9

Trestance v pruhovaných oděvech přiváděl na dvůr uhelných skladů vojín základní služby Budulínek, ozbrojený puškou normalizované délky, na jeho rameni se však jevila poněkud nadměrnější.

Trestanci byli rovněž vojáci základní služby, jenže odsouzení k rozmanitým trestům; někteří zloději, jeden žhář, většinou synové tvrdohlavých sedláků, kteří odmítali vstoupit do zemědělského družstva, synové obchodníků a živnostníků, dědici továren a velkostatků, nyní majetku nás všech – důvod k jejich odsouzení a zavření se pak našel: odmítnutí rozkazu, pokus o dezerci, sabotáž, špionáž, velezrada. V uhelných skladech řezali dříví na špalíky, skládali a nakládali uhlí, rovnali je do hromad, zametali dvůr. Kouřili cigarety Partyzánky a kaštanu, příbytku ptáků, si ani nevšimli. Cigarety jim podstrkovali obyvatelé domu, ti měkčího srdce. Budulínek si pořídil krejčovskou míru o délce metr padesát a na ní červeně označil neděle a svátky, soboty modře. Nosil ji stočenou do kotouče v kapsičce pro hodinky a těšil se na den, kdy bude moci utrhnout první centimetr (den) s číslicí 150. Až mu zbude v kapsičce jednička – i ta je označená červeně, ačkoliv je to čtvrtek –, vrátí pušku a uniformu a půjde domů. Ve čtyři hodiny odpoledne odcházeli trestanci do věznice ve čtyřstupu, doprovázeni Petrovým houfcem, ráz, dva, ráz, dva, jako vojáci. Klukům boty tolik neklapaly, měli trampky s gumovou podešví. Před věznicí je Budulínek rozehnal, dovnitř nesměli. Vrátili se tedy do tržnice.

Na bránu tam vyvěsili nápis JARNÍ TRHY. Už se to rozkřiklo, lidí plno, událost. Petra Staňka jarmarky uchvacují. Jeho bratr Tomáš je povznesen nad všelijaké hemžení, v davu se necítí dobře. Shůry pohlíží na mumraj, přes dva ploty, ostýchá se vnořit do zástupů.

Za světla přijeli trhovci s háčkovanými přehozy na stůl, s čepičkami s bambulou, podprsenky prodávali obrovské, z lesklé látky, růžové a bleděmodré, prošitím vyztužené; prášek proti molům, sůl sv. Rocha na revmatismus, turecký med (bude to hned, za dvě kačky za kačku, do papíru do sáčku). A taky zázračná čisticí vodička:

Či-Co-Koli neboli čistí cokoli! Vašnosta jde po ulici. Jde kolem asfaltérů, a co se nestane! Asfaltér se napil kmínky neboli slivovice a je mu jedno, kam cákne. Nedívá se nalevo, nedívá se napravo. A jaký byly vaše nohavice neboli kalhoty, vašnosto! Přijdete domů, hospodyňka nese na stůl rajskou omáčku nebo špenát. Vy jí ukážete nohavici, hospodyňka se vyděsí, omáčka se převrhne, špenát se vylije, polije ubrus, polije koberec, polije dětičky, polije vás! Hospodyňka pláče, běduje, naříká, děti se klidí psát domácí úkoly, ještě se třesou, převrhnou inkoust, převrhnou tuš, převrhnou plechovku barvou. Vy to vidíte, vašnosto, a rvete si vlasy! Rvete si vlasy zbytečně:

Či-Co-Koli neboli čistí cokoli! Mastné skvrny, krev a jiné exkrementy, jakožto inkoust neboli tuš čili veškeré barvy-laky, vosk, ovocné šťávy, fleky od vína, vápna, čekulády!

Sundáte nohavice neboli kalhoty, hospodyňka utře slzy, zajde do spíže, přinese lahvičku zakoupeného Či-Co-Koli neboli čistí cokoli, jeden čistý hadřík podloží pod skvrnu neboli flek či jiné znečištěné místo, druhý čistý hadřík navlhčí v našem Či-Co-Koli neboli čistí cokoli a několika tahy zleva doprava pucuje neboli čistí. Vašnosta si zatím může něco přečíst neboli sníst. Stačí několik minut, a hle: nejsou to zázraky, nejsou to divy, stačí tak málo a každej se diví! Za pět korun! Milostivá, máte to i vy! Vašnosta si oblékne kalhoty nebo košili či jiný vyčištěný oděv a může jít za holkama nebo na pivo. Tisíce děkovných dopisů, račte nahlédnouti. Račte račte, jenom se netlačte!

Takových věcí všelijakých k vidění, a Tomáš Staněk ze stromu nesleze, kouká po ptácích. Karin odešla a on zaujal opět postoj nezúčastněného pozorovatele v domnění, že to, co očekává, se za ním bude škrábat po hladkém kmenu.

I Vašek Poklidný byl na jarmarku, v novém saku, civěl na dívku se zlatými náušnicemi uprostřed papírových růží, ruku měl v kapse a nenápadně přepočítával peníze. Za ním se krčila Karin Bugelová – konečně ho našla –, nevěděla však, jakým nenápadným způsobem by na sebe upozornila, na ten div divoucí, který se s ní udál. Má ho snad dloubnout do žeber? „Pojďte si zastřílet, mladej!“ lákala Vaška půvabná obchodnice s mužskou ješitností, „ať tam nevystojíte důlek!“ Zlaté půlměsíce se jí houpaly v uších a místo očí měla černé terče, nešlo odolat.

„Vystřel mi růži, Vašku,“ špitla Karin do prázdna. Vašek už stál na dřevěném roštu u střelnice, z kapsy vysypal na pult hrst peněz, všechny, co tam měl. Snědá dívka spočítala mince a podala mu vzduchovku s pěti kousky olova; k tomu přidala úsměv, který se nedá zaplatit měsíční výplatou. „Pět ran do pěti špejlí,“ zahlaholila, „a tady vám ještě zbylo na rohlík.“ Vrátila Vaškovi tři desetníky. Z pěti ran jednou zasáhl špejli pod růží z krepového papíru. Přičichl si k ní jako k opravdové a s galantním gestem ji vrátil té zmiji ze střelnice. Obdržel úsměv ještě zářivější. Odkráčel hrdě a Karin Bugelové si ani nevšiml. V kuchyni v kredenci mají Poklidní hrníček na peníze – snad nebude prázdný.

Petr Staněk nemíval nouzi o příhody. Nevyhledával je, samy přicházely a jemu nezbývalo než nést následky. Tahle se přihodila na jarmarku v bezprostřední blízkosti pruhovaného slunečníku a stolečku, na němž stály vyrovnané lahvičky k čistění čehokoli. Kdyby měl Petr pět korun nazbyt, koupil by si ten zázrak, aby – když se přihodí znečištění – předešel následkům. Ne že by neměl pět korun, suma to však byla obrovská a dala se směnit za mnohem přitažlivější zboží: za turecký med, za cukrovou vatu, taky za vstupenku do malého cirkusu s provazochodkyní, pěti cvičenými pudly a krajtou tygrovitou, zápasící s dobrovolníkem z publika. Pět korun pálilo Petra v kapse. Mohl by se svézt na kolotoči, koupit si pendrek a kačení mydélko; ale to všechno pomine, kdežto zázračná vodička by mu zůstala delší dobu a našla spoustu uplatnění. Trhovec nelenil svléci kalhoty, aby demonstroval kvalitu svého zboží. Položil je na stolek a kolomazí zapadal nohavici. Mluvil a mluvil a při tom mluvení učinil zázrak. Ošklivá skvrna zmizela a Petr neodolal. Pendrek oželí a do cirkusu podleze plachtu bez placení.

Ve chvíli, kdy strkal lahvičku do kapsy, objevil se v davu kolem vyvolávače Štefan, nejstarší z bratrů Leškových, největší a nejsilnější z nepřátel. Samozřejmě byl v tom Petr nevinně, to on, Štefan se mstil za potupnou říkanku. Přihodilo se, a stolek s lahvičkami se skácel pod Petrovým tělem, lahvičky se porozbíjely na betonové ploše, přes stolek přepadl mužík v bílých podvlíkačkách, přes mužíka se skácel pruhovaný slunečník. Štefan měl dostatek životních zkušeností a práskl do bot – zmizel v davu a byl pryč, horní brankou z tržnice do bezpečných končin, obývaných jeho národem. Tam ho nenajdou ani esenbáci. Nevinný Petr se zvedl a odcházel zvolna, důstojně.

„Chyťte ho!“ zaječel trhovec v podvlíkačkách potřísněných kolomazí, používanou k reklamním účelům, a vyhrabal se zpod slunečníku. Petr přidal do kroku; prodíral se mezi lidmi až na travnatou plochu, ohlédl se a zjistil, že trhovec s několika ochotnými chrty jsou mu v patách. Rozběhl se po důvěrně známém terénu a skočil do pivovarské strouhy.

„To mi zaplatíš!“ zvolal zběsilý trhovec, a nedbaje toho, že si zmáčí polobotky, ponožky a bílé podvlíkačky, skočil za ním, voda vystříkla. V tom okamžiku zmizel Petr pod hladinou a už se nevynořil.

„Utopil ho!“ vykřikla jakási žena, „ten chlápek v podvlíkačkách utopil dítě! Volejte hasiče!“

Vzápětí se dostavil orgán Veřejné bezpečnosti a zatkl trhovce. Nechal si předložit povolení k provozu jeho dosud jen trpěné živnosti a potvrzení o placení daní, pak ho odvedl na okrsek. Požárníci (dříve hasiči) přijeli asi za půl hodiny a ohledali místo příhody; háky nořili do strouhy, brodili se vodou v gumových botách, sahajících až do rozkroku, Petra však nenašli. Po zevrubné prohlídce terénu dospěli k závěru, že jsou dvě možnosti: buď hledaného chlapce voda vzala a odplavila strouhou do řeky, z řeky do jiné řeky a později do moře, nebo proplaval rourou pod Švermovou ulicí, vylezl z vody a ukryl se na neznámém místě.

Soudruh Bugel si prohlížel brokovnici na stěně své kanceláře. Pomýšlel na to stát se lovcem. Je to ušlechtilá záliba střílet do divokých zvířat a hodí se k jeho postavení. Všichni vyšší soudruzi chodí lovit, jenom on, Bugel, si ještě nenašel chvilku. Má teď plné ruce práce s Prvním májem, svátkem pracujících na celém světě, neboť se blíží a vedoucí odboru pro kulturu a umění má notnou část oslav ve svém referátě. Ještěže je tu pomocník, ten všechno zařídí. Soudruh Bugel zabzučel dvakrát, dveře se otevřely a v nich se objevil Toník čipera.

„Tak referuj, Toníku, jak jsme daleko s Prvním májem?“

„Tak s Prvním májem se to má takhle,“ referoval Toník. „Všecky složky se zúčastní jarního úklidu, úředníci a mládež uhrabou trávníky a natřou kandelábry, dělníkům dáme pokoj, je to jejich svátek a stejně by žádnej nepřišel. Podniky mají propagační oddělení a ty vyroběj hesla, všecko se pomaluje, polepí portrétama státníků, ať to má kulturu. Oslavová komis se sejde v úterý, úkoly pro všechny složky jsem už rozepsal, tím se nebudeme zdržovat. Školy dostanou příděl mávátek jako loni a hesla do průvodu budou vydaný celostátně v Rudým právu, aby v tom nebyl bordel. Vůbec si s tím nelámejte hlavu, šéfe, nedělám První máj poprvé. Jenom s těma telatama si nevím pořád rady.“

„S jakejma telatama?“ podivil se soudruh Bugel.

„Ale shora to přišlo, že v Rusku, tedy v Sovětským svazu, vymysleli nějaký boudy pro telata, je to nový, úplně moderní, tak se s tím má něco udělat. Studený odchov se to jmenuje a mají to propagovat všecky resorty, i kultura a umění. Je to závazný, už jsem řek tomu zpiťarovi Hrdličkovi, aby namaloval plakát, určitě ho znáte od vidění, chodí ke Chmelový šišce na pivo.“

„Plakát, to je hovno,“ řekl soudruh Bugel, „plakát napadne každýho vola. Toníku, my musíme vymyslet něco extrovního, abysme vytřeli těm imperialistům zrak. Tak plav, chlapče, a přemejšlej o telatech!“

Soudruh Bugel si otevřel láhev dvanáctky a zvolna z ní upíjel, neboť pivo se má pít z jednoho skla, aby neztratilo správnou chuť. V ústech měl příjemné hořko, před očima dvojku brokovnici. Až skončí ten blázinec s Prvním májem, koupí si moderní flintu a zapíše se k nimrodům. Přece nemůže zůstat pozadu za významnými soudruhy. Jednoho dne uloví kance. Natáhl nohy pod stolem a vychutnával tu chvíli pohody s puškou na zdi a s pivem před sebou. Téměř fyzicky si uvědomoval všecky krásy světa, nádheru revoluce, která mu přinesla jeho postavení, takovéhle možnosti. Všechno je jasné, bez komplikací, příkazy shora stačí šoupnout Toníkovi, hlavě otevřené. Stačí zabzučet a je tu Julča s pivem, ohřeje klobásu, nastrouhá křen, pobaví vtipem. Všichni mají soudruha Bugela rádi, lidi ho zdraví na ulici. A když přijde ke Chmelové šišce, než dosedne, už je před ním pivo, a se správnou čepicí. A ti holubi jak ho milují!

Večeře je neměnným rituálem s pevně stanovenými pravidly. S tím se nedá nic dělat. Tomáš sleze ze stromu, Josef zaklapne víko klavíru, Petr rozpustí pro dnešek armádu. Přesně v půl osmé vstoupí doktor Staněk do kuchyně, usedne v čele prostřeného stolu a položí ubrousek na kolena. Zároveň s ním usedají Tomáš a Josef po levici, Petr v bezprostřední blízkosti otcovské pravičky, aby byl po ruce. Maminka naplní talíře, odloží zástěru a sedne si vedle Petra. Jedno místo je prázdné, tam bude sedávat babička Františka. Společná večeře je zákonem a neúčast kteréhokoli člena společenství je nepřípustná; pouze těžká nemoc nebo smrt by mohla být jakous takous omluvou.

Někdy se však naskytnou situace, kdy nezbývá než se provinit, porušit zákon. Prvního dne JARNÍCH TRHŮ v městské tržnici v pozd­ním odpoledni proplaval Petr Staněk rourou pod Švermovou ulicí a unikl svým pronásledovatelům. Útočiště pak našel na dvoře uhelných skladů v bunkru, který s dvojčaty Bugelovými vybudoval v rázu bukových polen. S drkotajícími zuby zvažoval, zda je lepší zjevit se doma u večeře mokrý a vymyšlenou historkou vysvětlit stav svého šatstva, nebo vyčkat, až uschne a vymyšlenou historkou odůvodnit svůj zločin opoždění. Taky tu byla jistá šance, že by mohl třeba uschnout ještě před večeří.

„Jak to, že tu není Petr?“ řekl otec do ticha a nebyla to otázka, nýbrž výčitka všem přítomným. Byl bledý a brada se mu chvěla.

„Třeba se zdržel na jarmarku, žádná hrůza,“ navrhla paní Staňková od plotny.

„To je konec,“ zašeptal doktor Staněk a přikryl si tvář rukama.

„Jdu ho vypátrat,“ vyskočil Tomáš od stolu a Josef se k němu přidal.

Bylo už tma. Papíry a odpadky uklidili z betonového prostranství, slunečníky, dřevěné kozy a prkna tam nechali, zítra se pokračuje. Aranka Kubánková v ozářeném obdélníku střelnice vábila hrozen mužů, rojící se kolem třpytu jejích náušnic. Z ampliónu na střeše maringotky škvrčela píseň o starém honci krav.

Tomáš ji spatřil. Uviděl Aranku Kubánkovou za pultem otlučené střelnice, v ostrém světle jak ve výkladní skříni. Zamrazilo ho a zároveň polilo horko. Vedle dívky ležel pukét pestrých květů z krepového papíru, těch, na něž se střílelo. Byly to trofeje, které jí věnoval finančně zruinovaný Vašek Poklidný – ještě na jeden výstřel mu zbylo. Aranka mu podávala dnes naposledy pušku a přitom kouřila, klikyháky dýmu se jí rozplývaly před obličejem, oči však neukryly – dvě černá nic. Tomáš se díval a údy mu zdřevěněly.

„Není tady, kdoví kde se toulá,“ řekl Josef, odolný vůči čarování, „půjdem domů, než nám vystydne večeře.“ Tomáš ho neslyšel. Vykročil ke střelnici, vstoupil do světla a stanul za zády Vaška Poklidného, který zrovna ulovil poslední růži.

„Pojďte si zastřílet, mladej!“

Dřevěný rošt se zakymácel pod nohama. Střelnice se rozskočila na strop jisker. Oblohou se přehnalo hřmící stádo. Tomáš polkl slinu a nechápavě si píchl prstem do hrudi a místo otázky Já? vydal ze sebe jenom zachrčení.

„Vy ještě neumíte mluvit?“ culila se dívka, „ještě jste nestřílel?“ Všichni se dívali na Tomáše, na jeho bezbřehé rozpaky, a dali se do smíchu.

Tomáš utekl. Zastavil se uprostřed mostu přes řeku. Stoupl si k zábradlí a pozoroval kola, která vytvářely na pomalé hladině jeho sliny. Po chvíli mu vyschlo v hrdle. Odcházel zvolna a v hlavě měl Aranku Kubánkovou.