16

O to, že první experimentální ohradou bude obehnán dům s číslem devatenáct a uhelné sklady na Nákladní ulici, se zasloužil soudruh Bugel. Pokyn přišel z nejvyšších míst, neurčoval však blíž lokalitu ani neposkytl zdůvodnění. O významu projektu nebylo pochyb. Hned po doručení příkazu kurýrem nechal okresní tajemník svolat všechny referenty a ke dveřím zasedací síně postavil pečlivě prověřenou stráž. Tvářil se ustaraně a jeho řeč se podobala proslovu nad rakví. Jednalo se o choulostivou věc, s níž dosud nebyly žádné zkušenosti. Když tajemník domluvil, zavládlo v zasedací síni ticho, obličeje referentů se protáhly, brady se dotkly uzlů kravat.

„Očekávám vaše návrhy,“ řekl okresní tajemník.

Hlavy referentů se sklonily k poznámkovým blokům s listy po­čmáranými bezděčnými kresbičkami. Jako by se ze spleti čar, kytiček, trojúhelníků a spirál dalo vyčíst řešení. Na papíru před soudruhem Bugelem byl nakreslen obdélník; jednoduchý, bezproblémový obrazec, dvě delší, dvě kratší strany; pé rovná se á krát bé. To, o čem tajemník referoval, nezdálo se Bugelovi tak problematické. Ke směrnicím byl přiložen projekt ohrady, předepsán materiál a způsob stavby, aby při dvanáctimetrové výšce odolávala poryvům větru. I maximální výška domu, který má být použit, byla určena a minimální počet nájemníků. Pro obyvatele, kteří budou žít v ohradě, mají být zajištěny pracovní příležitosti uvnitř.

Nekonečně dlouhé rozpačité ticho v zasedací síni porušil soudruh Bugel. Zvedl ruku a řekl: „To všecko pasuje na náš barák. Postavíme ohradu i kolem uhelných skladů. Lidi můžou řezat dřevo, aby se neotravovali. Hlavní je, aby bylo zajištěný zásobování. Když je co žrát, jsou lidi spokojený a držej hubu. A kdyby něco, o pořádek se postarám.“

Referenti si zhluboka oddechli a tajemník se na Bugela láskyplně usmál. Netušil, že se mezi jeho podřízenými najde pitomec, který by se tak nepříjemné záležitosti ujal dobrovolně.

Bugel se vrhl do záležitosti ohrady s nadšením, jakého je schopen jenom člověk, který si nevidí na špičku nosu. Ve směrnicích stálo, že se projekt uskutečňuje pro blaho lidstva. Bugel uvěřil, že bez takovýchto plotů jsou štěstí a spokojenost lidstva vyloučeny. Upamatoval se na telata odchovávaná ve Štajmanových boudách a hruď se mu vzedmula pýchou. Po názorné propagaci o Prvním máji zavedli tento odchov povinně v celém okrese. Mrazy dosud neuhodily, telata neprotestují a soudruhu Bugelovi to vyneslo povýšení. Jaké postavení mu vynesou štěstí a spokojenost lidstva, to nedokázal ani domyslet. Směrnice však neobsahovala pokyn, jak vysvětlit účelnost ohrady postiženému obyvatelstvu. Okolnost, které se zalekli okresní tajemník i referenti se špetkou mozku v hlavě. Okolnost, kterou Bugel nepostřehl.

O tom, že by se měla přestěhovat do města, nechtěla babička Františka ani slyšet – co by si tam počala? Co si však počít sama ve Chvalkovicích (nohy ji pobolívaly), kdo by se o ni staral? Jiné řešení se nenabízelo. Chalupa byla prodaná, dobytek i sad s veřtatem, se všemi mlejnky proti špačkům i se smutečními vrbami; jen knihy v bílém zůstaly a skříň se svátečními šaty do truhly. Sad odkoupili družstevně hospodařící rolníci za babku. Zpočátku si nevěděli rady se stromy, překážely jim ve scelování lánů, kukuřice jim byla přednější. Nakonec našli řešení.

Jenom babička se nechtěla z prodané chalupy hnout.

Vrata nebyla zamčena, babička neseděla v kuchyni na bedně s dřívím, ani na dvoře nebyla. Chlévy prázdné, kurník i králíkárna. Našli ji v sadu. V místě, kde býval sad, vysázený strýcem Františkem a rukou dědečkovou vzdělávaný. Seděla na pařezu po třešni Královně Viktorii a dívala se na pokácené stromy kolem. Jen lípa v rohu kývala větvemi. Nad její korunou čněl k nebi velkolepý vrchol dědečkova díla – pětimlejnek. Vrtule metaly blesky, rolničky zvonily, kravské zvonce zněly plechově a láhve cinkaly o sebe v lehkém vánku. Na vrcholku seděl ťuhýk šedý jak loupežný rytíř a rozhlížel se po kořisti.

„Všecko to pokáceli,“ řekla babička. „Svině!“

„Pojď, mami.“

„Kdyby to viděl František…“

„Pojďte, babi,“ řekl doktor Staněk, „kluci už na nás čekají. Ať jsme do večera doma.“

„Doma?“ zeptala se babička.

Jednoho dne přivedl skupinu vězňů voják se svobodnickými nudlemi na výložkách a s neobvykle silným hlasem. Neboť Budulínek zahodil poslední centimetr své krejčovské míry a dotáhl to na vojína v záloze; oblékl si civilní šaty a prvním vlakem odjel. Silný svobodnický hlas zapůsobil na pracovní morálku vězňů příznivě. Nový dozorce byl rozhodnut zůstat v uniformě až do důchodu a silně toužil po malé stříbrné hvězdičce na nárameníku. K hlídání vězňů se přihlásil dobrovolně; bylo mu slíbeno, že dokončí-li stavbu ohrady ve stanoveném termínu, povýšení ho nemine.

Po první směně s novým strážným bylo šest vězňů odesláno do korekce a ostatní usínali bez večeře – tresty za špatnou pracovní morálku. Druhého dne se neteční trestanci změnili v četu pilných mravenečků a za jediný den vykonali víc než v předchozích dvou týdnech s Budulínkem. Nikoho ani nenapadlo usednout na poleno a zapálit si zakázanou cigaretu, nebo dokonce za rázem polen upíjet rum, ukradený dvojčaty z Bugelovy spíže. Ohrada měla být hotova do prvních mrazů. Konstrukce z železných trubek, zabetonovaná v zemi a ještě zakotvená ocelovými lany, čněla k obloze. Trestanci na ni šroubovali pláty vlnitého plechu a natírali je suříkovou barvou. Nikdo z obyvatel domu s číslem devatenáct dosud nevěděl, co se chystá, a soudruh Bugel měl nařízeno mlčet.

„Tak tohle je začátek konce,“ řekla paní Šlosarová vědoucně. Její manžel seděl u okna s lokty na motýlích křídlech, upíjel žlutou limonádu a chmurně pozoroval hemžení pruhovaných dělníků – kazili mu výhled. Kam se bude dívat, až práci dokončí? Zřejmě ho manželka vyžene vyhlížet ze střechy. Jenže konstrukce přesahovala i střechu.

„Všechno jde svou cestou,“ pokračovala paní Šlosarová, „a moji kluci americký tu budou co nevidět. Do Vánoc máme převrat.“

Hovno máme, pomyslel si pan Šlosar, ale nahlas si to netroufl říci. V tak posvátné záležitosti není radno oponovat.

„Mají strach. Stavějí ohradu a myslí si, že je to zachrání. Jenomže moji zlatí chlapci mají rajský plyn, zaplynujou všecko, usneme, a když se probudíme, bude svoboděnka,“ žvatlala byvší majitelka uhelných skladů, a pan Šlosar ji neposlouchal. Snil o letmém doteku ňadra paní Poklidné při nezdařeném kácení kaštanu, o vůni vtíravého parfému a karmínových ústech, o její vzdalující se houpavé zádi. S ní by snad ještě něco dokázal, jen mít příležitost.

Pod oknem se objevila paní Staňková. Kradmě se rozhlédla, vytáhla z tašky několik krabiček cigaret a položila je pod kolo traktorové vlečky naložené uhlím. Netušila, že ji při tom zločinu pozorují dva lidé: pan Šlosar od limonády a opilec Adamec z okna svého sklepního brlohu.

Soudruh Bugel kráčel spadaným listím k hospodě U Chmelové šišky a podzimní vítr mu chladil baculaté tváře. Viděl se na bílém obláčku za solidním psacím stolem, pod sebou celý svět obehnaný obdélníkovou ohradou a uvnitř šťastné lidstvo řezat buková polena na třiceticentimetrové špalíky. Při svistu cirkulárky zpívají unisono nadšené písně… Pivo bylo dobře vychlazené a objevilo se na stole, ještě nedosedl. Jak je to na tom světě dobře zařízeno od chvíle, co se stal významným mužem. A což teprve, až se postaví ohrada!

Na volnou židli vedle Bugela těžce dosedl řidič Tatry 111. Byla neděle. Poklidný třískl poloprázdným půllitrem o stůl, pěna vy­stříkla na kostkovaný ubrus.

„Poslyš, referente, to mi musíš vysvětlit!“ řekl a zahleděl se zakaleným zrakem na způsobenou skvrnu. Tykal soudruhu Bugelovi, neboť byl proletářem. A navíc dělníkem, který vysoko překračoval pracovní normu (bílý domek za řekou ho k tomu nutil) a vlastnil spoustu diplomů za pracovní úsilí; jeden dokonce podepsaný ministrem stavebnictví a k němu metál. Že to vše visí na záchodě, věděla jenom paní Poklidná, jejich syn Vašek, plavovlasá studentka zdravotnické školy a několik neznámých mužů, kteří navštívili paní Poklidnou v době, kdy její muž vozil hlínu zpod bagru na skládku.

„No, copak bys rád, stachanovče?“ usmál se Bugel blahosklonně. „Copak tě trápí?“

„Ten opidlanej kaštan a ohrada.“

„Víš, to máš těžký,“ ošíval se Bugel. Otázka jej zaskočila, ačkoliv ji měl předpokládat. Ačkoli měl být na podobné otázky připraven, nebyl. Ve funkci vyššího referenta podlehl iluzi, že je sám chytrý dost. Tutéž otázku své manželky odbyl jen zavrčením, že je to příkaz shora a služební tajemství.

„Snad mi nechceš nakukat, že o tom nic nevíš!“ zaútočil pan Poklidný.

„Ne že bych nevěděl,“ soukal ze sebe Bugel. „Jenomže ti to ještě nemůžu říct. Je to významná věc, vyšší zájmy, blaho lidstva… Neboj se, všecko se včas dovíš.“

„Takový krásný strom to byl, a ty tady meleš o dobru lidstva a vyšších zájmech, mluvíš se mnou jak s volem. Všichni lidi z baráku jsou z toho vyjukaní, nikdo nám nic neřekne. Copak se to smí, bez svolení nájemníků? Všechno patří všem, tak by se nás měl někdo zeptat. Vždyť si vládnem sami, ne?“

„Nějak divně si tu lidovládu představuješ, sousede! To si myslíš, že nám kdejakej maloburžoazní živel bude kecat do rozhodování? Přišlo to shora, abysme se měli líp, a tam to věděj nejlíp.“

„To bych se na to podíval, jestli se dělník v tomhle státě nedoví, proč se dějou takový blbiny!“ zvolal pan Poklidný a vstal. U nálevního pultu vypil ještě prcka vodky a vydal se k radnici. Kromě vrátného tam v tu dobu nikdo nebyl a vrátný nedokázal při nejlepší vůli odpovědět. Nepomohlo ani, když rozlícený příslušník vládnoucí třídy rozrazil dveře vrátnice, chytil druhého příslušníka vládnoucí třídy pod krkem a zkoušel z něj odpověď vytřást. Vrátný ječel jak podřezávané podsvinče, čímž přivolal Veřejnou bezpečnost. Orgánové přemohli pana Poklidného, naložili ho do auta s bílým pruhem a zavezli na protialkoholní záchytnou stanici v areálu proslaveného blázince. Dostal injekci s uklidňovacím prostředkem a ještě ho pro jistotu přikurtovali nahého k posteli s vikslajvantem místo prostěradla.

Z míry vyvedenému soudruhu Bugelovi zhořklo i to nejlepší pivo města v ústech. Zaplatil a vyšel na ulici, do podzimního větru. Cestou domů nepřemýšlel o tom, jak zdůvodní účelnost ohrady. Uvažoval, jak zatočit s Poklidným, a vůbec s lidmi, kteří kladou nepříjemné otázky. Na nic rozumného však nepřišel. Měl by se poradit s manželkou.

Jenže k zasedání rodinné rady o štěstí lidstva nedošlo. Jakmile odemkl dveře a stanul v předsíni, bez jakéhokoli varování ho přivítala rána do hlavy. Naštěstí ne hranou, nýbrž naplocho. Oboustranný artefakt Jeronýma Hrdličky vypadl z rámu a mírně otřesený Bugel spatřil u svých nohou nahou sekretářku Julii v situaci, o níž jen tajně snil. Ačkoli byl úder veden vší silou, překližka a malba zůstaly nepoškozeny. Jen rám visel vyššímu referentovi na krku.

„Tohles mi dělat neměla,“ vycedil ze sebe Bugel a v jeho hlase vrčela temná výhrůžka.

V té chvíli zazněl zvonek a na prahu stála paní Staňková. Udiveně zírala na zlacený rám, spočívající vyššímu referentovi na ramenou.

„Zřejmě jsem přišla nevhod,“ omlouvala se.

„Co chcete?“

„Jenom jsem se chtěla zeptat, vy to určitě víte, proč ti vězňové tak zmrzačili kaštan a co má to všechno znamenat? Nikdo nikomu nic neřekne…“

Bugel se zadíval na paní Staňkovou pohledem zoufalého šílence a napřáhl proti ní ruce v gestu vraha-škrtiče. Vyděšená paní Staňková vycouvala z bytu a na schodech zaslechla zoufalý Bugelův hlas: „Staví se ohrada, abysme byli šťastní!“

Příhodu s paní Staňkovou a s cigaretami pod kolem vlečky s uhlím si pan Šlosar nechal pro sebe; ostatně za Budulínka i on podstrkoval vězňům cigarety. Ani opilec Adamec neběžel s teplým udáním za snaživým svobodníkem, vždyť by tím nic nezískal. Vzpomněl si na to v hospodě U Chmelové šišky ve chvíli, kdy tam přišel soudruh Bugel.

„Šéfe, za jedno vám cosi pošeptám do ucha,“ řekl Bugelovi a ten se rozpomenul na začátky své úspěšné cesty vzhůru: na dva tlouštíky, kteří mu nalévali ochucenou minerálku, na první obálku s penězi; na holičskou tašku po léta odloženou ve skříni, zaházenou nepotřebnými krámy. Třeba tuhle opilou trosku taky čeká růžovější budoucnost.

„Tak mi to pošeptejte, Adamec,“ blahosklonně naklonil ucho a luskl prsty na číšníka.

K Bugelově cti budiž řečeno, že kdyby zahlédl paní Staňkovou páchat zločin darování cigaret vězňům a byl u toho sám, tvářil by se, že nevidí. Ale co si má počít v této situaci? Když si to nechá pro sebe, opilec Adamec to sdělí za pivo někomu jinému, a tudíž tím, že Bugel takové zločiny trpí, jim i napomáhá. Soudruh Bugel ještě nevyrostl do nebe a existence dvou tlustých mužů s pistolemi, mocnějších nežli okresní, než krajský tajemník, nenápadných, nebezpečných a všudypřítomných, ho silně znepokojovala. Před léty mu řekli, aby dodal informace o PhDr. Janu Peřinovi (dodnes sedí ve vězení). A jak malounko stačilo! Co když si pozvou Adamce a budou se ho vyptávat?

„Dobrý, Adamec. Heleďte, když zase něco budete vědět, tak mně to řekněte. Jenom mně, rozumíte? Já vám garantuju, že vás žízní umřít nenechám.“

Druhého dne přistihl dozorce paní Staňkovou, jak předává vězňům zakázané cigarety, a ohlásil to nadřízeným. Ačkoli nebyla ohrada ještě hotová, za bdělost a ostražitost byl povýšen mimořádným rozkazem velitele útvaru do hodnosti desátníka.

Pro paní Staňkovou si do oddělení sklo-porcelán obchodního domu Průkopník přišli dva tlouštíci a odvezli ji automobilem do nenápadné budovy s plechovými dveřmi. Pět hodin jí svítili do očí stolní lampou, kladli rozmanité otázky, týkající se trestanců, PhDr. Jana Peřiny a jeho syna Josefa, rodinných přátel, zaměstnanců obchodního domu a nájemníků z čísla devatenáct. I na soudruha vyššího referenta, ano, i na soudruha Bugela se jí vyptávali. S kusými, opatrnými odpověďmi paní Staňkové nebyli spokojeni. Ani ochucenou minerálku jí ne­nabídli a při odchodu hrozili ukazováky vzhůru vztyčenými. Domů musela pěšky přes celé noční město.

Za několik dnů si paní Staňkovou pozval ředitel obchodního domu Průkopník a oznámil jí, že není způsobilá obsluhovat zákazníky v oddělení se sklem a porcelánem; že ji sice nepropustí hned, nýbrž ji od této chvíle přeřazuje do skladu průmyslového zboží s platem o tři stovky nižším. Než uplyne výpovědní lhůta.

O ničem dosud paní Staňková nepřemýšlela víc než o tom, jak z platu účetního Továrny na oplatky nasytí krky, kterými ji osud obdaroval.