22

Hnědé polobotky byly znakem toho, že je pan Šlosar výš postavený než ostatní v karanténě. Sám soudruh nejvyšší referent pro mimořádné úkoly Bugel jej povýšil do významné funkce samosprávce. Boty však tlačily do nártů, ne a ne je rozšmajdat. Přesto je pan Šlosar nosil (s rozvázanými tkaničkami) hrdě. Ony snad byly příčinou pozornosti, kterou mu věnovala paní Poklidná. Nedopadlo to sice nejlíp, ale kdyby nějaký blázen na dvoře nevystřelil, určitě by se to podařilo. Jenže, když se střílí na dvoře uhelných skladů, musí se zakročit. Pan Šlosar si natáhl kalhoty, pozapínal knoflíky a vyklouzl z Adamcova sklepního bytu. Běžel by, pádil by, upaloval by na místo činu, kdyby ho parádní polobotky netlačily do nártů. Ke schodům vykročil křepce, ale nahoru to šlo hůř, nejen boty ho svíraly, ještě cosi těžkého, neuchopitelného mu mačkalo hrudník. Zastavil se, aby nabral dech. Kolem proletěl soudruh Bugel po schodech nahoru, ani neodpověděl na Šlosarův pozdrav; a po chvíli Poklidný opačným směrem, schody bral po třech. Poklidný určitě zakročí, pomyslel si Šlosar a to, co mu před chvílí mačkalo hrudník, zvolna ustupovalo; i boty přestaly tlačit. Vyběhl několik schodů a zmizel ve svém bytě. Obklopen známými předměty, známými zvuky, pachy a vůněmi, cítil se v bezpečí. Papuče s přišlápnutými patami, tikot sloupkových hodin, vůně kávy žitovky… Co se ti může stát, človíčku, ve tvém doupěti?

„Zavři to okno!“ poručil manželce zvědavě vyhlížející do dvora, jenž byl kdysi jejím vlastnictvím. „Nevíš, co se může stát.“

„Co se vlastně stalo?“ Paní Šlosarová měla oči navrch hlavy.

„Někdo střílel. Víc nevím a nechci vědět. I soudruh Bugel šel raději domů, potkal jsem ho na schodech. Běžel tam Poklidný. Na nic se mě neptej, jdu si lehnout,“ řekl pan Šlosar a oblečený se přikryl peřinou. Člověk v pyžamu je bezbrannější než v řádně pozapínaných kalhotách. Kdoví co se ještě stane. Přetáhl si peřinu přes hlavu.

Paní Šlosarová zavřela okno a zatáhla roletu. Mnohdy je lepší nic nevidět, nic nevědět. Ale co pak se zvědavostí? Nedalo jí to, poodhrnula roletu. Viděla jenom nepatrný výsek dvora, na němž se nic zajímavého neodehrávalo. Zaslechla vřískot sirén policejního auta a sanitky, hluk z chodby. Běžela do předsíně, přitiskla ucho ke dveřím. Přiložila oko ke kukátku – obsáhla jenom úzké pole, přes něž se míhali cizí muži v uniformách Veřejné bezpečnosti i v civilu a nájemníci. Jakési neštěstí se přihodilo, někoho zamordovali, vrah chodí po domě; chytají ho, už ho mají… Nebo nemají? Co když vtrhne sem s pistolí v ruce? Zvědavost ta tam, nepojmenovaná hrůza uchvátila paní Šlosarovou. Vhupla do postele za panem Šlosarem. Skrčila se v teple a temnotě, očekávala tiché kroky vraha, na krku ucítila dlouhý studený nůž.

Druhého dne strach zmizel, zůstala jen senzace. Kdo by to do Poklidného řekl? A co by ne, mlátil manželku. Od takového se člověk může ledačeho nadít. Třetího dne vystřihl pan Šlosar dno krabice od bot a redisovým perem číslo tři napsal ozdobným písmem varování:

Ceduli přibil hřebíkem padesátkou do bukového polena nad chodbičkou, kterou nechal zbudovat při ukládání dříví, aby Rolf mohl ze zahrady do dvora uhelných skladů. Učinil opatření. Co kdyby některého ze zbývajících příslušníků karantény napadlo následovat příkladu těch nerozvážných chlapců? Pan Šlosar věděl, jaké jsou jeho povinnosti.

Čí byl ten nápad s holuby, nedá se přesně určit. U dvojčat Bugelových nelze vyloučit, že je to napadlo současně. Holubi bývali největší radostí jejich otce. Provázeli ho životem už od dětství. Jako malý chlapec, ještě než se stal holičem v okresním městě, choval jich několik párů. Svým dětem o nich často vyprávěl. O zradě, které se na něm holubi dopustili v den, kdy bylo vystřeleno po Petrovi, neměla dvojčata tušení. Nevěděla, že se holubi postavili proti otci, že stojí na jejich straně. Ve chvíli, kdy Karin seděla v kamrlíku za kuchyní ponořena do myšlenek a matka Bugelová vařila oběd nevědouc ještě, že už nikdy nebude vařit pro svého muže, ukradli kluci klíč od holubníku a vydali se na půdu. Nevadilo jim, že mohou být přistiženi, nebáli se následků svého činu – museli ho spáchat za každou cenu.

Zatáhli za provázek a padací dvířka zaklapla. Kluci vešli do obydlí ptáků, do zápachu trusu, suchého čpavého pachu. Hnízda byla prázdná, poslední mláďata toho roku vyvedli rodiče už v září. Několik holubů zmateně poletovalo domovem, jenž se jim stal vězením. Chlapci se po nich vrhli. Ptáci propadli ještě větší panice – plácali křídly, vráželi do stěn, klukům se nepodařilo žádného chytit. Ivan toho nechal, sedl si do trusu na podlaze a začal se vztekat.

„Blbí, blbí, blbí ptáci, ani chytit se nedají!“

Igor jednoho, zcela vyděšeného, konečně polapil. Bylo to bílé holoubě, zápolící dosud s uměním letu, teplé srdce mu bušilo zděšeně, spárky drápaly v chlapcových rukou.

„Jeden je málo,“ řekl Ivan, „všechny je musíme zabít, aby pukl vzteky.“

Igor pustil mládě z dlaní, holub dopadl na podlahu a na krátkých nožkách se belhal k zaklapnutým vrátkům.

„Mám nápad,“ řekl Igor, „otrávíme je jedem na krysy. Ve sklepě je toho svinstva plno.“

S podezřele namodralou pšenicí, posbíranou ve sklepních zákoutích, se loudali co noha nohu mine do schodů. Přede dveřmi na půdu se obrátili proti sobě a řekli současně: „A co kdybysme je netrávili?“

Vrátili se domů, jed na krysy vysypali z kapes do záchodu a pečlivě si umyli ruce.

Den poté slezl Tomáš z ořechu a vydal se po stopách svého bratra. Začalo pršet a zdálo se, že nikdy nepřestane.

„Počkej!“ uslyšel za sebou. Otočil se. V dešti za ním spěchala Karin Bugelová a za ní Vašek Poklidný. „Neblbni,“ volal na Karin Vašek, „pojď domů, vždyť prší!“

„Počkejte na mě!“ volal na všechny úplně poslední Josef Peřina. „Přece mě tu nenecháte.“ Počkali na sebe u cedule VSTUP ZAKÁZÁN, NEBEZPEČÍ ÚRAZU! Když byli všichni, mlčeli a nechali na sebe padat déšť.

„Nechoď, Karin, vždyť je to blbost,“ zaškemral Vašek.

„Jdeš s námi?“ zeptala se dívka rozhodně.

„Ani nevíte, do čeho jste se pustili. Co budete venku dělat? Kam půjdete? Tady je všechno – jídlo, rodiče, televize, o nic se nemusíte starat. Všecko, co potřebujem, tu máme…“

„Jdeš, nebo nejdeš?“

„Vždyť zmoknem, prší!“

Karin odstrčila Vaška, plácla sebou na čtyři a zmizela v těsném tunýlku pod rázem dříví, pod varovnou cedulí. Za ní Tomáš Staněk.

„Jestli to někomu vykecáš, uvidíš, co se ti stane!“ řekl Vaškovi Josef a s funěním se začal drát chodbičkou, která jeho rozměrům ledva stačila. Vašek stál hodnou chvíli u vchodu k volnosti; hlavu měl skloněnou, díval se na špičky bot a na ceduli, zvolna promáčenou deštěm. Když na něm nebyla nitka suchá, vrátil se domů. Když už ležel v posteli a nemohl usnout, vynořil se z chodbičky pro psa Rolfa zadek Josefa Peřiny a za ním jeho majitel. Vztyčil se, ometl smetí z šatů a s obličejem rudým vztekem se vrátil domů. Kanál vedoucí ke svobodě mu byl těsný.

Pořád ještě pršelo a příchod večera urychlila mračna. Stáli po kolena v pivovarské strouze, dívali se na sebe, nemohli tomu uvěřit – Tomáš a Karin. Jak prosté bylo ocitnout se na svobodě. Zdálo se jim, že je všude, pod nimi, nad nimi, vedle nich; dýchali svobodu, padala na ně z nebe, brodili se v ní, pronikala jim pod kůži, déšť a chlad nevnímali, na to, co bude, co je potká v příštích okamžicích, nemysleli, na všechno, co bylo před tímto okamžikem, zapomněli. Byli opilí, opilejší, než to kdy dokázal Adamec, opilí svobodou.

„Co teďka?“ zeptala se Karin po chvíli.

„Vidíš, na to jsem nepomyslel,“ odpověděl Tomáš a smál se při tom.

„Ani já jsem na to nepomyslela, na nic jsem nemyslela – ale to nevadí.“

„Půjdem pryč z města, pryč ze země, utečem tomu. Svět je velký dost.“

Přelezli dřevěný plot tržnice a ocitli se v Nákladní ulici. Obyčejný prkenný plot, jakých je na světě spousta. Směšný plůtek, stačí poskočit, přitáhnout se rukama a seskočit na druhou stranu. Už byla tma – o to obludnější byla ohrada z vlnitého plechu kolem domu číslo devatenáct, kolem jejich domu. Zdálo se, že sahá k nebi. Stáli a dívali se na ni, na cosi neskutečného, neuvěřitelného, úzkost je zachvátila, chlad. Zachvěli se zimou, jako by z kosmu odněkud bezmasá ruka mrazu, z nekonečného prázdna na ně sáhla, objala těla i duše.

„Pojď,“ řekl Tomáš, „ať to na nás nespadne, rychle!“

Rozběhli se směrem, kterým koncem léta odletěli rorýsi. Směr jenom vytušili, byla tma tmoucí, zabalená ještě do podzimních mraků – bez bouře déšť, hustý a vytrvalý, neustával, nýbrž sílil. Na křižovatce zabočili doleva, k řece. Běželi středem vozovky, nikoho nepotkávali, ani auta v tomhle psím počasí. Nedívali se napravo nalevo, běželi po mokrém asfaltu, už aby byli venku z města. Někde v lesích si najdou seník s otevřenou náručí, plný letní vůně, tam si odpočinou; nebo zaťukají u dobrých lidí, usuší si šaty, přespí a ráno vyrazí k jihu. Běželi temným koridorem, po stranách tušili domy, neviděli je však, žádná osvětlená okna, ani pouliční světla nesvítila. Jen mokrá vozovka se leskla nepatrně a pruh oblohy nad hlavami byl světlejší než hráze lemující ulici.

„Tomáši, tak rychle nestačím,“ sípěla Karin za chlapcovými zády. Zvolnili tempo, běh se změnil v rychlou chůzi. A vtom je vyplašily zvuky auta. Vrhli se ke straně a zjistili, že tam není chodník, že se jejich těla přitiskla na vlnitý plech v místech, kde býval okraj chodníku. Ve světlech reflektorů zběsile ujíždějícího auta uviděli, že vozovka je po obou stranách ohraničena vysokými hradbami z vlnitého plechu. Experiment s lepší společností, spravedlivou pro všechny lidi, byl na postupu. Z Nákladní ulice se rozšířil na Švermovu a kdovíkam ještě. Auto je minulo. Tomáš vzal Karin za ruku, vlekl ji za sebou. Byl by měl město nejraději pár set kilometrů za zády.

Přestalo pršet. Přeběhli most, ještě dvě tři stovky metrů a budou v polích. Znovu auto, tentokrát za nimi. Dosud je nezasáhly reflektory, automobil se šinul zvolna, jako by vezl rakev. Tomáš s Karin přidali – ještě pár desítek kroků a budou venku z města. Motor za jejich zády zrychlil obrátky, světlo je dostihlo. Odkudsi shora na ně padl bílý den. Zaječela siréna a zcela přehlušila kroky okovaných bot, cinkot přezek vojenské výstroje a štěkot psů. Tomáš s Karin strnuli. Stáli před vysokánskou ohradou přetínající silnici; navazovala na ohrady po stranách ulice a byla z betonových panelů. Siréna zmlkla, slyšeli jen svůj dech a tlukot srdcí.

„Ruce vzhůru!“ ozvalo se jim za zády.

Rozevřeli ruce, za něž se drželi, a zvedli paže k obloze. Necelý metr před jejich nosy byl na šedém betonu povědomý nápis: