20

Venku byl podzim, hrušky rozdělili do čtyř hromádek, na Adamce se zapomnělo. Ořechy padaly, a kdo je sbíral, měl hnědé prsty. Kaštany v tom světě vyhynuly, nikdo je letos nezahlédl. Pomeranče občas přivezou, i citróny, jabka a hrozny. Kaštany nepřivezli; nevědí, co děti na podzim potřebují. Dodali jim pistole kapslovky a tanky na klíček. Děti jsou tady tři – Petr, Ivan a Igor. Trest vypršel, zase si smějí hrát spolu. Přivezli jim i kopací míč, kluci však nekopou, ani tanky a pistolemi se nezabývají, v jednom kuse si hrají na schovávanou. Celé hodiny jsou schovaní, nikdo je nenajde. Tak málo prostoru, a přesto je možno ukrýt se k nenalezení.

Soudruh Bugel je osobně odpovědný za zdárný chod experimentu samému okresnímu tajemníkovi, okresní pak krajskému a ten…, ani nemyslet! Byl to znamenitý nápad čipery Toníka, nazvat pokus s novou společností karanténou. Lidé se neradi podrobují experimentům, dobrovolně by se na to nedali. Koho těší role pokusného králíka, zasvěceného vědě? Kdo se jí obětuje? Leda několik ctižádostivých bláznů. Experiment s novou společností však potřebuje vzorek obecný, namátkou zvolený. Dobrovolníci, ochotní pro věc i život položit, by zkreslili výsledek. Karanténa byla nápadem k nezaplacení. Pokusný vzorek si neuvědomoval, k čemu slouží, karanténě se musí podrobit každý, ve prospěch ostatního lidstva.

Tato karanténa se však netýká zasvěcených. A soudruh Bugel je zasvěcený. Je jako lékař, který když nemůže léčit, alespoň dozírá. Vládne nad experimentem, nemůže se ho však přímo účastnit. Je pozorovatelem s nejvyššími pravomocemi – má klíč. Ta skutečnost jej činí poslem z jiného světa. Aniž by o světě mimo ohradu podával zprávy, přináší ho sem nechtěně v šosech kabátu. Upírají se k němu kradmé pohledy všech, nejen přímočaře žíznivé oči Adamcovy. Každá Bugelova věta je zkoumána a mylně dešifrována, z každého pohybu jeho svalstva jsou odečítána lichá poselství zvenku. Alespoň náznak, z něhož by se dalo usoudit, kdy to všechno skončí.

První fáze (aniž to postižení tušili) proběhla nadmíru úspěšně. Hlášení napsal Toník, ačkoli neměl ponětí o tom, jak čtyři rodiny a jeden střízlivý opilec tráví za ohradou své dny. Velmi stručné podklady ke sto devadesáti dvoustránkovému rozkladu mu poskytl soudruh Bugel: „Fantasticky to klape, Toníčku, už zpívají, co ti mám povídat. Však už to nějak pěkně sepíšeš sám.“ A čipera Toník napsal takové hlášeníčko, že si tam nahoře zamnuli rukama a přistoupili k fázi druhé, mnohem velkorysejší. Zvláštním kurýrem (jen do rukou adresáta) přišla shora zapečetěná obálka se jménem soudruha Bugela. Uvnitř byly pokyny s razítkem PŘÍSNĚ DŮVĚRNÉ v záhlaví a příkaz „Po přečtení zničit“. Adresátovi se při otevírání obálky třásly ruce, při čtení se mu pohybovaly rty, a když dočetl, rozlil se mu po tváři blažený úsměv.

„Experiment nám kvete!“ zaradoval se. „Toníčku, Julčo, stěhujeme se o patro vejš. Zrovna jsem byl jmenovanej nejvyšším referentem pro mimořádné úkoly.“

I pan Šlosar byl povýšen, jmenován správcem karantény, neboť ze všech nejhlasitěji a nejnadšeněji zpíval optimistické písně, lahodící Bugelovým uším.

„Jako nejvyšší referent pro mimořádné úkoly jsem pověřen nejvýš mimořádnými úkoly a nemám na vás čas,“ zvěstoval Bugel obyvatelům domu při ranním nástupu do zaměstnání. „Svým zástupcem a samosprávcem karantény jmenuju tímto vedoucího uhelných skladů Šlosara, protože mám k tomu svý důvody. Jsou nějaký dotazy?“

„Kdy už ta komedie skončí?“ zeptal se za všechny pan Poklidný.

„Až skončí, skončí. A na vás, Poklidný, si dám pozor!“

Pro pana Šlosara neznamenalo skvělé povýšení nic víc než to, že získal na ceně ve vlastních očích. Jelikož nadále zůstával předmětem experimentu (aniž by to tušil), nezískal s novou funkcí klíč k brance; vyměnil jen pracovní bagančata za hnědé polobotky, jež ho tlačily v nártech. (Ale to nic, časem se rozšmajdají.) A přízeň soudruha nejvyššího referenta pro mimořádné úkoly ho provázela. Při jedné inspekční obchůzce dvora mu soudruh Bugel uznale poklepal na rameno za to, že stanovil denní normu pro všechna pracoviště a její plnění značené barevnými pastelkami vyvěsil na vážní budce.

„Jen tak dále, Šlosar,“ pochválil ho a panu Šlosarovi už karanténa vůbec nepřipadala špatná. Chvilky bezbřehého štěstí lze prožít i uvnitř ohrady. Povzbuzen uznáním vymyslel ještě TABULI CTI A HANY. Jména tří nejlepších pracovníků z uplynulého týdne napsal ozdobným písmem a červenou křídou pod slovo CTI a ty, kteří nesplnili normu, načmáral bílou křídou pod slovo HANY.

Bugelovo povýšení silně potrefilo chudáka Adamce. Čekával na své dohodnuté láhve dlouho do noci a často se svého dobroditele nedočkal vůbec. Soudruh nejvyšší referent pro mimořádné úkoly byl nadmíru zaneprázdněn. Ztratil o Adamcovo zpravodajství zájem. Byl jinde, povýšen nad příběhy a pletichy domu, jehož počáteční ojedinělost vzala zasvé. Komu tedy donášet, když pan Šlosar, náhradník, je zavřený s nimi a nemůže být zřídlem osvěžujících nápojů? K zbláznění střízlivý opilec zoufale putoval kolem obdélníkového světa s beznadějnou nadějí, že snad někde vypátrá doušek.

Bylo ke druhé hodině ranní, konec října, Adamec očekával zázrak u branky do ulice. Noc byla chladná, vplížila se mu pod zimník a zábla v morku kostí. Bože dej, ať dneska přijde a má s sebou láhev! Copak je to lidské, být celý týden nasuchu! I když ho poslední zprávy nezajímají, tahle ho určitě zaujme.

Deset minut po druhé uslyšel Adamec slibný zvuk motoru. Nebylo to první auto, které projelo ulicí, dosud žádné však nezastavilo. Pokaždé zabušilo Adamcovo srdce mocněji a trvalo hodnou chvíli, než je uchlácholil. Tentokrát motor umlkl a vytryskla píseň:

Já jsem ten zajíček nešťastný,
svítí mi měsíček přejasný.
Pospíchám k lesu,
celý se třesu…

Jak hudba sfér lahodil Bugelův sytý hlas Adamcovým uším. Stál vedle krátkého tunelu – uzavřené chodbičky mezi dvojitými dveřmi, jež tu byla zřízena, aby vyloučila třeba jen letmý pohled do ulice. Zpěv ustal a následoval cizí hlas: „Máme vás dovést až nahoru, soudruhu nejvyšší referente pro mimořádné úkoly?“

„Neserte mě, hoši,“ ztěžka artikuloval Bugel, „copak jsem opilý? Nikdy nejsem opilý, abyste věděli. Já snesu jako kráva. Tak šup, šup, odjezd, žádný zdržování. Nazdar!“

Startér, motor se vzdaloval, ticho. Po dlouhých minutách bezradného šramocení a škrtání zapalovačem se Bugel vbatolil do dvora, z kapsy mu vykukovala objemná, ale prázdná placatá láhev. Adamec na ni upřel zraky a hlasitě polkl.

„Nemám nic, už jsem se díval,“ řekl Bugel a sesul se do Adamcovy náruče.

A bylo ráno. Drobní kováříčci pilně tepali malinkými kladívky do stříbrných kovadlinek v hlavě soudruha Bugela. Odkudsi se ozývaly cirkulárky a zpěv. Vedle čistě povlečené postele, v níž spočíval, ležel na zemi Adamec, přikrytý prastarým zimníkem. Na tváři blažený úsměv, v náručí prázdnou placatou láhev, spal. Toho rána se soudruh Bugel dověděl strašlivou věc, jež zatřásla samými základy experimentu s novou, lepší společností. Adamcova zpráva se tentokrát netýkala každodenních banalit; tentokrát šlo o samu podstatu ohrady, o narušení karantény trojicí nezodpovědných kluků. Naštěstí byl ještě čas, ještě bylo možno zabránit nejhoršímu. Veškeré zásoby alkoholu se přestěhovaly z Bugelovic spíže do sklepního doupěte bdělého a ostražitého Adamce.

Automobil, který měl odvézt soudruha nejvyššího referenta pro mimořádné úkoly do nejvyššího patra radnice, odjel s prázdnou. Mimořádný úkol bylo zapotřebí řešit zde.

O holuby se nikdo nestaral. Ivan s Igorem si věčně hráli na schovávanou, Karin měla v hlavě a často i v náručí Vaška Poklidného a paní Bugelová s holuby nesouhlasila. Soudruhu Bugelovi na ně nezbýval čas. Padací dvířka holubníku zůstávala trvale zvednuta a ptáci si lítali dovnitř a ven, kdy je napadlo. Nikdo na ně nehvízdal, nikdo se s nimi nepolaskal, nikdo se nezajímal o jejich mláďata. Rorýsi koncem léta odcestovali do teplých krajin a holubi se opět jednou domnívali, že jsou svrchovanými pány světa.

Toho rána, kdy se Bugel probudil v Adamcově posteli, zpívali už obyvatelé karantény na dvoře uhelných skladů při práci optimistické písně; kromě tří kluků. Ti zrovna probírali v kanceláři způsob odměňování v nejlepším společenském řádu. Každý bude pracovat podle svých schopností a za to dostane, co potřebuje. Igor se těšil na plné kapsy žvýkaček – každou ožvýká po konečný bod sladkosti, pak ji vyplivne a vezme si jinou. Ivan snil o hračkářství, přestěhovaném do jejich bytu, a Petr Staněk o dlouhé cestě na kolotoči, od svítání do tmy. Babička taky nebyla na dvoře uhelných skladů – toulala se sadem; mladé stromky dosud nenesly, jen tu a tam blýskalo mezi listovím v podzimním slunci dozrávající jablíčko. A konečně zpravodaj Adamec: zvolna a důkladně vypíjel svůj honorář.

V kuchyni na otomanu ležel Bugel a díval se do místa na zdi, kde před mnoha lety visel krucifix. Dnes tam jsou hodiny. Hlava už nebolela, závity šedé kůry se převalovaly, mašinka k myšlení pracovala na plné obrátky. Ručičky se vlekly, velká byla pilnější. Tik tak, tik tak… Ten tikot mu drásal nervy, zvedl ho z otomanu. V obývacím pokoji usedl do křesla a zíral před sebe. Na zdi byla dvouhlavňová brokovnice s pažbou umně vykládanou perletí. Soudruh Bugel se však nekochal pažbou – hlavně ho zaujaly, a obě spouště. Po několika hodinách vystoupil na střechu a rozhlédl se po obloze. Nikde ani mráčku, žádný papírový drak nerušil vybledlou modř podzimního nebe. Jen bílí holubi důstojně brázdili vzduch. Vložil do úst malíčky a pronikavě hvízdl; celé město muselo slyšet ten hvizd, přesto holubi nepřilétli, hlavy neotočili. Pluli si vzduchem dál, páni světa a okolí. Nedbali ani dalších hvizdů svého pána, nejvyššího referenta pro mimořádné úkoly, významného činitele, jehož příkazům se podřizují nejen obyvatelé domu s číslem devatenáct v Nákladní ulici, nejen Toník a sekretářka Julie, nýbrž i významní úředníci, kteří zasedají na radnici v nižších patrech. Ptáci, kteří ho poslouchali v dobách, kdy byl jen bezvýznamným, věčně hladovým holičem, kdy jim vykrádal mláďata z hnízd, mu odepřeli poslušnost. Co se to děje? Sedl si na plechovou střechu, zády se opřel o komín a hlavu zvrátil k obloze, natočen tam, kde se za ohradou dala tušit tržnice. Ohnivá čára vystřelila nad ohradu, míč zůstal zlomek vteřiny v mrtvém bodě a vrátil se zpátky. Ozval se vzdálený jásavý pokřik několika dětských hrdel a snad i potlesk. Bugel složil hlavu do dlaní a setrval v póze zoufalství. Potom vstal, zamkl za sebou poklop na dva západy a zvolna sestupoval po schodech k bytu. V obývacím pokoji sňal ze zdi pušku; odemkl zásuvku psacího stolu, z krabice vyndal dva náboje a vložil je do hlavní.

Když se Petr a dvojčata vynořili z roury ústící do pivovarské strouhy poprvé, byli kluky Leškovými bouřlivě přijati – dřívější nevole a rasové předsudky padly. Bílé tváře přistoupily na pravidla cikánského týmu. Jakmile přiznaly, že jediný a nejlepší způsob kopané je, kdo výš a dál, bylo po nevraživosti. Bratři Leškové byli dokonce ochotni připustit, že lze hrát i s brankami. Jak došlo k úkazu na obloze, jak to, že míč zůstal několik minut viset ve vzduchu, se Petr nedozvěděl. Ani Štefan, původce zázračného výkopu, si to nedokázal vysvětlit. Toho dne, kdy soudruh Bugel neodjel služebním vozem na radnici, podařilo se Petrovi vykopnout skoro tak vysoko jako Štefanovi. Sklidil uznalý potlesk a provolávání slávy z úst bílých i snědých spoluhráčů. Pýchou se mu vzedmula hruď.

S hrudí ještě vzedmutou se pak soukal rourou, div mu nebyla malá. Za ním Igor, Ivan poslední. Denně se takto plazili ke svobodě a pak zase zpátky do světa, který jim byl úředně přidělen. Denně takto porušovali zákon jim nepochopitelný, zcela nesmyslný. Našli cestu a ve snu by je bylo nenapadlo ji nevyužít. Věděli, že se to nesmí, a pokud je někdo odhalí, že budou potrestáni. Ale cožpak existuje dostatečný trest, jenž by je mohl odradit od každodenních doušků svěžího vzduchu? Vždyť jsou trestáni trvale a nevědí proč. Nejhorší, co je může potkat: zatrhnou jim výlety. Proto jsou navýsost obezřetní. Než Petr vylezl z chodbičky určené psu Rolfovi, zpod rázu dřeva, rozhlédl se bedlivě, sykl, že je vzduch čistý, a vzpřímil se.

Ohlušující třesk. Oheň. Spousta palčivých jehliček ho obrovským tlakem mrštila proti rázu dříví.

„Jej!“ vyrazil ze sebe. Tma. Padal do bezedné hloubky. Z velikánské dálky uslyšel další ránu, ale ta se ho už netýkala.

Pan Šlosar, vedoucí uhelných skladů a jmenovaný samosprávce karantény, vyšel z vážní budky na dvoře. S novým postavením přibylo nových úkolů, které si sám vymyslel, aby se měl čím blýsknout před znamenitým člověkem, soudruhem Bugelem. Dneska ho napadlo uspořádat bezplatnou pracovní neděli na počest karantény. Naťukal vyhlášku na stroji a podstatné údaje podtrhl podle pravítka barevnými pastelkami. Věděl, že se nenajde opovážlivec, který by měl odvahu nezúčastnit se dobrovolné směny. V okamžiku, kdy zabodával poslední připínáček a radoval se přitom, že bude pochválen, zaslechl za zády medový alt. Připínáček mu vypadl z rukou.

„Nemůžu najít našeho Vaška a bedna je pro jednoho těžká,“ řekla karmínovými ústy paní Poklidná. Následoval ji po schodech dolů a ani nevěděl, jak se dostal na Adamcovu postel. V duchu se modlil, aby neselhal. Taková krásná sousedka, udělaná, taková šance! Zdávalo se mu o ní, a teď ji má v posteli. Ona jeho. Objímá ho, líbá, pohrává si s jeho tělem… A nic.

„Takovej chudáček malej, scvrklej, jak mu pomůžeme, chcípáčkovi mrňavýmu?“ šeptala něžně, neztrácejíc naději.

Pan Šlosar by se nejraděj i studem propadl. Takhle tedy vypadá konec muže. Zvenku se ozval výstřel. Vztyčili se na posteli. Pak ještě jedna rána.

„Někdo střílel,“ řekl pan Šlosar s ulehčením. „Někde blízko, asi na dvoře.“ Vyskočil a natáhl si kalhoty. Tak přeci jenom neztratil tvář. Určitě by se to bylo podařilo, kdyby někdo nablízku dvakrát nevystřelil. Když se střílí ve dvoře uhelných skladů, zábava musí jít stranou. Je třeba zakročit. Pozapínal si knoflíky a potichoučku za sebou zavřel dveře.