13

Kdyby babička Františka věděla, že dědeček opatřil všechny stromy v sadu mechanickými strašáky, také švestky, jabloně, hrušně a ořech –jen lípa u plotu zela prázdnotou –, kdyby věděla, že mlejnky nejsou nic platné, že třešně neochrání, řekla by mu: Že seš blázen starej, vím léta letoucí, ale že ti haraší tak moc, to je pro mě novinka!

A zrovna tohle by dědeček nechtěl slyšet. Naštěstí se babička už léta letoucí do sadu nevypravila, nějak ji pobolívaly nohy a ve skříni ve světnici měla černé šaty do truhly; už prý to dlouho trvat nebude.

Své poslední dílo proti špačkům dodělával dědeček zvolna, přepečlivě; při práci uvažoval, do čeho se pustit, až vztyčí v pozdním odpoledni pětimlejnek nad korunu lípy. Co započne, až bude sklizeno, vymláceno, semleto. Před několika lety vyhnal od svého prahu agitátory, kteří se ho snažili přesvědčit o výhodách společného hospodaření, ať mu vlezou na záda. Agitátoři pokrčili rameny a odešli. Družstvo pak schlamstlo babiččina pole, propachtovaná už od chvíle, kdy odvezli strýce Františka; sad těm starým lidem nechali. Sad ovocných stromů jim totiž nebyl k ničemu – o pár švestek neměli zájem; shora nařídili pěstovat kukuřici a to byl pro družstevníky oříšek, neboť kukuřici se v těchto končinách nedařilo. Ovoce vykupoval každý čtvrtek řezník pro spotřební družstvo JEDNOTA a platil za ně po čertech málo.

Dědeček dneska završí dílo větrným agregátem. Na vrcholu veliký zlatý pták s blýskavou vrtulí v zobáku, čtyři menší pestrobarevní na ramenech pod ním. Celé zařízení se otáčí kolem osy na kuličkovém ložisku; stačí dýchnutí vánku a lopatky se dají do pohybu, ozvou se rolničky ze zimních koňských postrojů. Ta hudba neslýchaná a blýskot vrtulí přivábí do sadu vzácného ťuhýka šedého; jakmile ten zázrak spatří špačci, zapomenou na svou povinnou jižní pouť a zůstanou tu napořád. Do čeho velkolepějšího by se měl dědeček pustit poté, až vpodvečer naseče krmení? Snad vymyslet perpetuum mobile, nebo si zkonstruovat křídla? Ne, tohle by dědečka nenapadlo. Něco velkolepého však musí vymyslet, nemůže vysedávat v kuchyni, přikládat do kamen polínka a poslouchat babiččino komandování:

„To ne, dědku, to druhý přilož!“

Už to má: opraví motorku Jawu 175 po strýci Františkovi a bude se projíždět krajem – po štěrkovaných silnicích, hejny syčících husí s nataženými krky, pronásledován uštěkanými psy s plandavýma ušima, v kožené kukle a s brýlemi na čele bude projíždět lukami, mezi poli, lesy a vesnicemi… Ale jak to zdůvodní babičce a kde vezme na benzín? – Ve chvíli, kdy své nejkrásnější dílo připevňoval k lipovému kmeni, dědečka Františka napadlo řešení.

Obrazně řečeno: otevřela se nebesa a radnice se zachvěla v základech – nikdo tomu nemohl uvěřit. Ale tam nahoře pomyslný nejvyšší zalistoval v pomyslné knize skutků a ke jménu Bugel po Prvním máji připsal mnoho kladných čárek; pak je sečetl, výsledek dvakrát podtrhl a pokynul pomyslným ukazovákem.

Čipera Toník, pravá ruka soudruha Bugela, zalapal po dechu a zůstal s ústy dokořán. Pak sejmul ze zdi brokovnici (kousek spíše pro muzeum než k lovu) a setřel z ní prach; potom teprve zavřel ústa a uvěřil. Prostřednictvím telete na náměstí, díky onomu grandióznímu průšvihu, postoupil soudruh Bugel o patro výš. Nebude již pověřován konkrétními úkoly. Jeho posláním je od této chvíle vytyčovat rámcové koncepce. A pověřovat jiné jejich naplňováním.

„Jen aby zase něco nezvoral,“ řekl si realisticky uvažující Toník; vytáhl ze stolu svého šéfa prostřední zásuvku s lahví vodky, kapesním nožem, lžicí, zápalkami, vývrtkou, otvíračem konzerv a pivních lahví a kupou kancelářských sponek, jimiž si soudruh Bugel šťárává za nehty. Flintu položil přes šuplík a otevíraje si nohama vynesl soukromý majetek nového vyššího referenta do nové kanceláře o patro výš.

Boubelatá Julie kráčela po schodech s hlavou vztyčenou, jako by to byla ona, kdo postavil boudu a přivedl tele k divadlu. Nesla tašku krášlicích potřeb, sešit se vtipy a žlutý kotouč plsti pod zadnici. Sledována závistivými pohledy sekretářek nižších referentů vystupovala po schodech zvolna a důstojně. Plnými doušky vychutnávala tuto chvíli.

Soudruh Bugel s nervy vyspravenými na neurologickém oddělení okresní nemocnice, růžolící a spokojený, byl přivezen na radnici služebním automobilem. Pro novou funkci si pořídil šedivý klobouk, červeně pruhovanou kravatu a plnicí pero se zlatou špičkou. Otevřel čalouněné dveře a stanul v rozlehlé místnosti, vybavené tlustým kobercem, hektarovým psacím stolem se třemi telefony, knihovnou klasiků, registraturou, skleníkem s nádobím a s dlouhým zasedacím stolem obestaveným židlemi. V jednom rohu rostla košatá palma v hranatém škopíku, u dveří stál věšák. Za zády visel soudruhu Bugelovi státník, tentokrát už v barvách a v uniformě. Na protější zdi se rozkládal olejový obraz průmyslové krajiny s komíny, chladicími věžemi, chuchvalci dýmu a rozkvetlou jabloňovou větví v popředí. Barvy byly naneseny ve vysokých pastách, zblízka to nebylo k ničemu. Obraz namaloval umělec jménem Jeroným Hrdlička, když pochopil, že analytický kubismus je mu sice bytostně bližší než průmyslová krajina, jenže lednička plná masa a kořalky v ateliéru nad městem ve vilové čtvrti je lepší než chleba se sádlem a sklepní byt.

Vyšší referent Bugel usedl za psací stůl a zavrtěl se na židli. Byla to pohodlná židle, vyrobená ke spokojenosti uživatele. Sundal klobouk a vrhl ho na věšák. Netrefil. Nechal ho ležet na koberci a otevřel zásuvku. Vyndal láhev vodky a postavil ji vedle telefonů; pak narovnal kancelářskou sponku a pustil se do čištění nehtů. Chvíli hloubal o vlastní dokonalosti. Je to s podivem… Ačkoliv o tomto místě tolik snil, teď, když tak nečekaně dosáhl cíle, pociťoval prázdnotu.

Vešel Toník, zvedl klobouk z koberce, foukl na něj a jako svátost ho zavěsil na věšák.

„Soudruhu vyšší referente, soudruh tajemník by vám rád pogratuloval.“

U okresního tajemníka popřáli Bugelovi závistiví nižší referenti a hned se vytratili. Pak se dostavili vyšší referenti, taky mu podali ruce, vypili po skleničce a snědli chlebíček. Zrovna nejsrdečněji se netvářili. Bylo na nich vidět, že Bugelovo nenadálé povýšení nemohou dost dobře strávit. Jenže přišlo shora a jejich mínění tu nebylo nic platné. Také tajemník byl odměřený a ruka, kterou Bugelovi půjčil na zlomek vteřiny, byla studená a beze stisku. Něco slov bylo vyměněno, chtěně zdvořilých.

„Vzhůru do práce, soudruzi, úkoly čekají,“ řekl po chvíli okresní tajemník a bylo po parádě.

Soudruh Bugel usedl za stůl a soustředil se na hod. Ani tentokrát netrefil. Zahleděl se do průmyslové krajiny na obrazu před sebou. Temný kouř visel nad komíny a z chladicích věží se valila bílá pára jako chuchvalce vaty, docela vzadu vytékala z vagónů žhavá struska; nikde ptáčka-živáčka, nikde človíčka-holečka. Obludná krajina, pochmurná a zlá. Rozkvetlou jabloňovou větev zřejmě uřízli v jiném, pěknějším světě a přidrátovali ji k železné konstrukci v místě, které už obraz nezabíral.

Soudruha Bugela popadla úzkost, smýkala s ním a málem ho shodila ze židle. Co bude dál?

„A hovno,“ odpověděl si, vstal a otevřel láhev vodky. Zabzučel na Toníka, aby nebyl v tom cizím světě tak sám. Nalil i jemu a postavil ho se sklenkou k věšáku. Pil a házel kloboukem, neboť se ho zmocnila touha trefit se alespoň jednou. Čipera Toník sbíral klobouk z koberce a vracel ho soudruhu Bugelovi.

Většinu času trávila babička Františka v kuchyni na bedně u kamen, s brýlemi na nose, s knihou v ruce. Nějak ji pobolívaly nohy. Knih měla plno, byly zabaleny do bílého papíru a očíslovány. Jakmile přečetla celou knihovnu, začala nanovo pořadovým číslem jedna. Byl to sborník modliteb pro každý den s titulem Voláme z hlubokosti. Dvojku měl Křížový Pete, román jakéhosi Tima O’Briena o muži, jenž složitým způsobem, leč velmi rychle, vytahoval z pouzder střelné zbraně, aby pro spravedlivou věc zabil padoucha. Následovala Alenka v říši divů a za zrcadlem, Vaňkova Pomologie, dva ročníky Malého čtenáře, Proustovo Hledání ztraceného času kompletní, Velký atlas hub, Čechovovy povídky atd. Knihy zabalil dědeček a na obal vytiskl pořadová čísla gumovým tiskátkem. Některé knihy zaujaly babičku více než jiné, ale četla je všechny spravedlivě až do konce, pro zábavu i poučení.

Kdykoliv se dědeček dlouho nevracel, pomyslela si, že jednou v té zahradě umře. A když se vrátil, hned mu to pověděla.

V den dovršení se písmena slila, prase v chlívku začalo řvát hladem a babička musela rozsvítit. Odložila knihu číslo šest a vyšla před dům, pod hrušku. Lampa na sloupu už taky svítila. Babička se vrátila domů pro hůlku. Ani si neuvědomovala, že ji bolí nohy. Prošla mezi smutečními vrbami, dveře kůlny i veřtatu našla dokořán, tma uvnitř temnější než venku. Stín krávy Stračeny zapřažený do stínu vozu s krmením poklidně přežvykoval. Od lípy se nesly neslýchané zvuky, zvonění a klinkání, hudba sfér.

„Dědku!“ zavolala babička úzkostně a naslouchala. „Františku!“

Ležel obličejem k obloze a na rtech měl mírný úsměv, oči otevřené. Ležel pod lípou vedle polámaného žebříku. Tmou tmoucí se díval do koruny stromu, jako by viděl svůj pětimlejnek v činnosti, a také ťuhýka šedého, uvelebeného na vrcholu.

„Až budu v pořádku,“ špitl, „spravím Františkův motocykl a budu po vsích vykupovat kůžky. To bude peněz!“

Tomáš Staněk se dal na měsíc k zedníkům. Potřeboval potvrzení o odpracování povinných sto šedesáti hodin při budování socialismu, aby mohl postoupit do posledního ročníku jedenáctiletky – což by se dalo ošidit prostřednictvím styků paní Staňkové. Jenomže Tomáš potřeboval i peníze. Nejraději by s tím praštil! Cihly se mu zajídaly, lopata i malta, ale nejvíc se mu zajídal ubrblaný, s ničím spokojený dědek, zakládající si na svém zednickém stavu. I kdyby mu maltu míchali andělé, namíchali by špatnou.

Na bílém zamaltovaném prkně lešení zůstala stopa po cihle – obdélník nakreslený červeným prachem: dvě a dvě stejné úsečky, čtyři pravé úhly a prostor mezi tím. Omezený, spoutaný prostor. Dokonalý, účelný tvar, příroda si ho nevymyslela, až člověk. Aby se schoval před širým světem, před volnou krajinou, vymyslel kolébku a hrob, první a poslední obdélník. Půdorys domu, postel, stůl, plot kolem zahrady, list papíru, vězeňskou celu…

„Maltu!“ zaječel zlostný zedník.

O podzimních trzích musí rozstřílet Arančinu střelnici napadrť. A protože dosud z žádné flinty nestřílel, pořídí si vzduchovku, broky a terče; a potom pilně cvičit, aby nestržil ostudu… K tomu kapsy plné peněz, aspoň tolik co Vašek Poklidný, aby se mu vyrovnal. I proto musel k zedníkům.