4

Dědečkův sad není oplocen. Stromy vysázel strýc František, syn dědečka a babičky, bratr paní Staňkové, a na plot nezbyl čas. Ovoce nikdo nekrade, jenom špačci ve velikých hejnech pořádají třešňové orgie. Žádný plot by jim v tom nezabránil.

Proti špačkům vymyslel dědeček mlejnky. Vycpané králičí kožky ani papírové třásně nebyly k ničemu, dokonce ani mlejnky nepomohly, daly však hodně práce, dědeček je vymyslel a nic nevyráběl raději. Lépe dělat mlejnky proti špačkům než sedět s babičkou v jedné kuchyni a přikládat polínka. „Musím do zahrady udělat nějaký mlejnky,“ říkával každé ráno, „letos je moc špačků, sežrali by nám všecky třešně.“ „Jednou v té zahradě umřeš,“ odpovídala babička. Jinou námitku neměla. Škoda třešní, které by sezobali špačci. A pak, co by si počala s dědečkem v kuchyni. Dědeček stál u ponku ve veřtatu a vyráběl mlejnek. Z plechovky od postřiku vystříhal větrník a ten připevnil na prkýnko. Prkýnko přišrouboval na osičku k bidlu, aby se otáčelo po větru. Pak to natřel červenou, žlutou a modrou barvou a vztyčil do koruny třešně. Vítr foukal, vrtulka se točila a metala odlesky slunce na všechny strany. Byla to nádhera. Dědeček si zašel do veřtatu na jednu štamprličku slivovice a jednu větrovou pokroutku, aby to z něj netáhlo, aby mu babička nevyčetla, že je starej ochmelka. Špačci, když zjistili, že jim dědeček vyrobil další mlejnek, řekli to kamarádům, celá hejna se slétla z okolí podívat se na tu krásu. Posedali na stromy, koukali na mlejnek a při tom kochání klovali do třešní, do každé jednou, zbytek nechali.

Dědeček cucal pokroutku, pozoroval špačky, ruce měl založené za zády, víc už proti nim nedokázal podniknout. Snad vyrobit ještě jeden mlejnek? Díval se, jak se vrtulka vrtí, a byl spokojen.

Strýc František se před válkou vyučil sadařem v Molitorově, okres Litoměřice. A když se vyučil, zoral pole na Brodkách, ohradil je plotem proti zajícům a začal pěstovat ovocné stromky, růže a okrasné dřeviny s latinskými jmény. Vstoupil do agrární strany a založil firmu. Dal si natisknout nabídkový katalog a dopisní papíry s hlavičkou FRANTIŠEK NOVÁK, školkařský závod Chvalkovice. Na stromcích, růžích a okrasných dřevinách vydělal tolik, že si mohl koupit vola k proorávání a vysadit dědečkův sad. Na plot mu nezbyl čas. Až vydělá ještě víc peněz, postaví v zahradě vilu s jedním patrem. V přízemí bude bydlet babička s dědečkem, do patra si přivede ženu, až si nějakou najde, a sestřička Anička se dobře vdá do vily ve městě. Ještě ani nezačal se základy, a už tu byla válka, druhá v tomto století. Strýc František se tedy vydal do války, jenže je všechny poslali domů, vystřelit nesměli. Bylo mu do breku. Stavět začnu, až za nás někdo vyhraje válku, řekl si, dal volovi na rohy gumová chránidla, aby nepotrkal stromky, a jel plečkovat. Bylo to v době, kdy babičku začaly pobolívat nohy. Dědeček přibil na bednu s polínky prkýnko, babička usedla s knihou v ruce a o tom, co se děje venku, nechtěla slyšet. Jenže doba byla vlezlá, nedalo se před ní utéci nikam, ani na bednu do kuchyně. Lidé vcházeli a vycházeli, vrzali dveřmi, pouštěli dobu dovnitř, přinášeli ji v cípech kabátů.

„Jenom na sebe dávej pozor, chlapče, ať se do něčeho nenamočíš,“ říkala babička strýci Františkovi.

„Neboj, mami, nic se nemůže stát,“ odpovídal strýc František a odcházel do školky v Brodkách s pecny chleba, hrnky sádla, kusy špeku. Jednou dokonce s kalhotami pod paží.

„Nač s sebou bereš ty gatě?“ podivila se babička.

„Jaký gatě?“ řekl strýc František a odešel.

Vlastně, kvůli gatím se mu přece nemůže nic stát, řekla si babička a přiložila správné polínko do kamen. Byla sobota, pekly se koláče.

Tyhle koláče (uvnitř tvaroh, nahoře povidla a málo posýpky, malinké koláče jednou do pusy) už strýc František neokusil. Ve školce ho zatklo gestapo, odvezli ho do Kounicových kolejí v Brně. Za sedm měsíců ho v Berlíně odsoudili k trestu smrti a na podzim ve čtyřiačtyřicátém popravili ve Vratislavi, v cizím městě. Za to, že dal uprchlým ruským zajatcům pět pecnů chleba, dva půllitrové hrnky sádla se škvarkama, kus špeku a jedny zánovní kalhoty. Místo Františka přišel z Vratislavi balíček s šatstvem a dopis na rozloučenou, psaný tužkou na šedém chlupatém papíře:

Moji nejdražší rodiče!

Škoda že mi Bůh nedopřál vrátit se k Vám a s Vámi pokračovat v započaté práci. Odcházím předčasně, ale s klidným svědomím, že jsem nikomu neublížil, však mi rozumíte.

Budete muset zaplatit pohřební výlohy, činí asi 550 K. Vyberte to v záložně. Jednou Vás navštíví kamarádi a ti Vám všechno poví.

Tatínku, prosím Tě, starej se o moje stromy, snad Vám sad zajistí klidné stáří.

Poslední pozdravení a políbení
Váš František

V balíčku s šatstvem byly ještě dvě fotografie. Na té jedné rozesmátá Anička Staňková v proužkované blůze s chlapečkem v náručí před živým plotem. I ten chlapeček se směje a rozmázlou ručičkou sahá fotografovi po aparátu. Na druhém snímku už je Tomášek Staňků sám, s šibalsky povystrčeným jazykem; máma mu načesala kohouta a na prsa vyšila veverku. Na rubu první fotografie je napsáno:

Drahá sestřičko!

Také Ty s Tomáškem prožíváte poslední okamžiky se mnou před mým odchodem. Pozdrav moji rodnou zem, kterou jsem tolik miloval. Srdečné pozdravení a políbení Tobě, Tomášovi, Kamilovi, babičce a dědečkovi.

Tvůj bratr

A na rubu druhé fotografie:

Milý Tomášku!

Přeju Ti, abys vyrostl ve statečného, poctivého, svou vlast milujícího, silného a spravedlivého muže. Potěšuj všecky mé drahé, zvláště… (text nečitelný). Když budeš jísti ovoce, vzpomeň si na stryka, že on ty stromy sázel a pěstoval.

Tvůj František

Babička četla už podruhé ty dopisy a stále nemohla pochopit význam slov, písmena se jí slívala se zažloutlým papírem. Odložila dopis i fotografie a začala se probírat šatstvem páchnoucím dezinfekcí a smrtí.

„A kdypak se vrátí František?“ zeptala se.

„Na jaře,“ odpověděl dědeček a vyšel ven, do zahrady.

Tomáš Staněk seděl v koruně lípy, až na vršíčku, nad svou hlavou dědečkův strašák na špačky, vrcholné dílo – pětimlejnek. Vrtulky se už nevrtěly, nenatáčel se po větru; ložiska byla zrezlá, dráty, kterými bylo ke kmeni připevněné bidlo, vrostly do stromové kůry. Docela nahoře na pětimlejnku seděl ťuhýk, draveček, který si kobylky luční a hraboše polní nabodává na trny trnkové a trny růže šípkové, aby měl do zásoby.

Ano, strýc František byl legendou. Babička poměřovala všechno Františkem. Jak by bylo, co by bylo, co by se nepřihodilo, kdyby ho byli nepopravili. Ani nohy by ji nepobolívaly, dům by už stál uprostřed zahrady a ze všech propachtovaných polí by byly plantáže růží. Jenže pole už patří družstvu a na družstvo by byl krátký i strýc František s válečným křížem „in memoriam“. Tomáš si strašně přál, aby se František vrátil. Čekávali na něj s babičkou pod hruškou, vyhlíželi, že přijde po silnici od nádraží. Nemluvili o tom, neřekli si ani, že vyhlížejí strýce. Tomáš to však o babičce věděl a moc jí při vyhlížení pomáhal. Stávají se takové věci po válkách, hlavně v kinech a knížkách, že se pohřešované osoby vracejí; bez nohy třeba, nebo bez paměti… Jenže strýci Františkovi ve Vratislavi usekli hlavu.

Josef Peřina, kulatý chlapec, seděl doma u pianina a pilně cvičil, aniž by ho k tomu otec měl, neboť už tenkrát byl pianistou, ačkoliv dosud nevěděl, co je to bar; nevěděl ani, co jsou procesy, i když o nich vysílali z rádia čím dál častěji. Procesy ho nezajímaly, ani fotbal, ani střílení z praku nebo kuličky. Jako by se ho žádná z těch věcí netýkala, jako by se ho týkala jenom hudba, neboť je nejkrásnější (a taky jídlo, samozřejmě). Po pravé ruce měl nakousnutý krajíc se sádlem a s cibulí. Sádlo dostávali od Staňků, bylo to tuze dobré sádlo z Chvalkovic, od jejich dědečka. Taky dostali šrůtku uzeného, z té už mají jenom provázek. Vedle bušil do kláves psacího stroje PhDr. Jan Peřina, ale ne tak svižně a krásně, jaksi se zadrhával. Věděl, co je to bar i co jsou procesy. Do baru zašel zřídka a procesy ho znepokojovaly. Ve snu by ho však nenapadlo, že se ho dotknou bezprostředně. Učil na gymnáziu a teď zrovna (odpoledne) pracoval na rozsáhlém spisu o druhé světové válce, o níž toho věděl habaděj. Ve snu by ho však nenapadlo, že právě kvůli tomu se nad ním stahují mraky a holič Bugel si už ostří tužku. Se svým spisem se nijak netajil, už měl dokonce smlouvu s nakladatelem, už mu dokonce odevzdal pět prvních kapitol přepsaných načisto. A tu mu nit přetrhla pochyba, s níž se nedalo nic dělat. Pochyba se netýkala díla; zapochyboval o tom, zda jednal správně, když volil komunisty. Jenže ti už byli zvoleni. Prohrábl si vlasy, zatahal za ně, jako by přetržený tok myšlenek o válce mohl objevit v zanedbaném porostu. Uvědomil si, že by se měl dát přistřihnout – čas od času je to nevyhnutelné. Třeba se mu na vzduchu podaří urovnat zpřeházené myšlenky.

„Jdu k holiči,“ oznámil synovi, „nikomu neotvírej.“

Někdy má osud na sobě bílý plášť, jindy si oblékne vojenskou uniformu s desátnickými nudlemi na ramenou. Škodolibý desátník Zázvorka, velitel stráže, prozradil Máni jméno i hodnost vojína Klementa Dolejše, dezertéra z kina Odboj. Osudu však napomohla její cílevědomost. Kdyby Máňa věděla, jak se ten nesmělý voják jmenuje, určitě by si ho už dávno našla, silně po něm zatoužila. Její mlhavá představa nabyla konkrétní formy a o nikom dostupnějším Máňa nevěděla. Jako by vytušila, že on je tím jediným možným. Bez rozpaků si namalovala pusu jahodovou rtěnkou a vyrazila…

Vojín Klement Dolejš držel zrovna stráž u kasárenské brány. Měl pušku na rameni a dalekohled. Nevyhlížel však případného nepřítele, díval se po holkách na ulici. Opájel se jimi celými i jejich částmi – lýtky opálenými, přeplněnými podprsenkami, klíny vyzrazovanými větrem na letních sukénkách. Ničeho se nesměl dotknout, nic tak krásného, k uzoufání vzrušivého mu nepatřilo, ani na chvilinku si to půjčit nedokázal. Klement Dolejš byl totiž ostýchavý panic, úpěnlivě si chránící toto tajemství. Ačkoli se nikomu se svým nedostatkem nesvěřil, věděli to všichni. V kasárnách neměl na růžích ustláno.

Druhové ve zbrani mu se škodolibou rozkoší líčili město jako erotický ráj, v němž zástupy znuděných paniček s manžely na služební cestě lákají vojáky do svých ložnic k divokým hrátkám, krmí je smaženými kuřátky a napájejí vínem a likéry, vinou se k nim v průsvitném prádle, znásilňují je v širokých postelích, z nichž je propouštějí teprve ráno, těsně před budíčkem, s padesátikorunou potají vpašovanou do zadní kapsy vojenských kalhot. Klement pak nemohl usnout na tvrdém kavalci. Ano, občas si sám pomohl od přetlaku. Nemodlil se však potom, aby hřích odčinil, jenom se styděl i mocně si přál, aby se stal zázrak, aby i on došel radosti.

Už tu byla, už se její lýtka zjevila v zorném poli dalekohledu, už i sukně tou rychlostí na klín přilípnutá, ňadra zvlněná pohybem – ta dívka nemá konce! A pak spatřil Klement Dolejš povědomý obličej s odvážně jahodovými rty. Otočil se na patě a vběhl do strážnice.

„Je mi zle, zle mi je, Tondo, vem to za mě!“ volal na velitele stráže, desátníka Zázvorku, praštil flintou do stojanu a zavřel se na záchodě; usedl a zůstal sedět.

„Hledám jednoho vojáka,“ řekla Máňa desátníkovi, „je takhle velkej,“ ukázala vodorovnou dlaní ve výši kořene svého nosu, „ale nevím, jak se jmenuje.“ „Tak to bude, slečno, těžký. Tak velkejch kluků sice moc není, ale jsou.“ „Má velký ruce, je takovej milej, nesmělej a má rád fialky.“ „Tak to nemůže bejt nikdo jinej než vojín Dolejš Klement,“ pravil desátník Zázvorka s potutelným úsměvem. „Jenže ten tady není, vrátí se za tři dny, ten je na svatbě, už se to nedalo odkládat. To víte, sedmej měsíc je sedmej měsíc, toho si všimne i slepej, a Klement je takovej dobrák od kosti, žádná velká láska to není, ale co mu zbejvalo.“ „Tak,“ vysoukala ze sebe Máňa, „tak je to teda…, tak vám pěkně děkuju.“

Desátník Zázvorka obrátil dalekohled a k očím přiložil větší skla. V zorném poli uviděl záď docela malinkatého děvčete. Vleklo za sebou drobounké nožičky, zmenšovalo se, zmenšovalo, až zmizelo docela.

„Tak nevím,“ řekl si Adamec pro sebe na křižovatce, „tam, nebo tam?“ „Tamhle jděte!“ řekl holič Bugel bez aktovky parádní i bez aktovky odřené, holič Bugel, důstojně kráčející s rukama v kapsách. Jednu z nich vytáhl a gestem Leninovým ukázal vpřed. Adamec udiveně zamžoural. Tak to se mu ještě nepřihodilo, aby někdo odpověděl na jeho věčnou otázku. Podíval se na Bugelovu jistou, přesvědčenou a přesvědčující ruku – jak to ten chlap může vědět? Ani se nepokusil pumpnout ho o cigaretu a poslušně odklopýtal vytčeným směrem. Nevěděl sice, proč zrovna tam, ale proč by to měl vědět? Stačí směr, hospoda se vždycky nějaká najde.

Holič věděl, že směr, který mu ukázali dva tlustí mužové s ochucenou minerálkou, je správný, a tak se jím vydal. Nasál vzduch, svěží větřík mu naplnil plíce. Už mu vysvětlili, co po něm chtějí – a pochopil. Jak je to jednoduché uvěřit, nemít pochybnosti, vědět. Jak je to krásné kráčet vytčeným směrem a na nic nemyslet, ničím si nelámat hlavu. Cesta je přímá, pohodlná, stačí se řídit pokyny. Šel zvolna, s hlavou vztyčenou, i radu nezištně utrousil opilci Adamcovi. On, Bugel vědoucí. Lidé mu ustupovali z cesty. Byla sobota odpoledne, den stříhání JUDr. Kamila Staňka. Jenomže dneska se stříhat nebude! Dneska mu to poví pěkně od plic! Už je konec s ponižováním proletáře, revolucionáře Bugela.

Otevřela mu Máňa v zástěře a v dosud nerozšmajdaných jezdeckých holínkách. Buď byl švec při braní míry opilý, nebo zaměnil vystřižené šlápoty. „A kdepak máte aktovku?“ podivila se Máňa. „Stříhat se nebude,“ řekl holič, „a ty by sis, holka, taky měla najít pořádnou práci někde ve fabrice.“

JUDr. Staněk praštil novinami. Ostatně, vždyť to mohl čekat, po­měry se změnily a lid si začal vládnout. Nezbude než vyměnit klobouk za nenápadnou rádiovku a sestoupit z vily do holičství-kadeřnictví na náměstí, do oficíny s cizími vlasy pod nohama.

Bugel čekal v hale pod obrazem JUDr. Kamila Staňka seniora se skoleným kancem a prohlížel si tucet loveckých pušek ve vitríně. Nejkrásnější byla dvojka vykládaná perletí, kousek spíš pro muzeum než k lovu. Tatáž puška byla namalovaná v ruce dědečka Staňka (jako by se brokovnicí střílelo do kanců!). Tohle prostředí nebylo holiči vlastní, pokaždé se tu cítil nesvůj. Po chvíli se začal ošívat, přešlapoval na koberci a zvolna se začal zmenšovat. Už to nebyl revolucionář s úderným slovem na jazyku. Vždyť mu vlastně ten advokát nic neudělal. Platil docela slušně, za stříhání i za holoubata. Snad, kdyby měl aktovku s sebou, i na stříhání by došlo (ale naposledy!). Stál tam tak sám, holič v rozlehlé hale, samotinký. Snad kdyby s ním byl ještě jeden holič; nebo lépe, kdyby tu s ním byli dva tlouštíci a přihlíželi a naslouchali, jak to Bugel umí, jak mu to nandává, buržoustovi zazobanýmu. Jenže holič Bugel stál v hale sám a Staněk dědeček v zelené kamizole jak císař pán shlížel hrdě z obrazu, neboť to zvíře zastřelil on sám (z té krásné brokovnice se ještě kouřilo), a diktatura proletariátu mu mohla být ukradená.

„Dobrý den,“ řekl JUDr. Staněk, syn lovce kanců, jehož se proletářská diktatura vzápětí dotkne, „předpokládám, že jste mi přišel vypovědět služby.“ Bugel mlčky přikývl. Z pádných slov pěkně od plic se mu v krku udělal knedlík. „Chápu, časy se mění,“ pokračoval advokát, „budu vás navštěvovat v podniku. S vaší prací jsem byl vždy spokojen a s holoubátky taky. Nesmíte odmítnout malou pozornost jako upomínku na naše… vztahy.“

Před branku vyprovodila holiče Máňa v pantoflích. Bugel klopýtal před ní, ale už neměl ruce v kapsách; pod paží tiskl jezdecké holínky doktora Staňka. Udiveně kroutil hlavou ještě v parku, ještě na náměstí. Uprostřed křižovatky ulic Nákladní a Švermovy (dříve Pekařské) se zastavil. Jako by se rozmýšlel, zda tam, nebo jinam. „No a co, aspoň mám pěkný boty,“ řekl nahlas. Vztyčil hlavu a krokem bojovým – zem zaduněla – vykročil k domovu.