozval ho ke stolu a objednal i pro něj. Adamec naslouchal vyprávění o domku na Mostní ulici, přitakával a bedlivě sledoval přesuny číšníka s plnými a vyprázdněnými sklenicemi. Tolik štěstí nepotká věčného opilce každý den.

Ryčná dechovka prošla pod okny a pan Poklidný se probudil na neustlaném gauči v obývacím pokoji. Uvědomil si, že má hlavu. Nebolela, jenom v ní hučelo, jako by motor na myšlenky pilně pracoval. Nepracoval však, jen si tlumeně vrčel naprázdno a rozechvíval celé tělo; do konečků prstů přiváděl impulsy touhy dotknout se něčeho hebkého: pleti, vlasů černých jako tér, i za cenu odpuštění. Hudba venku slábla, až zmizela někde za rohem, odhodlaná probudit další spáče v dalších ulicích, v celém městě – je První máj. Pan Poklidný znovu usnul.

Rannímu slunci se podařilo probudit paní Poklidnou v ložnici ještě před dechovkou. Přes zeď ucítila dech tabáku a alkoholu, dotek neoholeného strniště na ňadrech, ucítila ruku bloudit po těle. Kousla se do rtu, usykla bolestí a touhou. Pod okny zazněl pochodový rytmus plechových nástrojů, rachot bubnů a činely. Když hudba odtáhla k čertu, paní Poklidná strhla ze sebe pokrývku a vyskočila. Prsty se vypořádaly se všemi knoflíky, co jich bylo na mužských kalhotách, a ucítila, že dojde odpuštění.

Začalo to hned po úsvitu: kapelník pozvedl vyšperkovanou hůl, trubky zavřeštěly, kvikly klarinety, bubny a činely se přidaly. Vyděšení ptáci opustili hnízda ve chvatu, zmateně bloudili vzduchem nevědouce, kam se vrtnout.

Adamec se probudil břeskným rykem mašírujících plechů. Uvědomil si, že vypukl svátek, při němž bývají hospody zavřeny, aby se do nich neutíkalo z průvodů. O slavném dnu se pije u stánků z papírových kelímků zvětralé pivo, pod míru čepované. Ale lepší než nic. Dopoledne se nějak protluče a odpoledne hospody otevřou. Adamec vyštrachal zpod postele protézu a slavnostně si ji připjal k pahýlu zápěstí. Vždyť je svátek.

Soudruh Bugel dechovku k časnému probuzení nepotřeboval, nemohl dospat. Vstal ještě za šera, oblékl si tmavomodrý sváteční oblek s odznaky na obou klopách, vyleštil boty a uvázal rudou kravatu. Ani neposnídal a vystartoval osobně zkontrolovat stav věcí, jež byly konány z jeho popudu. Na jeho projektu, umístěném v proluce mezi divadlem a chrámem svatého Ducha, se pracovalo celou noc a výsledek udiví ranní slunce. Soudruh Bugel se přihnal k dílu a seznal, že je vše v pořádku. Opřel se o brlení a čekal.

Doktor Staněk otevřel oči a zaklel. Klel teď mnohem častěji než v dobách, kdy byl majitelem vily na kopci a obhájcem zvučného jména. O Prvních májích, ve svém bytě, používal dokonce kleteb, bez nichž se jindy obešel. Už po několik let mu připadla čestná povinnost nositele poloviny transparentu s nápisem PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE! Druhou polovinu nesl podnikový archivář. Nositelé transparentů se nemohli z průvodu ani manifestace vytratit. Museli setrvat, srostlí jako siamská dvojčata, a pak ještě odnést břemeno zpátky do Továrny na oplatky. Doktor Staněk se neztotožňoval s výzvou, která se mu vzdouvala nad hlavou. Dospěl k názoru, že se proletáři nespojili zrovna nejlíp. Nejraději by s tím praštil a utekl k řece, házel do ní kamínky a díval se, jak se dělají kola.

Nasrat, nasrat, nasrat, mumlal ještě v koupelně s ústy plnými tymolínu.

I zaměstnanci obchodního domu Průkopník měli za povinnost účastnit se hromadně předepsaného jásání. Paní Staňková nemusela nic nést, neklela tedy a brala celou událost jako každoroční rituál, v němž lze nalézt i příjemnější stránky. Projde se ulicemi, bude mávat přihlížejícím, jako dítě mává vlakům. Chvíli postojí na náměstí, aniž by vnímala slova padající na lidi z ampliónů. Vytratí se před koncem a strčí kuřata do trouby, aby rodina nezahynula.

Jako každoročně, i letos prohlásila paní Šlosarová v posteli s vyřezanými čely: „Letos nikam nejdu!“

Před lety jí patřily uhelné sklady, které jsou nyní majetkem nás všech, aniž bychom z toho měli větší užitek. Kdykoli potká paní Šlosarová doktora Staňka, zastaví ho, rozhlédne se, není-li nablízku nějaký Bugel, a šeptne: „Všechno jde svou cestou, pane doktore, co nevidět se to obrátí!“ Pak se uchechtne, zvedne ukazováček a dodá: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“

„Moc pomalu melou, paní Šlosarová,“ zdvořile odpovídá doktor Staněk, účetní od oplatků.

Paní Šlosarová věří na převrat. Pan Šlosar naopak ponese v průvodu prapor a chce, aby ho všichni viděli. Rád by se stal vedoucím uhelných skladů. A kdyby se to obrátilo, je tu paní Šlosarová, její postoje zná doktor Staněk a ten by dosvědčil, jak se věci měly. Pan Šlosar by pak zvedl jiný, lepší prapor.

Dalo by se předpokládat, že dělnického svátku se účastní především dělníci, a to s nadšením. Obléknou si sváteční šaty a vyrazí do ulic. Seberou manželům bývalých majitelek uhelných skladů prapor, kdysi zazobanému advokátovi heslo PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE! Ponesou je hrdě v průvodu, rudé karafiáty v klopách. – Jenže co by chodili? Dělníkům se čárky za účast nepíší. Prvomájové jásání za ně obstará školní mládež, úřednictvo, prodavačky, vojáci a policie. Dělníci si průvod prohlédnou z chodníku, z oken svých příbytků, nebo zůstanou v postelích, zachumláni do peřin. Až odpoledne, svátečně oblečeni, vyjdou si na veselici do městských sadů, budou poslouchat dechovku a cimbálovou muziku, lidové vypravěče a komiky, jíst párky s hořčicí, pít pivo a tančit v zahradní restauraci Na Střelnici. Těšit se z jarního dne, radovat se, že je tolik lidí pohromadě.

Dosud prázdné ulice se začaly plnit probuzenými a nasnídanými účastníky průvodu. Školní mládež s pionýrskými šátky na vyžehlených bílých košilích, studentstvo v modrém, úředníci bez vázanek, límce košil přetaženy přes límce sak, orgánové Bezpečnosti s řemením i bez řemení, s revolvery u pasu i v podpaždí, nenápadní fízlové, prodavačky obchodního domu Průkopník, sportovci v dresech, velocipédy s pestrými cancoury krepového papíru v kolech; praporky svinuté na špejlích, mávátka před použitím. Sudy piva a soudky se žlutou limonádou, stohy kelímků z voskovaného papíru, hory dosud neohřátých párků, škopky hořčice, koše nakrájených chlebů, nenafouknuté balónky.

Pestré slunečníky nad stánky rozevřely pruhovaná křídla a slunce se rozsvítilo. Všichni směřovali na svá místa, na seřadiště, a vyčkávali pokynů semtam pobíhajících pořadatelů. Ze všech stran do toho vřískaly zastuzené tlampače ryčné písně o radosti, veselí a šťastné budoucnosti. Čekalo se na pokyn shora, aby průvod mohl vykročit.

Dvůr jedenáctiletky byl prostorný, vešli se tam všichni studenti i se stu­dentkami, profesorský sbor, a dokonce i Josef Peřina. Původně se chtěl události vyhnout a strávit dopoledne s hudebním nástrojem. Po delší úvaze si vymyslel průjem, neboť tato choroba by mohla působit nejvěrohodněji. Bolesti hlavy nebo zubů si vymyslí kdekdo – jen blázen by mu uvěřil. K průjmu se málokdo přizná, byť by jím skutečně trpěl. Josef byl odhodlán znát se k průjmu fiktivnímu, jen aby nemusel šoupat dlažbu, všelijak postrkován davem. Hudbě plechových nástrojů nestranil a nic lákavějšího mu sváteční dopoledne nedokázalo nabídnout – nanejvýš převařený a prasklý párek. Doktor Staněk však, ačkoli nebyl doktorem medicíny, odhalil pravý stav věcí.

„Sračku, říkáš?“

„Ano, strýčku, říká se tomu i takhle,“ odpověděl Josef a odběhl na záchod. Zamkl se tam, chvíli posečkal, zašustil papírem a spláchl.

„Snídals?“ zeptal se ho pak zástupce rodičů.

„Ano,“ přiznal Josef neochotně. Byli na to svědci.

„Tos neměl, když máš sračku. A do průvodu půjdeš, i kdyby sis měl vzít záchod s sebou!“ Účetní z Továrny na oplatky věděl, že Josef do prvomájového průvodu musí. Čárka, kterou získá za účast, možná jednou rozhodne o jeho budoucnosti.

Proč zrovna před jatkami bylo každoroční seřadiště prvomájových průvodů, nevěděl ani ten nejhlavnější pořadatel s nejširší páskou na rukávě. Dokonce ani soudruh Bugel by na tuto otázku nedokázal odpovědět. Nad jatkami se zvedal puch, visel ve vzduchu a zvolna padal dolů. V zimě sotva znatelný, na jaře a na podzim patrnější, v letních vedrech nesnesitelný. Byl První máj, obyvatelstvo města se řadilo v pachu jarním.

V notýsku soudruha profesora Barana, matematika zatíženého chorobnou přesností, bylo zapsáno šest uprchlíků. V první řádce stálo: Peřina Josef, 9 hod. 48 min. Vyšetřit a exemplárně potrestat!!! Soudruh profesor Baran měřil spravedlivě každému po zásluze, ale zásluhy byly podle něj dědičné. Hned pod Josefem byl totiž zapsán Slováček Fr. 9 hod. 53 min. s poznámkou náhlá nevolnost, omluveno. Slováček Fr. byl synem ředitele Továrny na oplatky a podařilo se mu zlákat zbývající jména v notesu (s poznámkou chlapecká neuváženost) k partičce mariáše o menší obnos pod železničním mostem přes řeku.

Soudruh Bugel by v proluce mezi divadlem a gotickým chrámem svatého Ducha nejraději strávil celé dopoledne. Stál by tam jako skromný autor monumentálního díla a s věrohodně předstíranými rozpaky přijímal ovace, opřený o brlení. Jenže povinnosti ho zahnaly na radnici, do kanceláře k telefonům. Přijímat pokyny shora a předávat je přes Toníka dolů, pořadatelům, aby věděli, jak manipulovat masami u jatek.

„Šéfe, je to ohromný!“ přivítala ho sekretářka Julie ve dveřích. „Viděl to i soudruh tajemník! Teda, kam vy na ty nápady chodíte?“

„No, to víš,“ zapýřil se soudruh Bugel potěšeně. „A co na to soudruh tajemník?“

„Moc se mu to líbilo, říkal, kam prý na to ten Bugel chodí… A potom ještě řekl: Tak na tohle do smrti nezapomenu!“

Bugel zavrněl blahem. Nedošlo mu, že výklad výroků by se dal zvrtnout v jeho neprospěch.

Josefu Peřinovi bylo v notýsku soudruha profesora ukřivděno, neboť neuprchl zcela a májového průvodu se účastnil až do úplného konce. Prošel s jásajícím davem ulicemi od jatek až na náměstí k divadlu, byl také svědkem překvapení, které zorganizoval soudruh Bugel v proluce u divadla.

Uprostřed mas zahlédl zdroj své inspirace. Karin Bugelová se propletla mezi lidmi v jeho blízkosti a dav se za ní zavřel. Inspiraci je třeba uchopit za šos ve chvíli, kdy se zjeví, Josef nedbaje profesorova notesu vrhl se za dívkou, která před malou chvílí uprchla z houfu učnic hledat Vaška Poklidného. Toho krásného kluka z jejich domu. Všem holkám o něm vyprávěla a přitom své přání vydávala za skutečnost. Propátrávala celé prostranství před jatkami, a protože měla oči jen pro Vaška, Josefa Peřinu nezahlédla. Pak ztuhla poblíž hloučku studentek zdravotnické školy. V očích měla vlhko. Pohlížela na kroužek bleděmodrých a bílých andělů; zpívali a tleskali do rytmu. Vprostřed kruhu tančil s nejkrásnějším a nejplavovlasejším andělem rozesmátý Vašek Poklidný.

„Ahoj,“ řekl Josef za jejími zády a Karin mu ukázala zarudlé oči.

„Co je ti?“ nevěděl si rady s jejími slzami.

„To vítr,“ řekla Karin.

„Vítr,“ opakoval po ní a díval se na zplihlé prapory, o jejichž žerdě se opírali otrávení praporečníci. „Hledal jsem tě všude…“

„Měs hledal? A proč?“ uvedla ho do rozpaků.

„Tak…, abych tě našel. Něco jsem chtěl…“

„No?“

„Nemáš chuť na párek?“

Jedli párek s hořčicí a s rohlíkem a Josef vyprávěl s plnou pusou o překot, co mu slina na jazyk přinesla: o hudbě, samozřejmě, a bylo to, jako by mluvil čínsky. Karin jedla mlčky. Když se blížil průvod a s ním i zaměstnanci obchodního domu Průkopník, plácla Karin táckem se zbytkem hořčice o dlažbu a beze slova zmizela. Mohly by ji uvidět kolegyně učnice z oddělení textilu. Mohly by odhalit, že její rande s krásným klukem je dílem fantazie. Aby ji nespatřily s tím tlustým Josefem. Domů, na půdu mezi holuby, tam je to nejjistější!

Tribuna stála před vchodem do divadla, mezi sochou dělníka a rolnice, byla sbita z dřevěných latí, potažena rudým suknem a zepředu působila mohutně. Když se dostavil poslední pěšák nekonečného průvodu, mohlo se začít s projevy. U mikrofonu se vystřídalo několik místních řečníků a několik významných hostí v tmavomodrých oblecích i ve vojenských uniformách. Během projevů si lidé na náměstí vyprávěli o svých věcech, aby to nemuseli poslouchat. Museli hovořit hlasitě, aby překřičeli amplióny plné velkých a tlustých slov, odlehlých zájmu lidí pod tribunou. S přibýváním plechových slov docházelo k přesunům, davy se tenčily. Bylo s podivem, že většina uprchlíků směřovala doprava, ke kostelu, což soudruhu Bugelovi na tribuně zalichotilo. V proluce u kostela nechal totiž zřídit ohradu ze smrkové tyčoviny, s dřevěnou budkou. Z okénka budky měla vyčnívat hlava spokojeného telete, optimisticky hledícího do šťastné budoucnosti. Názorný příklad úderné agitace. A nad okénkem nápis, zhotovený akademickým malířem Jeronýmem Hrdličkou.

Nastala chvíle pro hymny. Důstojnost okamžiku však hrubě narušily hlahol, smích a výkřiky, nesoucí se od Bugelova brlení u kostela. Nelibé kosé pohledy strnulých osobností na tribuně donutily soudruha Bugela k akci. Seběhl po schůdcích a prodral se k centru dění.

Dveře budky byly otevřené, tele uprostřed ohrady, přední nohy rozkročeny, hlavu bojovně skloněnou. Pár kroků před teletem stál Petr Staněk v bílé košili a mával mu před očima rudým šátkem pio­nýrské organizace. Kolem dobytčete baletili kluci a šťouchali do něj orvanými mávátky. Na brlení seděli bratři Leškovi pěkně podle velikosti: nejstarší Štefan, Ján, Šándor, Emil a nakonec malý Miško. Kopali špinavýma nohama do vzduchu, mávali snědýma rukama a křičeli: Olé! Když se tele pohnulo, davy řičely nadšením.

Soudruh Bugel zalapal po vzduchu. Hluboce vzdechl a zem se zachvěla. Nebe spadlo na zem a zabalilo celý svět do modrého.

Místo květů objevily se v koruně kaštanu drobné zelené kuličky, ozbrojené bodlinkami. Byly dosud měkké a jen se kasaly, že ochrání budoucí plod. Husté listoví ukrývalo Tomáše Staňka před zraky světa; toho světa, který nemínil šplhat za ním na strom. Rorýsové prolétávali oblaky, Bugelovi holubi se vydali na lup a zítra začnou prázdniny.

Josefa Peřinu dopoledne vyhodili z jedenáctiletky kvůli prvomájovému průvodu, kvůli poznámce v profesorově notesu. Ředitel si ho pozval do ředitelny a podal mu vysvědčení o ukončení desáté třídy. Chvíli se díval do papírů na stole a pak Josefovi řekl – aniž by pozvedl oči –, že je vyloučen z dalšího studia, neboť neplní povinnosti studenta jedenáctileté střední školy. Jeho občanské postoje se prý neslučují s požadavky, které naše společnost klade na příslušníky pracující inteligence. Neboť nepochopil závažnost oslavy svátku pracujících celého světa.

Josef se díval na ředitelova ústa a viděl, jak se zaokrouhlují, jak se proměňují v plechový tlampač, jakých je po městě plno. Pak se podíval na vysvědčení a zjistil, že kdyby nebyl zrovna vyloučen, mohl postoupit do poslední, jedenácté třídy. – V dobách, kdy na této budově visela ještě cedule GYMNASIUM, nebyl ředitel ředitelem, svůj stůl měl ve sborovně vedle jistého PhDr. Jana Peřiny, češtináře a angličtináře, za války stíhacího letce, nyní vězně na doživotí. – Když Josef pochopil, že už ředitel toho víc nepoví, složil vysvědčení nadvakrát a pronesl zcela spontánně, zcela nesmyslně slovo, které říkají slušně vychovaní lidé ve chvílích, kdy něco dostanou: „Děkuji.“ Aniž se zastavil ve své třídě, odešel domů, odklopil víko Kocha a Korselta a začal hrát…