19

Adamec vyšel z domu a zasmál se… Z kapsy zimníku mu trčela láhev, kolik rumu v ní ještě zbývalo, nedalo se posoudit. „Tak nevím!“ zahalekal radostně, „tam, nebo tam?“ Posadil se na schodech a jedním douškem dorazil zbytek. Obloukem odhodil láhev a usnul, opřený o zárubeň.

Po chvíli vyšla z domu paní Poklidná v přiléhavých šatech s modrými a červenými pruhy, s řadou knoflíků shora dolů. Překročila Adamcovy nohy a rozhlédla se, jako by hledala něco určitého. V koruně ořešáku-papíráku uviděla Tomáše Staňka, rázně vykročila do zahrady.

„Dobrý den,“ řekl Tomáš, když zarazila pod jeho stromem. Chlapcovy oči objevily bod, od něhož se nemohly odtrhnout. Věděl, že to není slušné, ale nemohl si pomoci, přitažlivost bodu byla silnější než slušné vychování. Žena pod stromem ucítila pohled a vztáhla ruku ke knoflíčkům nad ňadry, nepozapínala je však.

„Nemůžu najít Vaška a potřebovala bych s něčím pomoct,“ řekla karmínovými rty a Tomáš sjel ze stromu.

„Jenom maličkost, pro ženu je ta bedna moc těžká.“

„Ano,“ řekl Tomáš a následoval sousedčiny boky do sklepa. Na dveřích byla cedulka s nápisem:

V bedýnce z latěk bylo u dna pár loňských brambor s půlmetrovými klíčky a uneslo by ji dítě. Zřejmě si paní sousedka nechtěla ušpinit šaty (k úklidu sklepa nezvolila nejpraktičtější oblečení).

„Jsi hodný chlapec,“ zapředla a přivřela oči. „Pojď, něco ti ukážu.“

Vzala ho za ruku a vlekla prostorami sklepa. Ruku měla horkou a měkkou, i Tomášova zahořela a vyronila pot. Chlapec se zachvěl a nechápal proč. Vůbec nic nechápal. Kam ho vede za ruku, co mu chce ukázat?

Ve tmě otevřela dveře, vstoupili do šera, zavřenými okny přes zatažené rolety se dral do místnosti letní podvečer. Bylo tu uklizeno a na pečlivě ustlaném opilcově pelechu svítilo bílé prostěradlo. Klíč dvakrát zacvakl v zámku, Tomáš vyplašeně couvl, narazil zády, dvě horké ruce ho spoutaly. Kdyby se mohl hýbat, utekl by. Kdyby neměl hrdlo stažené, volal by o pomoc. Než se stačil vzpamatovat, ležel na Adamcově lůžku, nebylo úniku… Takhle si Tomáš nepředstavoval, že se stane mužem. Odvrátil se a slzy mu vytryskly, zadržet se nedaly.

„Nebreč, seš přece chlap! Poprvé je to vždycky pro kočku. No tak, vždyť ještě nekončíme…“

Měkké dlaně ho konejšily, slzy mu vysušily a uklidnily vzlyky. Tomášovi došlo, že to, co se zrovna odehrává, je skutečnost. Obraz ženy, jakékoli, libovolné, začal nabývat konkrétních tvarů, zostřil se; rozplizlé obrysy se zpevnily – měla černé vlasy, rty se zbytky karmínové rtěnky a těžká ňadra. Dodal si odvahy a sáhl na ně. Byla teplá, měkká, na omak příjemná. Léta chodil kolem ženy a teď ji našel; sám byl nalezen…

Nová, spravedlivá společnost, o niž se pokoušel soudruh Bugel na pokyn nadřízených, nebyla opilcům nakloněna. Dohližitel nad experimentem přicházel sice z úřadu s taškami, v nichž cinkaly láhve, jenže co může pán, kmánovi dovoleno není. Dlouho před půl pátou odpoledne očekával Adamec u branky zarachocení klíčů, a když se dočkal, upřel psí pohled na tašky nadité lahvemi plzeňského a vonnými uzenicemi z radniční kantýny. Pohled natolik výmluvný, že nemohl ujít pozornosti.

„Co tak čučíte, Adamec, chybí vám něco?“

Adamec polkl usušenou slinu a zachrčel cosi vyprahlými hlasivkami, k řádnému artikulování by potřeboval aspoň jeden doušek. Aby mohl fungovat, potřeboval se napít.

„Máte žízeň, co?“ pochopil Bugel, „jenomže v nový společnosti se, Adamec, nechlastá. V nový společnosti žijou lidi radostně a zpívají si při práci optimistický písně. Důchodci, co nemůžou pracovat, seděj na lavičce pod hruškou a optimistický písně si aspoň pobrukujou. A vy tady čumíte na mý tašky jak hladovej pes do řeznickýho krámu. Buďte trochu chlap, chlape!“

Adamec však zíral dál na Bugelovy tašky a další vysušená slina se mu vzpříčila v hrdle.

„Tak dobrý, člověče, ukecal jste mě. Ale něco za něco, přece vás nebudu nalejvat pivem jenom tak! Večer ke mně hezky přijdete a povíte mi o všem, co jste přes den viděl a slyšel: jak jsou lidi spokojený a co si povídají. Beztak nic jinýho neděláte, než se flákáte po celý karanténě a sháníte flašku. Dobře, v osm každý den ji máte mít, když nebudete blbej. A jestli mi řeknete něco obzvlášť zajímavýho, bude v tý flašce rum.“

Toho dne se soudruh Bugel dozvěděl, jak tráví volný čas paní Poklidná v Adamcově sklepním bytě. A že se v práci opět nezpívalo. Takto poučený učinil opatření – Josef Peřina vyfasoval tahací harmoniku a noty, po práci učil obyvatele domu písni:

Vpřed směle, soudruzi, jdeme,
nastává, soudruzi, boj!
Svět nový budujeme,
hruď budiž naše zbroj!

Zpívali všichni, ani jeden se nenašel, kdo by se vzepřel. Soudruh Bugel se chvíli radoval z optimismu, který na dvoře uhelných skladů zavládl. Pak přišla na řadu paní Poklidná, aby vysvětlila, jak se její morálka slučuje s novou, lepší společností. Pohovor se odehrával v čistě povlečeném pelechu napojeného Adamce. A soudruh Bugel pochopil, že vyzývavá, nemorální sousedka je mnohem zábavnější než ctnostná a málo vynalézavá matka jedné dcery a dvojčat.

Zpráva, za niž si Adamec vysloužil prémiovou láhev rumu, si počkala na příští týden. S pravidelným přísunem nápojů se opilci vrátila lstivost, které mu napověděla, že by bylo pošetilé vystřílet všechny náboje naráz.

Dvacet minut před půlnocí zahoukal sýček. Nebylo jisté, jde-li o skutečného sýčka, nebo o jiného nočního ptáka. Ale kdo z městských lidí by to poznal! Ivan s Igorem, oblečení v teplákách, vyklouzli zpod pokrývek a vyplížili se, tišší než kasaři, v ponožkách z bytu. Kecky si obuli až na dvoře, Petr už na ně čekal. Nářadí si vypůjčili v uhelných skladech a provázeni psem Rolfem přistoupili k dílu pod keřem černého bezu, po němž se pnul divoký chmel. U ohrady odstranili prkna zakrývající šachtu a Petr s krompáčem zmizel pod zemí. Ve chvíli, kdy měla dvojčata naplněné kbelíky vykopanou hlínou a chystala se vyrazit do zahrady, aby ji nenápadně roztrousila po záhonech, zalilo je světlo silné baterky. Hromový hlas jejich otce, ozbrojeného brokovnicí doktora Staňka, jim způsobil ochrnutí údů:

„Okamžitě vysypat zpátky!“

Zkoprnělí uposlechli a vysypali hlínu Petrovi na hlavu. Pes Rolf zavyl a s ohonem mezi nohama se uklidil do své chodbičky pod rázem polen – tudy ho pan Šlosar vypouštěl k nočnímu hlídání. Nesnesl pohled na své tři naříkající kamarády, vyplácené pod hvězdami pažbou vykládanou perletí.

Výprask pažbou lovecké pušky se nedá jen tak spolknout, výprasky byl Petr ochotný tolerovat jenom mamince. Otec mu nikdy nenařezal, výkon tělesného trestu pokládal za projev slabosti, muže nedůstojné. Až dosud pokládal Petr Bugela za bezvýznamného dospěláka, který tu a tam překáží dětem v uskutečňování jejich velkolepých plánů, a s tím se musí počítat. Ve chvíli, kdy dopadla pažba na Petrovy hýždě poprvé, stal se z Bugela nepřítel. Modřiny na zadku se vstřebaly, zášť však zůstala a poháněla Petra k uskutečňování toho, co si předsevzal. Teď už se musí dostat za plot, i kdyby měl sám nehty prohrabat tunel pod ohradou. Teď už jinak nelze!

V září sem začal docházet učitel. V kanceláři uhelných skladů vyučoval děti školou povinné z učebnic, které měly mnohé řádky začerněné tuší. Učil Petra a Igora s Ivanem o nové, lepší společnosti, v níž bude člověk člověku bratrem a nikdo nebude žít na úkor jiných. Lidé se milují, hněv, bolest a strádání je zrušeno. Už prý to nebude dlouho trvat, říkal ten učitel lhostejným hlasem.

Volný čas trávil Petr sám, dvojčata měla zakázáno se s ním stýkat. Seděl na bukových polenech a přemýšlel, jak se dostat za ohradu. Skoro každé odpoledne se objevoval na obloze míč bratrů Leškových a působil Petrovi návaly lítosti a vzteku. Chlapec si uvědomil, že se ven nedostane, že je tu zavřený snad navždycky.

Čtení beletrie pokládal JUDr. Kamil Staněk za ztrátu času. Nač bloumat ve vysněných krajinách, potloukat se světem, který je produktem čísi fantazie? K čemu číst vymyšlené příběhy o slabostech lidí. Když byl advokátem, spisy na jeho stole vypovídaly o lidech skutečných, mnohem neuvěřitelnějších. Právem se zabýval doktor Staněk po celý život – bylo to jeho poslání; i v kabinetu na Nákladní ulici přemýšlel účetní Továrny na oplatky o právu a bezpráví. Ze všech stran obracel svůj poslední případ, případ Jana Peřiny (zdaleka nebyl ojedinělý v té době) – a objevil zločin. Zločin, o němž všichni vědí a nic proti němu nelze podniknout; uzákoněný zločin, zločin v roli zákonodárce. Banda gangsterů spravuje společnost a je nositelem moci. Jak v tom bezpráví uplatnit právo? Měli ho za tichého blázna, neškodného, v kamrlíku za kuchyní. Jen pošetilec by se v té době, která ze soudruha Bugela vyrobila významného občana a vyššího referenta, zabýval problémem, jak ze zákonů stanovených tlupou zločinců učinit zákony spravedlivé, stejně objektivně a bezvýjimečně platné jako zákony přírodní.

Jakmile zaklapla vrátka v ohradě, přestal se JUDr. Kamil Staněk zabývat právem a bezprávím, řezal dříví na špalky a volný čas v kabinetu trávil hleděním před sebe. Čirou náhodou mu stála v zorném úhlu mramorová soška ženy se zavázanýma očima, nevalné umělecké hodnoty. V levé ruce držela kramářské váhy, v pravici meč. Poprvé po letech letoucích zatoužil Kamil Staněk po hospodě – U Chmelové šišky vypít tři půllitry, jeden za druhým a ke každému rum. Pak pokračovat volněji a zhulákat se docela. Odpotácet se na pisoár, loket opřít o dehtovou zeď a blít do korýtka, všechno ze sebe dostat, poslední zbyteček pak vyřvat venku pod noční oblohou, objímaje při tom šíji právě objeveného nejlepšího kamaráda, poslední trosku města, opilce Adamce.

Vstal od stolku a vyšel před dům. Vydal se na cestu podél ohrady; byla z vlnitého plechu, nepříliš tlustého, přesto neproniknutelného. Teprve tady si uvědomil, že ho dostali, že je polapen, že mu sebrali duši. Jenže kdo? A proč? Kdyby byl ve vězení, věděl by alespoň, že se jednoho dne brána otevře i pro něj. Karanténa! Nikdo z lidí uvnitř ohrady není nemocen. Kdo je tady nakažen? Ti venku? Kdo je venku, co je za plotem? Nic. Nic jiného než nic. Pomyslel na Boha; nedostalo se mu milosti, aby v něj věřil. Kamil Staněk hledal logiku věcí. Tam, kde končila logika, zela černá jáma. Kde nenašel smysl, zbylo NIC. Zatoužil po Bohu, rád by uvěřil, že někdo nahoře nad tím vším panuje, ví o nich, počítá s človíčkem Staňkem, neboť nikdo není na světě zbytečně, že i Kamil Staněk je tu k něčemu. Chtěl po Bohu odpověď, a žádné se mu nedostalo.

„Nemůžu najít našeho Vaška a potřebuju pomoc,“ uslyšel vedle karmínová ústa sousedky Poklidné. Nechápavě se na ni podíval.

„Je to jen maličkost, pane doktore, jenže pro jednoho je ta bedna těžká.“

„Ale jistě,“ řekl doktor Staněk a následoval sousedku do sklepa. V posteli opilce Adamce zapomněl na otázky, které by adresoval Bohu. Aspoň pro tu chvíli na ně zapomněl a za tu chvíli byl sousedce vděčný.

Na schodech ze sklepa narazil na svého staršího syna. Tomáš dřepěl na nejspodnějším stupni a tělem mu škubaly vzlyky.

„Co je,“ zarazil se přistižený otec, „vždyť se nic nestalo.“

„Právě že stalo,“ vzlykal chlapec, „víc už se stát nemůže.“ Vyběhl před dům a ukryl se v koruně stromu, který snad neskácejí.

Manželé Šlosarovi leželi v posteli, televizní program před půlhodinou skončil zpravodajstvím o sklizni brambor. Dívali se do stropu a čekali na spánek. Pan Šlosar si opakoval slova písně, kterou zpívají při práci. Měl špatnou paměť a přitom dobrou vůli vyhovět Bugelovi. Buď, hruď, pletlo se mu, vpřed, hned… Ach, ta poezie! Dokázal znamenitě radit, jak řezat dříví, jak uklidit dvůr, věděl, kolik fůr bylo naloženo a kolik vážily, uhelným skladům rozuměl dokonale, písně mu však činily potíže. Dávat příkazy bylo mu milé, poslouchat výše postavené mu nedělalo potíže. Jenom ty písně… „Dívej se z okna,“ nařizovala mu před karanténou manželka, aby nepropásli osvoboditele. Bylo zábavné se dívat z okna a přitom zvolna upíjet žlutou limonádu, na ulici se občas něco přihodilo. Dnes je tam ohrada. Buď, hruď, vpřed, hned…, pletlo se mu v hlavě, než usnul.

Paní Šlosarová myslela na tanky, na chlapce v olivově zelených uniformách – někteří budou černí, ale to nevadí, lepší černý než rudý. Budou cítit trošku bojem, trochu po whisky, a hlavně holicím krémem. Budou k ní, k dámě v klobouku a s kyticí, zdvořilí a galantní, snad jí i ruku políbí. Milostivá paní, řeknou anglicky a vrátí jí uhelné sklady. Paní Šlosarová důrazně zamlaskala, jenže to nepomohlo. Pan Šlosar chrápal dál.

Řešení objevil pes Rolf. Jednou v podvečer dolehlo k Petrovi psí kňučení, vycházelo z úzké chodbičky pod rázem dřeva; tudy pouštěl pan Šlosar Rolfa hlídat uhelné sklady. Nebylo to sice k užitku, ale pes se aspoň proběhl. Petr se připlazil k Rolfovi vlhkým šerem a nejraději by ho políbil na čumák. Hrabal v pilinách, v úlomcích bukové kůry a netrpělivě kňučel. Petr mu pomohl a společné úsilí se vyplatilo. Vyhrabali zanesenou mříž kanálu.

Počítat s náhodou je pošetilé, sázet na ni je holý nesmysl, nelze ji však vyloučit. Kanál protínal Nákladní ulici a ústil v tržnici do pivovarské strouhy.