10

Po jídle si soudruh Bugel rozepjal horní knoflík u kalhot a svalil se na otoman v kuchyni. Karin mu přinesla Novou svobodu, Igor popelník a Ivan cigarety se zápalkami. Paní Bugelová uklidila ze stolu, nacpala špinavé nádobí do dřezu a pustila se do háčkování řídké dečky z bílé příze, jako by jich už v bytě neměli dost.

Na první stránce novin byla vyfotografovaná hlava telete, vyčnívající z okénka v dřevěné budce. Z nozder mu vystupovaly obláčky páry, bylo obrostlé neobvykle dlouhými a hustými chlupy, výsek krajiny za budkou pokryl sníh a led. Výraz telecích očí byl melancholický, smutný a vyčítavý, jako by zvíře prosilo soudruha Bugela o pomoc.

Tele na fotografii bylo ze Sovětského svazu, odchováváno ve Štajmanově boudě. Zdálo se, že apeluje na soudruha Bugela, aby učinil, co je v jeho silách, i pro telata zdejší. Vždyť jsou zaostalá, vyrůstají s matkou krávou v tradičním chlévě, konečně by měla přestat žít postaru; také ona by se měla podílet na výdobytcích nového, spravedlivého společenského řádu. Telata celého světa mají právo na huňaté ochlupení a soudruh Bugel se o ně postará. Vykoná čin tak významný, že si ho všimnou až nahoře.

Bugel byl sice člověk s nohama na zemi, žádný snílek, ale přesto se pokoušel představit si to posvátné NAHOŘE. Náboženskou otázku už měl vyřešenou. Ostatně, v jeho pracovní náplni bylo i propagování boží nejsoucnosti, i to je kultura. Shora mu poslali příručku, v níž Toník zatrhl pasáže o tom, že Bůh není, protože je to vědecky dokázáno.

V dobách, kdy byl Bugel vyhládlým holičem, bylo obecně rozšířeno, že Bůh je, a převážná většina lidí chodila do kostela; i holič Bugel se svou manželkou tam občas zašel. Představoval si Ho jako starého moudrého muže v bílé říze se zlatým lemováním, sedí na obláčku a pozoruje lidské hemžení. Má knihu a do ní všechno zapisuje: hříchy i dobré skutky všech lidí, nic mu neujde. Jednoho dne se bude účtovat… Avšak ve chvíli, kdy ho – prostého holiče-proletáře – dva tlouštíci vyvolili k vyššímu poslání, ve chvíli, kdy odložil aktovku s lazebnickými nástroji a stal se váženým občanem, byl zrušen Bůh.

Dneska je všechno znamenitě uspořádáno. Nad soudruhem Bugelem je v radnici ještě jedno patro, kam čas od času okresní tajemník svolává všechny vyšší i nižší referenty, posadí je kolem konferenčního stolu a seznámí s tím, co přišlo z výšin ještě vyšších. Tentokrát to byl problém, jak přimět zemědělce k tomu, aby pochopili studený odchov a ustájili telata ve Štajmanových boudách. A bodem dvě na pořadu bylo zorganizovat důstojné oslavy Prvního máje, svátku všech pracujících celého světa.

V kuchyni na otomanu soudruh Bugel pochopil, že významný čin může nejlépe vyniknout na pozadí oslav významného svátku; mnohem výrazněji než o všedním dnu. Složil noviny a odložil je na podlahu. Zalila ho teplá vlna uspokojení sama se sebou. Jak ten svět báječně funguje, jak je dnes všechno správně uspořádáno! Každý má možnost plně se rozvinout. I z obyčejného holiče se může stát významný soudruh. Spokojeně potáhl z cigarety a zjistil, že vyhasla. Bez výčitek svědomí půlčíka zahodil a zapálil si novou.

Jarmareční dny pominuly. Aranka Kubánková odjela se svým krámkem na kolečkách do světa širého rozdávat úsměvy, prodávat iluze, nabíjet pušky; lákat a nedat nic než růži bez vůně. Její obraz uvízl v Tomášově mysli; živen představivostí a nenaplněnými tužbami nevybledl, nabýval stále zářivějších barev. Zlaté náušnice se leskly víc než tisíc sluncí, kosmické oči polykaly to ostatní, co ještě Tomášovi zbylo v hlavě a v srdci. Byl to bolavý obraz na nebi (anebo v pekle) – v nedosažitelnu. Tomáš v koruně kaštanu štkal do sebe, šťáral se v ráně, aby to bolelo co nejvíc, neboť to byla bolest krásná a povznášející. A tu ho napadly veršíky nikdy nedokončené, portrét dívky:

Psát o tvé kráse
nemám čím moje milá
a brko ptáka Ohniváka
zdá se   víla nezahodila
Zved bych je a napsal ti báseň…

Na větvi kaštanu čekal, až přijde podzim a s ním PODZIMNÍ TRHY naproti v tržnici. Jenomže jaro bylo teprve v první půli.

Tržnice byla vyklizena a Petr s míčem trénoval hlavičky, aby mu ušel čas. Čekal, až se dostaví dvojčata Bugelova a ostatní kluci k zahájení časově neohraničeného fotbalového utkání, a ani si nevšiml, že ho obklopili mlsně se olizující nepřátelé s očima vypoulenýma na míč. Očekávali svůj okamžik a dočkali se. Jakmile spadl míč do trávy, zmocnil se ho nejmladší Miško a podal nejstaršímu Štefanovi.

„Nikdo ti to nedovolil,“ bránil se Petr, ale sklidil jen posměch. Štefan oběma rukama nadhodil míč a nohou ve škrpálu po tatínkovi švihl ze všech sil, div si ji nevykloubil v kyčli. Míč prolétl hejnem holubů a učinil mezi nimi zmatek. V nejvyšším bodě se zastavil, jako by chvíli váhal, jako by si vybíral, kam zamířit, a pak dopadl na nejnevýhodnější místo – horní plot tržnice byl z kovových tyčí, zakončených ostrými bodci. Ačkoli byli na řadě ještě Ján, Šándor, Emil a nejmladší Miško, nebylo už do čeho kopat. Bratři Leškové se odloudali z tržnice a Petr sundal splasklou měchuřinu z kopí. Byl ponížen, potupen, popliván, a ještě k tomu bez míče. Zahořel silnou touhou po pomstě. Jeho armáda přece svým počtem stokrát, tisíckrát převyšovala pětičlenného nepřítele! Přesto si nebyl Petr jist, zda je přiměje k činu, a nevěděl dosud ani k jakému. Všichni kluci z Nákladní, Švermovy a z celého okolí se hrdě znali k Petrovu praporci, pokud se jednalo o fotbal, doprovázení trestanců k věznici a jiné zábavy. Kdo z nich však najde odvahu pustit se v lítou seč s divokým a nebojácným nepřítelem – s bratry Leškovými?

Vzhledem k tomu, že nebylo do čeho kopnout, našel Petr svým mužům jiné rozptýlení. Uspořádali expedici na skládku za městem, v naději, že tam objeví těžký nebo alespoň lehký kulomet z války a bedničku nábojů, ne-li provozuschopný obrněný transportér. Našli však tyto předměty: zkorodované monočlánky, vykuchanou krejčovskou pannu, klec bez kanára, hrábě s třemi zuby, blatník jízdního kola, prasečí čelist, pytlík plesnivých fazolí, plechovku s brčálovou barvou dosud tekutou, roztrhanou duši z traktoru, hroudu asfaltu, láhev smradlavé vodičky, přeraženou Mikulášovu berlu, kbelík kolomazi, rezavý řetěz, šest rozmanitých klik, porcelánového psa bez hlavy, prostřílený barel, bezrukého Krista se šroubem v zádech, skleněné oko, ruinu deštníku, ševcovské kopyto prasklé, břidlicovou tabulku s červenými linkami, zbytky lustru, mistra Jana Husa před koncilem v Kostnici v secesním rámu, slaměný klobouk, tři plstěné klobouky, ometené koště, zubní protézu, lucernu, drátěnou past na myši s droboučkou kostřičkou uvnitř, kafemlejnek, zlomený bič, plesnivý postroj pro koně… A spoustu jiných věcí, které si nehodlali odnést. Na všechny ty užitečné předměty rázem zapomněli, když dvojčata Bugelova objevila přilby proražené v poslední válce. Původní barvu ohlodal čas, ocel se povlékla rzí, vystýlka zetlela. Petr si jednu narazil na hlavu a zcela v ní zmizel. Ve tmě páchnoucí starým železem, posypán rzí dostal nápad.

Nevyhýbal se katastrofám a jejich následky nesl srdnatě. Tím se lišil od svého staršího bratra, Tomáš zločiny nepáchal. Pro Petra byl trest průvodním jevem konání, rizikem podnikání. Páchal své zločiny s čistým srdcem, nemohl jinak. Naštěstí si koupil na jarmarku lahvičku zázračného čisticího prostředku Či-Co-Koli, takže skvrny na svém oděvu, způsobené brčálovou barvou při natírání přileb, se daly – ne bez námahy – odstranit.

Trávník v tržnici opanovali bratři Leškové. Hráli svou cikánskou kopanou – kdo výš. Míč našel Emil v oddělení hraček obchodního domu Průkopník. Byl z gumy, červený s bílými puntíky, a byl jejich, neboť ho ukradli jednou provždy. Byli tak zabráni do své kratochvíle, že si nevšimli řady brčálových bochánků nad prkenným plotem do Nákladní ulice. Radostné pokřikování provázející jejich hru zcela přehlušilo šum šepotu a tlumených povelů za ohradou. Štefan se pokusil o světový rekord, trefil však špatně a nejmladší Miško musel do strouhy. Od plotu se ozval výsměch. Tucet bílých kluků v zelených přilbách a s dřevěnými meči hřadovalo na plotě.

„Na ně!“ zavelel Petr a seskočil. Ačkoli byli všichni bojovníci seznámeni s přesným bojovým plánem, selhali. Zatímco vůdce Petr seskočil na trávník do tržnice, zvolilo mužstvo opačný směr, do ulice. Vyhledali si otvory po sucích a škvíry mezi prkny a pozorovali, co se odehraje za plotem, připraveni spasit se útěkem. Jen Ivan s Igorem zůstali. Chvíli zmateni otáleli, jejich válečná výzbroj nevyvolala očekávaný efekt, pak ale seskočili po bok svému vůdci. Petr neměl v úmyslu přerazit dřevěný meč o něčí záda. Chtěl zahnat nepřítele na ústup, zesměšnit ho, vyhnat z tržnice a na dobytém území vztyčit vlajku vítězství. Nepočítal s tím, že tak skvěle vyzbrojený voj bude postrádat to nejdůležitější – srdnatost. Teď tu stál proti mnohem silnějšímu a většímu chlapci s kusem opižlaného klacku v ruce, zpod směšné, zoufale zelené přilby se díval do velkých temných a drzých očí, na úšklebek převahy ve snědé tváři. Sen o velkém vítězství vystřídala realita. Za Štefanovými zády stáli s dosud ještě svěšenýma rukama jeho bratři: Ján, Šándor a Emil, nejmladší Miško lovil míč v pivovarské strouze. Nepřátelské formace se mlčky pozorovaly.

„No tak…,“ řekl Štefan a vykouzlil bezelstný úsměv, „cos chtěl s tím klackem?“

„Teď už nic,“ přiznal Petr nerad.

Štefan vztáhl ruku, vzal Petrovi meč, přelomil ho přes koleno a kusy dřeva hodil do trávy. Lehce brnkl do protivníkovy přilby, ta spadla na zem a odhalila svůj obsah – odstřižky látky a pletenou lyžařskou čepici bez bambuly. Cikáni se dali do smíchu, i za ohradou se ozval smích zbabělých odpadlíků. Svět zrudl a Petr udeřil. Udeřil pěstí do prsou nejstaršího, největšího a nejsilnějšího z bratrů Leškových. Ivan s Igorem odhodili zbraně, couvnout už nestačili. Co následovalo, bylo zákonité. Sedm těl se změnilo v jeden chumel s nespočítatelným množstvím údů. Přiběhl zmáčený Miško, odhodil míč a radostně se vrhl do klubka zápasníků; jeho pomoci nebylo bratrům zapotřebí.

Zbabělcům za plotem byly škvíry mezi prkny málo a bezprostřední nebezpečí jim nehrozilo. Vylezli na plot a hlasitým řevem povzbuzovali své bité spolubojovníky. Tento řev zachránil Petra a Bugelova dvojčata před vyhlazením. Přivolán povykem objevil se na scéně hlídač s březovým pometlem, spatřil a zvítězil.

Pan Poklidný přivezl hlínu na skládku, chtěl ji vyklopit, ale hydraulické zařízení sklápěčky vypovědělo službu. Nezbylo než sházet náklad lopatou a nechat auto opravit. Na ubikaci zabalil špinavé prádlo a nasedl do vlaku. Domů se dostavil v noci, o den dříve, než měl v úmyslu. Vůbec nic neměl za lubem. Auto se pokazilo, proč by měl, kčertu, tvrdnout v poplivaném baráku, poflakovat se v dílně a podávat mechanikovi nářadí za mizernou hodinovou mzdu, bez prémií a bez výkonnostního příplatku! Pan Poklidný pracoval víc než ostatní řidiči. Před revolucí, spáchanou ve jménu jeho třídy, toužil po vlastní autodopravě, po firmě A. POKLIDNÝ A SYN. Tento sen se však rozplynul. Ještě mu zbyl jeden, o domku se zahrádkou, sen, který lze uskutečnit i v této době. Kuchyň a tři pokoje v přízemí, ve sklepě dílna a v patře samostatný byt pro Vaška. Ještě tři roky, počítal pan Poklidný, pak praští se stavbou socialismu, najde si zaměstnání někde poblíž a pustí se do stavění. Pozemek má už vyhlídnutý za řekou, na Mostní ulici.

Paní Poklidná byla docela jiné přirozenosti. I ona náležela k lidem posedlým – byla posedlá vlastním tělem. Bylo předurčeno k rozkoším a duše se podřídila. V kteroukoli chvíli a nezištně byla připravena ulehnout naznak, přijmout rozkoš a plně ji vychutnat. Což jí nebránilo milovat pana Poklidného z celého srdce. Věrnost ve vžitém pojetí by ji však zahubila. Co si měla počít s dychtivým tělem, když její manžel za volantem Tatry 111, vzdálen třicet kilometrů, naplňoval svůj sen?

„Kde je máma?“

Uprostřed noci po neohlášeném návratu ze stavby probudil pan Poklidný syna Václava.

„Nemám tušení,“ zavrčel Vašek neochotně, tušení však měl. Raději se obrátil obličejem ke zdi a předstíral hluboký spánek.

Pan Poklidný si opláchl obličej a usedl v kuchyni na židli. Hodnou chvíli seděl jen tak a díval se do zdi, pak si zvolna nacpal dýmku a zabafal příliš rychle; kouř ho pálil v ústech. Vstal a hodlal si nalít sklenici rumu. Láhev v kredenci nenašel. Podíval se na hodinky, čtvrt na jednu. Ve čtvrt na jednu mají otevřeno pouze v baru Orient.

Noha, o niž pan Poklidný zakopl v brance do ulice, patřila opilci Adamcovi. Opilec spal pod dubnovou oblohou pokojným spánkem šťastného poutníka, který po dlouhém bloudění našel svůj domov a těsně před cílem mu došel dech. Spánek pod hvězdami mu prospěl, neúmyslný kopanec ho probudil, ale nepopudil, Adamec zatoužil po lidském slově.

„Nemáš cigaretu?“ zeptal se Poklidného.

„Kouřím fajfku,“ zněla odpověď.

„Kdybys měl cigaretu, řek bych ti, že se tvá stará tahá s bubeníkem z Orientu, s tím, co má dvakrát tak velkýho ptáka. Ale když nemáš cigaretu, řeknu ti hovno. Nazdar!“

Adamec se znovu přitulil k železné brance.

Za necelou hodinu se vraceli manželé Poklidní domů. Nebyli do sebe zavěšeni jako spořádaný pár, ani nešli jen tak vedle sebe. Paní Poklidná byla postrkována panem Poklidným ne zrovna nejjemněji. Měla podlitiny na tváři, pokulhávala a tiše naříkala. Pan Poklidný s překousnutou troubelí dýmky zarytě mlčel. V baru Orient se kapelník pokoušel co nejšetrněji vyprostit bubeníkovu hlavu ze zajetí protržené blány velkého bubnu.