3

Jakápak historická událost, jaképak kolo dějin? Ničeho jsme si nevšimli, my kluci v krátkých kalhotách, za války narození. Že měli tatíci ustarané obličeje? Od toho jsou tatíci, aby se starali. Paní učitelka Hrbáčová učila dál, jak byla zvyklá, pan prezident Beneš ještě visel tabuli po levici, vpravo byl kříž. Do vily na kopci se dosud nedostavili zástupci občanů s orazítkovaným a podepsaným papírem v ruce. Tomáš odrostl Máninu strašení, holič Bugel stále ještě o sobotách a nedělích docházel zušlechťovat JUDr. Staňka a nabízel holoubátka k nadívání. Ale co se aktovky týče, došlo k historické změně. Svou parádní úřednickou aktovku z černé kozinky uložil na dno skříně a holičské nádobíčko, jakož i krajíce se sádlem, přestěhoval do tašky hnědé, značně odřené, ničím se nelišící od tašek dělnických; neboť holičství, i když má blízko k činnosti umělecké, je profesí dělnickou. Holič Bugel je dělníkem a byl jím přece odjakživa.

Do Chvalkovic se jezdívalo z vily černou vyblýskanou tatrovkou, včetně nezbytného zastavení v lesíku poblíž Litovle. Z nájemního domu na Nákladní ulici však cesta trvala až dvanáct hodin osobákem po všelijakých tratích. Zastávky byly nekonečné, vlak postál všude, i v obci Čuníně, oblaky páry povzbuzoval zpozdilé pasažéry, aby přidali do kroku. V důležitých železničních uzlech se čekalo na přípoje v restauracích se žlutou limonádou, v restauracích naplněných nudou a dětskou netrpělivostí. Od vlaku pak ještě hodinu pěšky do Chvalkovic, a když byly třešně zralé, mnohem déle. Koně dědeček neměl, jenom krávu Stračenu, a ta se nehodila do kočáru ani do bryčky. Měla však jiné přednosti a pomalou chůzi, ani ten kravský vzhled jí nikdo nevyčítal. Moc si s dědečkem rozuměli – chodili spolu do zahrady a dědeček jí vyprávěl o první světové válce, jak střílel do rázu březových polen v ruském lese. Do lidí to nesvedl. Búúú, odpovídala kráva, aby si nemyslel, že mluví jen tak do větru.

A když se vraceli s fůrou lucerky, povzbuzoval ji: No tak pojď, malá, ještě kousek, vždyť si to vezeš pro sebe. Měli to do kopce a oba se museli uprostřed vydýchat – lucerka byla těžká a dědeček trpěl záduchou.

Babička Františka do zahrady nezašla – bylo to daleko a ji pobolívaly nohy. Ve skříni měla černé šaty do truhly, až umře; dlouho prý to trvat nebude. Sedávala v kuchyni na bedně s polínky a četla si v knížkách. – Vlastně to byl sad, a ne zahrada, a nebyl oplocen. Byl to mladý, předválečný sad s řadami stromů a mezi nimi pole s obilím, s řepou a bramborami. Vpředu za jahodami a malením stál malý domeček postavený na jednu cihlu, s komůrkou a veřtatem, vedle dřevěná kůlna na pluhy a plečky, na žebříky a trakaře, kosy, hrábě, rýče, lopaty, motyky… Taky tam bylo všechno, co babička vyhodila a dědeček zachránil; člověk nikdy neví, k čemu to bude dobré – děravá síta, zlomené lyže, lahvičky od medicín, páska na vousy, sešmajdané škrpály a podkovy, ohnuté hřebíky, krabice od doutníků, plechovky s nápisem UNRRA, zaschlé štětky…

Sad nechala babička Františka dědečkovi, ostatní polnosti pro­pachtovala; s jednou krávou Stračenou a se záduchou by na ně nestačil. Propachtovala je babička, protože byly její. Dědeček, ten krásný sekáč s kníry, který za svobodna chodíval každoročně s kosou přes rameno do Rakous na žně, se přiženil s holým zadkem, což mu pak vyneslo o čtyřicet korun větší důchod než babičce živnostnici. Propachtovaná pole připadla družstvu.

Kráva Stračena přebývala ve chlévě s kozou a prasetem. Občas pohodila hlavou, mouchy, které se jí zabydlely v koutcích očí, vzlétly, zabzučely a vrátily se zpátky. Vlaštovky se chovaly nemožně – ačkoli bydlely ve chlévě, nechaly krávu napospas obtížnému hmyzu, létaly ven a přinášely učiřikaným zobáčkům mouchy zpod oblohy. Když Tomáš zamával rukama kolem kravských očí, zvířil mouchy jenom na chvíli.

„Každý máme nějaké trápení,“ řekl dědeček a hodil Stračeně na krk chomout.

Netušil tenkrát, že si ty ukoptěné klukovské trampky obouvá do nečasu. Že ve chvíli, kdy vcelku svižně slabikuje větu Ema má mísu, rozhoduje se o jeho osudu. A netušil, že se jedná o moment dějinný, o výměnu lokomotivy i koleje, o změnu trati. Seděl pohodlně u okýnka v oddělení pro matky s dětmi a usrkával žlutou limonádu – jak mu bylo blaze! Vlak se rozjel do neznáma.

Nerozuměl tomu tenkrát, ani teď nerozumí a nehodlá si hrát na chytráka po prohrané bitvě. Ani si nevšiml, že si otcové nad lahví dědečkovy slivovice lámou hlavu, co podniknout, jak se zachovat, že mají starosti. Co vlastně mohli? Vyskočit z toho vlaku, než nabere rychlost, než vjede do tunelu? Vždyť netušili, jaký je to vlak, kam koleje vedou ani kdo je strojvůdce.

Bylo po válce, první léta, léta nadějí. „Jak tomu mohli zabránit, když nevěděli čemu?“ řekl Tomáš Staněk. „Copak mohli tušit, jak to dopadne? Seděli v besídce u slivovice a radovali se, že slunce svítí. Peřina dokonce volil komunisty, neboť usilují o spravedlivý společenský řád.“

„A co tvůj otec, prohnaný advokát?“

„Ten se tvářil povzneseně, neměl rád davy v ulicích a myslel si, že jeho pozice je neotřesitelná, když má v šuplíku kousek papíru nadepsaný Osvědčení o účasti v odboji. Byl úspěšným obhájcem a věřil na Spravedlnost; měl její mramorovou sochu v kanceláři a má ji v tom svém kamrlíku za kuchyní dodnes – místo těžítka. Občas na ni dlouze a vyčítavě hledí. Jak mohl vědět, že z něho udělají indiferentního intelektuála a přisluhovače buržoazie, který vykořisťuje služku a zneužil své funkce obhájce k napomáhání nepříteli dělnické třídy, zaprodanci západního imperialismu Peřinovi? Zavřeli mu kancelář, ani do advokátního družstva ho nevzali; mohl být rád, že nezavřeli i jeho.“

Cosi nás popadlo do studených pracek a drží v nich dodnes.

V tom sevření jsme se zabydleli, prožili bezstarostné dětství – krajíc chleba se škvarkama a ven. Ale teď už jsme velcí, za leccos si můžeme sami – už máme úřady a v rukou razítka, odpovědnost… a bezradnost.

Máňa přebývala v podkrovním pokojíku s trápením: už by se ráda vdala. Jak ráda by někoho potěšila svými dvěma metry! I voňavku si pořídila, snítku konvalinek v lihu s názvem Živé květy, i rtěnku měla, jahodové barvy a chuti mdlé; když se otočilo dnem kovového pouzdra, vysoukala se po šroubovnici rudá tyčinka. Máni připadala nemravně vzrušivá a jen zvyšovala její trápení. Ano, i ruku na sebe občas vztáhla a pak se dlouho modlila, aby jí byl hřích odpuštěn. A pak se modlila ještě déle, aby už nemusela hřešit. Zdá se, že měla žlázy v pořádku, jenom ta jedna – vzrůstová – ji krutě zaskočila.

Vyšroubovala nemravnou červeň, uchichtla se a mázla nešikovně přes rty. Chvíli se zhlížela v zrcátku, pak na sebe vyplázla jazyk a rozmáchlým pohybem si vyklopila do klína nezašroubované živé květy. Zachránila zbytek pronikavě čpící tekutiny, naházela tretky do šuplete a provázena oblakem konvalinkové vůně seběhla po dřevěných schodech a pak z kopce dolů.

Voják, s nímž se setkala v kině Odboj, neměřil sice dva metry, ale nebyl to žádný zakrslík. Seděl vedle ní a šustil pytlíkem s bonbóny. Měl velké červené ruce a nevěděl, co s nimi. Nejradši by je vrazil do kapes a už je tam nechal. Poněkud ho zarazila neúprosná vůně, ale dívka po pravici byla pohledná, žádné tintítko, a to se mu líbilo.

Dávali film s válečnou tematikou; všechny filmy té doby byly o válce, jako by se bojování pořádalo kvůli kinům. I láska bývala v těch filmech – mezi zabíjením. První bonbón nabídl nesmělý vojín Máni už po reklamách, ještě než to spustili naplno.

Jmenoval se Klement Dolejš, sloužil druhým rokem a tohle byl jeho první erotický zážitek. Máňa přijala nakyslou fialku s radostným a všeslibujícím úsměvem. Kdyby v řadě před nimi seděl člověk s pravomocí oddávat a nabídl své služby, hned teď, ještě před promítáním válečného filmu by řekla – Jsem tvá, vojíne statečný! Klement zčásti pochopil a zašustil podruhé. Pak v sále zhasli a promítali týdeník o tom, jak pracující pracují. „Chu-chutnají vám, slečno?“ vyhrkl vojín Dolejš mezi týdeníkem a hlavním filmem. „Mo-moc,“ špitla Máňa s dvěma fialkami, zvolna se rozplývajícími na patře. „Tak si vemte ještě,“ řekl vojín a znovu zašustil. A aby si nemyslela, že mu působí škodu, aby se neostýchala brát si další fialkové bonbóny z jeho pytlíku, dodal: „Mně moc nechutnají, jen si klidně berte.“

Pak to spustili. Teď by měl, za rachotu děl a kulometů, ve tmě tmoucí podniknout čin. Zoufale uvažoval jaký a jak, omámen živými květy, jež vzlínaly z dívčího klína, míchaly se s ostatními pachy v kině Odboj a vháněly mu krev do orgánu. Drtil fialkové bonbóny mezi zuby a polykal oslazené porce slin. Muž a žena se na plátně líbali cudně, aby nepopudili stařenku ve druhé řadě. V té chvíli Klement dospěl k rozhodnutí, že se jakoby bezděčně dotkne Mániny ruky. Tolik odvahy však nesebral. Jenom znovu zašustil pytlíkem s pamlsky.

Máňa hleděla na plátno a pokoušela se přečíst český překlad promlouvaného. V ústech měla tenký fialkový plátek a snažila se ocucat ho na co nejtenčí placičku; jen aby ho nepolámala pohybem jazyka a zubů. Další fialky se jí rozpustily v ruce, lepší bonbóny v tom bufetu v té době nevedli. Čas od času přijala další příděl. – Proč se ten krásný jinoch nemá k dílu mužnějšímu? Ve chvíli, kdy se muž a žena na plátně políbili poněkud vášnivěji (aniž by brali ohled na stařenku ve druhé řadě), neboť se museli rozloučit – on odcházel do vřavy bitevní a ona ke svým raněným –, zašustil papír, avšak místo dalšího fialkového nadělení se Mániny ruky jako vlaštovka žíznivá, která si v letu lokne z hladiny vodní, dotkla rozžhavená ruka osmělivšího se nesmělého obránce vlasti. Až to zasyčelo! Máňa nacpala chvatně zbytek fialek do úst, zbavila se břemene a upadanou ruku si překotně utírala kapesníkem, aby – až přiletí další vlaštovka – byla připravena. Uchopí ji a nepustí. Vojín Dolejš však bolestně zasténal; svědomité pohyby kapesníku si vyložil po svém – proti sobě. Dalšího dotyku se Máňa nedočkala. Klement Dolejš uprchl ještě před závěrečným kaněc filma. Ani se nevymluvil na večerku, ani neřekl dobrou noc.

Na křižovatce ulic Zahradní a Sadové zakopla nešťastná dívka Máňa o cosi měkkého a z dvoumetrové výšky upadla tvrdě na asfalt. Zakopla o pravou ruku opilce Adamce, o tu, kterou si v uhelných skladech uřízne cirkulárkou. Usnul uprostřed křižovatky, nedbaje na svou bezpečnost. Vztyčil se vedle Máni na kolena a pronesl:

„Tak nevím, tam, nebo tam?“

„Podívejte, pane Bugel, vy nejste živnostník, že?“

„Ne, prosím,“ odpověděl holič tlustému muži, který seděl proti němu v křesle. Vedle tlustého muže bylo ještě jedno křeslo a v něm jiný tlustý muž. Mezi oběma tlustými muži a holičem byl podlouhlý nízký stůl, na něm popelník, tři krabičky s cigaretami, tři krabičky zápalek, tři sklenice a láhev s ochucenou minerálkou Ondrášovkou. Bugel seděl na okraji pohovky, kouřil a potil se. V místnosti byl ještě široký psací stůl plný papírů, stolek pod psací stroj a několik židlí. Tlustí mužové měli saka přehozena přes křesla, byli v košilích, bez vázanek, kouřili. Výrazně se od sebe nelišili; kdyby si vyměnili místa, sotva by se něco změnilo.

„Buďte rád, že nejste živnostník,“ řekl druhý tlouštík. „Živnostníkům je odzvoněno.“

„Vždyť vy jste vlastně náš člověk, pane Bugel, náš člověk,“ dodal první.

„Takové lidi, jako jste vy, pane Bugel, dnes potřebujeme. A napijte se minerálky, člověku při úředním jednání vyprahne.“

„Ano, prosím.“

„Ale něco nás mrzí, pane Bugel, moc nás to mrzí. Vždyť vy byste mohl mít nepříjemnosti!“

„Já, tedy, nejsem si vědom, že bych…“

„Podívejte se, pane Bugel, vy nejste živnostník, že. Buďte rád, že nejste. Živnostníkům je odzvoněno. Nejen velkofabrikantům, i vašemu šéfovi, i tomu Kučerovi z Ostrožné. Nemyslete si, my dobře i víme, jak přišel ke krámku… Chudák Taussig vyletěl komínem v Osvětimi s celou rodinou. A ten Peřina, pane Bugel, z toho chlapa nekouká nic dobrého. Vždyť on byl za války v Anglii. To víte, ne?“

„Znáte ho přece, pane Bugel, že ano?“

„Ano, prosím.“

„Je rozumný,“ řekl první tlustý muž druhému.

„Zdá se, že je velice chápavý,“ odpověděl druhý. Holič však nechápal zhola nic.

„Nebudeme o tom mluvit, pane Bugel. Zapomeneme na to, že jste chodil stříhat advokáta Staňka a neodváděl daně státu.“

„Každý živnostník musí odvádět daně, pane Bugel. Ale vy přece nejste živnostník. Vy jste podnikatel na vlastní pěst, že ano. Podnikatel bez povolení. Vždyť vy jste škůdce, pane Bugel!“ Tlustý muž se zahleděl na holiče velmi, velmi přísně. Bugel típl nedopalek, sáhl pro kapesník a pečlivě si utíral upocené dlaně. Cítil, jak mu studené krůpěje stékají cestičkami kolem páteře do kalhot, pohlcovány trenýrkami.

„Ale zapomeneme na to, pane Bugel,“ usmál se tlustý muž. „A napijte se minerálky. Už o tom nepadne ani zmínka. Já vím, malý plat, žena těhotná, rodina toho spotřebuje, poválečná drahota…“

„My jsme taky lidi, pane Bugel, máme taky děti.“

„Mezi námi, kolik vám to tak hodilo?“

„No, moc toho, jaksi, prosím… nebylo,“ soukal ze sebe holič.

„Bodejť by bylo, buržousti se nepředají…, a napijte se přece!“

„Chápeme vás, pane Bugel, a rádi bychom vám pomohli. Na ty neplacené daně zapomeňte. Jenom nevím, jak bychom vám my dva mohli pomoci… Nenapadá tě něco?“ obrátil se na kolegu.

„Jak bychom mohli my dva panu Bugelovi pomoci! A dopijte to, naleju vám další skleničku.“

„Znáte přeci doktora Peřinu.“

„Ano, chodí k nám do podniku.“

„Špatný člověk je ten Peřina, velmi špatný. Nemyslí to s námi dobře.“

„S námi se všemi, i s vámi to myslí špatně, pane Bugel. A to, prosím, vychovává naši mládež. I vaše děti snad jednou budou chodit do gymnázia… Taky píše! Strašné věci píše, samé lži, číst se to nedá. A mluví, nejen ve škole, i na veřejnosti.“

„V takové holičské oficíně toho člověk uslyší, že, pane Bugel?“

„Ano, prosím, když jsou zákazníci namydlení, někteří toho napovídají…“

„Vidíte! Vždyť my vám můžeme pomoci. Vy pomůžete nám, my zase vám. Lidi si mají pomáhat.“

„Zákazníci jsou namydlení, povídají, vy máte paměť, jste chytrý člověk, pane Bugel…“

„… papír se najde, hodíte to na papír, vložíte do obálky… Na pravopis nehledíme, pane Bugel, chyba sem, chyba tam, nejsme přece troškaři.“

„Vám potom přinese pošťák taky obálku, pane Bugel, s obrázkama, he, he… Už nebudete muset běhat s aktovkou po kunčoftech. A napijte se minerálky, člověku vyprahne.“

„Rozumíte nám, pane Bugel?“

Holiči začalo svítat. Škoda že nemá po boku manželku. O závažných věcech se s ní vždycky radí. Paní Bugelová toho nenamluví, ale je chytrá, chytřejší než Bugel. Jenže jaképak rozhodování s nožem na krku.

„Tak tedy doktor Peřina…?“ pro jistotu si ověřil svou chápavost.

„Nejen Peřina, i jiní, soudruhu. Všichni! A napijte se minerálky, člověku vyprahne.“

Holič Bugel vyšel do ulice. Pohladil si náprsní kapsu a ucítil zašustění obálky s několika bankovkami většího formátu, obálky první. Cesta před ním byla široká, zalitá sluncem, a její konec v nedohlednu.