6

Protože byly prázdniny, odvezli Staňkovi Josefa Peřinu i s věncem špekáčků tatrovkou za kluky do Chvalkovic a paní Staňková zůstala s nimi. Špekáčky si opekli na ohni v zahradě. Babička tam s nimi nebyla, seděla v kuchyni u vychladlé plotny na bedně s polínky a četla si v knížkách potištěný papír, jako by nic jiného nemělo smysl.

Dědeček František ve veřtatu vyráběl další mlejnek proti špačkům, třešně už byly zralé, jenom je očesat.

JUDr. Kamil Staněk seděl u stolu v kanceláři, houpal se na židli a hleděl na Spravedlnost. Byla z mramoru, měla zavázané oči, v levičce kramářské váhy, opírala se o meč.

Byla to ženská, která snad ani nechce nic vědět a libuje si ve své slepotě. Na jedné misce vah byla všechna PRO, na druhé všechna PROTI. Nebo jsou tam SKUTKY na jedné a na druhé ZÁKON? Jenže zákon je teď nový, jiný. Zákony se mění. Co si počne Spravedlnost s nespravedlivým zákonem? Slepě zváží skutky zákonem a rozmáchne se mečem. Advokát kouřil memfisku se zlatým náustkem a dým foukal Spravedlnosti do tváře. Zůstala netečná. Proč je symbolem spravedlnosti žena, bytost rozmarná? Spravedlnost by měla být neu­trum s pronikavýma očima – TO spravedlnost, vidoucí dřeň pravdy.

Advokát uhasil memfisku na misce se ZÁKONEM, sebral ze stolu jedenáctistránkovou obžalobu a vyšel z kanceláře. Zamířil k okresní prokuratuře, byl tam ohlášen.

Okresní prokurátor – starý muž – stál na hlavě, aby si prokrvil mozek. Temeno měl na spisu, jehož kopii si nesl JUDr. Staněk v aktovce, nohy mu trčely ke stropu. Věřil, že tato poloha uchovává mozek svěžím. Denně v tuto dobu si ho prokrvoval. Staněk to věděl, přesto vtrhl do kanceláře hned po zaklepání a ode dveří vybafl:

„Tak co, kdy ho pustíte?“

„Moment, zatím si sedni,“ řekl převrácený prokurátor a setrval v krkolomné pozici ještě dobré dvě minuty. Pak sklopil nohy a pomalu usedl na židli proti advokátovi. „Musím tě zklamat, hochu, tak jednoduché to nebude. Četls obžalobu!“

„Proto jsem tady. Taková ubohost, a ještě k tomu s vaším podpisem!“ Staněk vyskočil z křesla, popadl fascikl na stole a praštil jím zase zpátky.

„Neukvapuj se, mladý muži. Tady nejde o vykradenou trafiku nebo o bestiální vraždu. Jestli sis toho ještě nevšiml, poměry se změnily. Protrhla se hráz, Kamile, copak to nevidíš? Valí se to na nás, a ty se tomu chceš postavit do cesty? Stoupnout si vedle prosťáčka božího Peřiny, zalovit v poklopci a čurat proti potopě?“

„Takovouhle slátaninu hodláte předčítat u soudu?“

„A co bys mi radil?“ vybuchl prokurátor. „Mám si snad nabalit ruksak, obout šněrovací boty a s okovanou holí v ruce se vydat přes kopečky? Na to nemám náturu ani mládí. Do penze mi zbývá sotva půl roku a pak už si budu povídat jenom s rybama u řeky.“

„Je to absurdní obžalovat Peřinu z nepřátelství k lidu!“

„Z palce jsem si to nevycucal. Četls přece vyšetřovací spis a Peřinovo doznání.“

„Vždyť je vynucené.“

„Copak s tebou nemluvili? Copak ti jasně neřekli, jakým způsobem máš vést obhajobu? Tenhle proces musíš projet vlastním přičiněním, abys zachránil svou kůži.“

„Ale to přece nejde!“

„Kdyby ses rozkrájel, Peřinovi nepomůžeš. Ten už je odsouzen. A jestliže se pokusíš tuhle směšnou obžalobu roztrhat na cucky, můžeš nad sebou udělat kříž.“

Na schody před vchodem do budovy okresního soudu a okresní prokuratury svítilo letní slunce – na všechny chodce. Advokát Staněk, duchem nepřítomný, se prodíral lidmi na chodníku; levou nohu kladl před pravou, pravou před levou, mával rukama obestřen mrákotami, v hlavě povodeň, valící se kameny.

Na náměstí JUDr. Staněk bezděčně zamířil k holiči. Ještě ani nesáhl po klice, když ho do očí udeřila zcela nová cedule:

Ruka na kliku nedopadla. Staněk se otočil na patě a zamířil k domovu…

Zdálo se, že okresní prokurátor se při svém prvním politickém procesu osvědčil. Splnil svůj úkol přesně podle očekávání, přesně podle pokynů. Proč by tedy nemohl dosloužit ještě pár měsíců do penze? Přečetl obžalobu a požádal o nejvyšší trest pro vlastizrádce Peřinu. Soud však byl shovívavý a rozhodl se pro doživotí. Prokurátor pak doma v kuchyni utěsnil okna i dveře lepicí páskou a přistrčil otoman k vařiči tak, aby mu gumová hadice vystačila k ústům. Otočil plynovým kohoutkem a přes hlavu si přetáhl deku. Žádný dopis na rozloučenou po sobě nezanechal.

V zahradě restaurace Na Střelnici visely lampióny a hrála tam hudba – housle, harmonika, klavír, trumpeta. Všichni vojáci, kteří měli propustku, tam byli. Tančili s dělnicemi z Továrny na oplatky, se švadlenkami, kadeřnicemi, ba i se studentkami zdravotní školy a školy zvané knedlíkárna; tančili foxpolku Je nebe jako šmolka a země hezká holka… Tančili všichni kromě houfu děvčat, jež byla navíc, a kromě vojína Klementa Dolejše. Klement seděl u stolu sám, upíjel pivo a mumlal si znovu a znovu prostou větu o dvou slovech: Smím prosit? Smím prosit… Čím déle si ta slova přeříkával, tím více rostly jeho pochyby, smí-li. Tolik dívek tu sedělo u limonády a čekalo, až je někdo – třeba vojín Klement Dolejš – vyzve k tanci; dívky tu byly v převaze. Pokukovaly po jediném netančícím v zahradě pod lampióny, významně kolem něj přecházely a šustily sukněmi. Ne, to je nad jeho síly. Nedokáže vstát od stolu, ledabyle přejet rukou po uzlu kravaty, uklonit se mírně libovolné z dívek a říct ona dvě slova. Prostě to nejde. Dokáže nanejvýš vstát od stolu, ledabyle přejet rukou uzel kravaty a odebrat se, sledován očima tancechtivých děvčat, ke dveřím s trefným nápisem AHA a pak dlouze močit do vydehtovaného korýtka.

Tolik vojáků pohromadě Máňa dosud neviděla. Míchali se jí před očima s dívkami v náručí; jediná věc, která se nehýbala, kterou vnímala naprosto ostře a neomylně, byl nápis VÝČEP nad okýnkem dřevěné boudy. U okýnka stál jenom číšník v šedé vestičce a čekal, až bude načepováno. A tam bezradná Máňa zamířila.

Hudba dohrála. Vojín Klement Dolejš nad černým korýtkem dospěl k rozhodnutí: příští kousek už půjde opravdu tančit. Tak! S tou tlustou holkou od vedlejšího stolu. Ve dveřích se srazil s desátníkem Zázvorkou, rozpáleným tancem a s krůpějemi potu na čele.

„Máš tady nevěstu,“ zvěstoval desátník, „tu tvou čtyřmetrovou krásku.“

„Proboha!“ vyděsil se Klement, plácl sebou na zem a začal se plížit podél záchodů k plotu.

Po jedenáctém rumu se Máně pročistil zrak. Rozhlédla se vůkol a z výšin spatřila vojáka plížit se předpisově podél plotu k bráně. Několik kroků, několik skoků, vojín ještě stačil proklouznout do parku – a měla ho. Pod lampou, obklopenou omámeným hmyzem, ho uchopila a zvedla do výšky. A když ho postavila na nohy, vojín se zlomil v kolenou a sesul se na štěrkovou cestu. To Máňu k smrti vyděsilo. Obrátila nešťastného Klementa tváří ke světlu a skácela se vedle něho; jeho tvář, jindy zdravě ruměná, měla nyní zbarvení borůvkového koláče.

Hmyz kroužil kolem lampy s očima upřenýma k vláknu žárovky. Po chvíli se Máňa probrala; posadila se, hlavu vložila do dlaní a setrvala tak několik dlouhých minut. Pak se sebrala ze země, popadla Klementovo bezvládné tělo pod paži a pustila se bočními uličkami, neosvětlenými průjezdy a přes ploty zahrad k vile doktora Staňka. V podkrovní světničce uložila přiškrceného vojáka pod duchnu a vlezla si tam za ním. Už jí ho nikdo nevezme.

Po dvou dnech se vojín Klement Dolejš vrátil do kasáren. Odevzdal opasek, tkaničky z bot i kravatu a byl odveden velitelem stráže desátníkem Zázvorkou do útvarové věznice.