17

Babička Františka teď sedávala na stoličce vedle křídla Koch a Korselt, proti vyhaslé televizní obrazovce, a v klíně měla zavřenou knihu; držela se jí ze zvyku, snad aby neupadla. I oči měla zavřené. Její duch v pevných botách a s poutnickou holí se toulal minulostí; za zavřenými víčky spřádal knihu, která nebude napsána – knihu, která se stala. Bez vymyšlené kompozice, bez záměru, fragmenty důležité i zdánlivě bezvýznamné, v časové posloupnosti i na přeskáčku. Minulost, minulost…

Dívka Františka žne trávu na mezi poblíž silnice. Je orosené ráno a ukřičení skřivani chválí Hospodina za to, že dopustil, aby se i dneska probudilo slunce. Od vesnice přicházejí sekáči s ranci a s kosami přes rameno; jdou směrem jižním, na žně. Než pokosí v Dolních Rakousích, uzraje obilí doma. Je jich šest, nejmladší dědeček František, knír mu sotva raší. Sekáči mají klobouky naražené do očí a vykračují rázně, cesta je daleká, jako by se nemohli dočkat chvíle, kdy mokré brousky zazvoní o kosy. Františka sundá šátek z hlavy a mává jim. Šestý však, ještě chlapec, zvolní krok a zamává Františce kloboukem, div si ruku neutrhne, cosi volá, jenže skřivan ho překřičí. Pak se dá do klusu, aby mu starší druhové neutekli.

Babička mává, dokud nezmizí za zatáčkou v lipové aleji. Lehne si do trávy (rosa už se vypařila) a zavře oči. Když je otevře, skřivani jsou pryč a místo nebe cizí strop a na něm lustr s šesti oranžovými stínidly.

Větve zmrzačeného kaštanu byly pořezány na špalíčky a poskládány u zdi garáže; až proschnou, budou prodány k zatápění. Dozrálé plody posbírali kluci z domu a okolí. Potřebují je k výrobě dýmek míru a jako střelivo v nespočetných válkách. Naříznutý pahýl trčel dosud nad rázem bukových polen. Ptáci, kteří mívali hnízda v koruně stromu, se odstěhovali jinam. Nevídaná ohrada kolem uhelných skladů a domu s číslem devatenáct byla hotova. Měla branku pro pěší a bránu pro nákladní auta. Trestanci dodělávali podivnou přístavbu k bráně, jakýsi tunel z plechu, dostatečně velký pro nákladní auto, zakončený ještě jednou bránou. Auto vyjíždějící ze dvora uhelných skladů vjede bránou číslo jedna do tunelu a brána se za ním zavře. Pak teprve otevře strážný bránu číslo dvě a auto vyjede do ulice. Nikdo nepovolaný ze dvora nezahlédne ulici, nikdo z ulice nezahlédne dvůr. Podobnou propusť stavěli vězňové i u malé branky pro pěší. Klíče k ní bude mít soudruh Bugel.

Dva trestanci s pilou břichatkou poklekli k naříznutému kmeni kaštanu a vložili nástroj do rány.

Babička, přilákána povědomými zvuky, přistoupila k oknu.

„Necháš ten strom!“ zavolala a okenní tabule se zarosila jejím dechem. „Co to děláte!“ Zaťukala do skla klouby, pak pěstmi, byla však příliš slabá. Pokusila se otevřít okno, ale její ruce nedokázaly zdolat odpor zavíracího mechanismu. Přitiskla si dlaně k uším, sedla si na bílou stoličku a zavřela oči.

Paní Staňková v kuchyni si utřela ruce od nádobí do zástěry, stoupla si k oknu a mlčky přihlížela.

Doktor Staněk v kamrlíku za kuchyní se zahleděl Spravedlnosti do očí skrz šátek, jímž je měla převázané.

Tomáš řešil domácí úkol z deskriptivní geometrie.

Josef zvedl ruce od kláves a napsal dva takty na papír s notovou osnovou.

Pan Šlosar s lokty na polštářku upíjel žlutou limonádu a paní Šlosarová vsunula do trouby plech s buchtami.

Pan Poklidný stál v zahradě, nohy ve vysokých šněrovacích botách rozkročené, zaťaté pěsti v kapsách. Paní Poklidná si v koupelně splachovala umyté vlasy octem a jejich syn Vašek cvičil v předsíni s lehkými činkami, neboť toužil po postavě ještě svalnatější.

Kluci Bugelovi s Petrem Staňkem seděli na rázu bukových polen se studenými kaštanovými dýmkami v zubech. Uvažovali, kam půjdou na kaštany příští podzim.

Karin Bugelová v kamrlíku za kuchyní vystřihovala z časopisu Vlasta filmové herce a lepila je do sešitu. Její matka míchala lžičkou v hrnku kávy, cink, cink.

Soudruh Bugel dohlížel z ulice, aby trestanci správně připevnili výstražnou ceduli a nepoškodili čerstvý nátěr.

Adamec na křižovatce nevěděl, kudy se dát. „Tak nevím, tam, nebo tam?“

PhDr. Jan Peřina, odsouzený Peřina Jan, 33292, v Nápravně výchovném ústavu Plzeň-Bory vtloukal pedagogovi ústavu kapitánu Hrobaříkovi do hlavy českou gramatiku. Připravoval ho k maturitě.

Ulicemi města od gynekologického oddělení okresní nemocnice se hnala dvoumetrová žena; chodci jí ustupovali z cesty, aby je nesmetla, auta s kvílením brzdila, psi uskakovali. Máňa Dolejšová běžela zvěstovat závažnou novinu rodině Staňkových. Proběhla Švermovou ulicí, zabočila doleva a zastavila se před vysokánskou ohradou z vlnitého plechu, čerstvě natřenou khaki barvou. Před umazáním varovala chodce girlanda papírových pentlí. Na ohradě byly umístěny cedule s nápisem:

Máňa chvíli postála u branky, hledala zvonek a nenašla ho, ani kliku, rozhlížela se kolem, ale nebyl tu nikdo, kdo by jí podal vysvětlení. Pokrčila rameny a zvolna se odloudala domů.

V kmeni to zapraštělo, trestanci s pilou uskočili. Torzo kaštanu se naklonilo a s dutým úderem dopadlo na zem.

A dědeček František si liboval pod zeravy na chvalkovickém hřbitově.