14

Pohřeb se konal ve Chvalkovicích. Z průjezdu vytlačili vůz na dvůr, na jeho místě spočívala rakev na dvou židlích a v té rakvi dědeček František. Měl žlutý obličej a žluté ruce sepnuté na břiše. Byl oblečen do šatů, v nichž chodíval do kostela.

Byl to dědeček, a přece kdosi jiný, už se neusmíval. Kolem rakve postávali sousedé, kovář ve svátečním, učitel, celá vesnice i lidé z okolí. Dívali se na dědečka vážnými pohledy a pak vycházeli na náves před dům, šeptali si, že už to má za sebou a na ně to teprve čeká, mladý že může, starý musí. Ba, ba. Občas spadla z hrušně přezrálá hruška a rozprskla se na ušlapané hlíně. Přiletěly vosy a pustily se do ní. Po návsi přišly husy, uždibovaly z trávníku, zanechávaly za sebou zelené válečky a pokukovaly po pohřebních hostech.

„Kšáá! Jedete, potvory!“ Kovář zamával rozpřáhnutýma rukama. Babička Františka seděla v kuchyni na bedně s dřívím, měla na sobě šaty do truhly a černý šátek, prohlížela si klouby na rukou. Žíly vystupovaly na povrch, pleť byla bílá, pokožka zmačkaná. Občas pohnula prsty, jako by zkoušela, zda to ještě svede. Každý nový příchozí jí podal ruku a cosi zašeptal. I ostatním pozůstalým, rodině Staňkových, podávali ruce a cosi šeptali, i Josefovi, ačkoli byl Peřina. Pak přišel pan farář v taláru. Kovář se sousedem po levici přiklopili víko a farář se pomodlil. Naložili rakev do zaskleného vozu taženého družstevními koňmi – černým a hnědým – a pohřební průvod se vydal přes hejno neodbytných husí na cestu. Za rakví babička Františka, podpíraná dcerou a Kamilem Staňkem, pak vnuci včetně Josefa a ostatní pohřební hosté, většinou družstevně hospodařící rolníci. Průvod šel zvolna, aby babička stačila. Už několik let ji pobolívaly nohy a hřbitov je daleko, na konci vesnice, za kostelem. Veselý hřbitov, plný kvítí. Rostou tam mirabolány s červeným listím a červenými plody, stříbrné smrky, vrby se schýlenými větvemi a štíhlé zeravy. Uprostřed obdélníku ze zrnitého kamene byla jáma, vazký jíl vyházený vedle. Rakev spouštěli zvolna po provazech. Muži zpívali hlubokými, ženy vysokými hlasy: Blíž tobě, Bože můj, jen tobě blíž. Byť mě i tlačil v prach zde těžký kříž, duch vzhůru povznese a v písni ozve se! Jen tobě blíž…

Babičce se podlomila kolena.

Prostřednictvím baru Orient objevil Josef Peřina blues. Měl v tom prsty nový bubeník, zažraný do jazzu. Příbuzní z ciziny mu posílali gramofonové desky a Josef podlehl temným čárům – odsunul klasiky a ponořil se do tmavomodrých hlubin. Je to tak prosté, všechno se vejde do dvanácti taktů. Svět se kamsi odkutálel a místo něho přišlo blues.

Vedle v bytě nakrmila Karin Bugelová své bratry ohřátým gulášem (rodiče byli na lovu), milostivě je vypustila do válečné vřavy a vyběhla na střechu za holuby – toulali se oblohou. Sedla si na pozinkovaný plech vedle komína a dívala se vzhůru. Kdyby tak mohla být plavovlasým andělem! Ne proto, aby ji miloval Vašek Poklidný, ten krásný kluk, jen ať si dolejzá za blonďatejma holkama ze zdravotní školy, Karin jsou stejně všichni kluci ukradeni; kvůli křídlům by chtěla být andělem. Letěla by oblohou velice zvolna a ti, co občas zvednou hlavu, by ji tam uviděli, drcli by do ostatních, cele město by hledělo, jak plavý anděl Karin Bugelová krouží nad jejich hlavami. Třikrát by je obletěla, zamávala městu a vydala by se pryč, za štěstím. Pak uslyšela blues. Vyrazilo z otevřeného okna Staňkovic obývacího pokoje, plížilo se po zdi na střechu a celou ji ovinulo. Holubi šediví a bílí slétli se ze všech končin, Bugelovi i cizí. Na střeše, na anténách a na komínech podupávali v rytmu blues. Dívka se začala smát a plakat zároveň.

Josef s kusem nedělní bábovky v ruce ji potkal na chodbě. Sestupovala zvolna po schodech od půdy a její nohy jako by se ani nedotýkaly kamenných stupňů.

„Ahoj,“ řekl Josef a nabídl jí kusanec z bábovky.

„Slyšela jsem, jaks hrál, a moc se mi to líbilo.“

„Opravdu?“

„Proč nehraješ na trumpetu?“ zeptala se.

„Hraju na klavír.“

„Šíleně miluju trumpetu.“

Kdyby měli v obchodě s hudebními nástroji otevřeno i v neděli odpoledne, rozbil by Josef prasátko s úsporami a večer by už troubil Saint Louis Blues.

„Chceš se podívat na holuby?“ navrhla dívka. Na plechové střeše se pak spolu dívali po ptácích, dokud se nesetmělo.

Bylo to v neděli koncem září, odpoledne. Rorýsi už dávno odletěli do vyhřátých končin střední Afriky a Bugelovi holubi podlehli iluzi, že jsou svrchovanými pány vzduchu. Protože jsou větší, tlustší a civilizovanější. Tomáš seděl v koruně kaštanu s učebnicí deskriptivní geometrie a s dobrou vůlí naučit se několika tučně vytištěným definicím. Přísná logika vět o zákonitostech zobrazování prostorových útvarů v rovině působila odpudivě. Přemílal slova, aniž by vnímal jejich obsah, pak ho dobrá vůle opustila a dostavilo se snění. V koruně stromu chytal lelky.

V přízemním bytě válela paní Šlosarová šišky z pšeničného šrotu. Pak je usuší a vykrmí jimi husu, aby měla co nejvíc sádla. Pan Šlosar se díval z okna a upíjel limonádu rovnou z láhve. Dřív bývala lepší, žlutější a lacinější. Ruce měl složeny na polštářku se stále ošoupanějším tropickým motýlem, díval se do ulice, jako by vyhlížel tanky s bílou hvězdou v kruhu. Nevěřil tomu, že skutečně přijedou, jeho manželka však stále ještě věřila. Už jsou tady, měl říct, kdyby se objevily, a paní Šlosarová by si nasadila klobouk z předválky, z vázy by vyndala připravenou kytici a rozběhla by se přivítat ty chlapce bílé a černé, v olivových uniformách. A potom by se jí dostalo zpátky uhelných skladů, které dnes patří všem.

Paní Šlosarová dala šišky usušit na kamna a do trouby strčila vepřový bůček. Vzala si polštářek s modrým květem a šla svému manželovi pomoci vyhlížet. Tanky nejely a nejely.

„Však ony jednou přijedou,“ řekla a šla si prohlédnout bůček v troubě.

„Neboj se,“ řekl pan Šlosar a upil žluté limonády. Díval se však, nepůjde-li po ulici nějaká pěkná ženská. V létě mívají přiléhavé blůzy a nahá lýtka, vítr v širokých sukních. Aspoň k něčemu je to vyhlížení dobré.

„Podívejme,“ řekl pan Šlosar hlasitě. Podél plotu tržnice, hlavu skloněnou, ploužila se k domu s číslem devatenáct paní Poklidná. Byla bez kufrů, nesla si jenom docela nepatrnou kabelku. „Dlouho to netrvalo,“ dodal.

„Já to věděla!“ zvolala vzrušeně paní Šlosarová, skočila od sporáku ke skříni, nasadila si klobouk s ovocem, vytrhla z vázy kytici aster a vyřítila se před dům tankům v ústrety.

„Máš hlad?“ zeptal se pan Poklidný, ohřál konzervu hovězího na hříbkách a ukrojil dva krajíce chleba; rozdělil jídlo na dva talíře. Dojedli, paní Poklidná si uvázala zástěru a pustila se do nádobí. Muž ulehl v obývacím pokoji na gauč a zavřel oči. Aniž by spal, zdál se mu bílý domek se všemi podrobnostmi – i s kotlem ústředního topení ve sklepě, v patře syn Václav s plavovlasou manželkou a s dítětem v kovové postýlce. U boudy pes, podobný Šlosarovic Rolfovi. Jen paní Poklidná tam nebyla. Nehledal ji, ani ji nepostrádal. Pak vstal, zabalil do kufříku čisté montérky a bez pozdravu odjel stavět sídliště pro horníky.

„A fertyk,“ posmutněl vyšší referent nad prázdnou lahví vodky. „Jsme my to ale, Toníku, kanci, vždyť jsme zapomněli na Julču!“

Zabzučeli a Julie se dostavila buržoazně nalíčená, s oslnivým úsměvem a se sešitem anekdot.

„Teď žádný vtipy, Julinko, tady máš prachy, koupíš kilo klobás, půlku chleba a dvě flašky vodky. Však už to starý nějak vysvětlím.“

Klobásy a jedna láhev vydržely do setmění. Julie stačila udat několik vtipů a soudruh Bugel se ani jednou netrefil kloboukem na věšák. Zato se vlastníma rukama přesvědčil o dobrém srdci boubelaté sekretářky. Nebyl ze dřeva a na Julii měl zálusk od samého počátku; jenže manželčino fluidum působilo i na dálku a plácalo Bugela po chtivých prstech. Ale teď je vyšším referentem.

„Co s načatým večerem?“ zahalekal rozkuráženě, když objevil tmu za okny. Toník navrhl ateliér svého přítele Jeronýma Hrdličky a zavolal do garáží pro služební tatraplán. Soudruh Bugel narazil Julii na hlavu svůj házecí klobouk a vyjeli. Cestou se zastavili v obchodě s večerním prodejem pro bednu sektu ze Sovětského svazu. Fluidum paní Bugelové se kamsi vytratilo.

Společnost v Hrdličkově ateliéru připadala soudruhu Bugelovi jako z jiného světa, s takovými lidmi se dosud nesetkal.

Melancholická štíhlá dívka s obličejem ukrytým za dlouhými vlasy seděla u gramofonu a mlčky obracela desky s rock-and-rollem. Mistr Rohlíček, baryton z opery, klimbal v křesle u radiátoru, omotán kostkovaným plédem. Fotograf Olin hlučně přivítal příchozí a pořídil pár jejich snímků. Pan Áda, dříve sólista baletu, nyní choreograf, zvedl oči od Playboye z minulého roku, v němž si listoval bez zjevného zájmu, a pozdravil půvabnou úklonou; dlouze a zálibně spočinul na Toníčkově sportovní postavě. Pán domu přejímal od zcela střízlivého šoféra bednu lahví – dvě se ještě vešly do ledničky, ostatní musely pod vodu do vany.

Díky vypitému svět soudruhu Bugelovi zkrásněl, teprve teď plně vychutnával své povýšení. Lidé kolem něj byli přívětiví, milí až k zulíbání, jako by to byli jeho soudruzi. Podělil všechny přítomné lahvemi sektu, aby měl každý svoji, a zavelel k salvě: „Pal!“ Po střelbě zátek si prohlédl popisně namalovaný akt melancholické dívky, opřený o zeď.

„Tohle je dobrý,“ pochválil. „Svedl bys taky naši Julii?“

„Co by ne,“ řekl Jeroným.

„Já si teda u tebe objednávám jednu Julču! Nemysli si, že tomu nerozumím, do kultury už nějaký čásek dělám. Ale nebude to jenom tak obyčej nejobrázek, namaluješ mi ji z obou stran – zepředu a na obrácený straně obrazu zezadu. Vrznem to do dvojitýho rámu, a když mě přestanou bavit kozy, obrátím to prdelí. Jestli to dokážeš, máš ode mě všecko!“

„Platí, pane vyšší referente, dodám i s rámem,“ slíbil Jeroným Hrdlička.

Soudruh Bugel stačil ještě zavléci Julii do ložnice a tam jí usnul na hrudi. Neukojená Julie se vyvlékla ze spícího objetí, v koupelně narazila na Jeronýma Hrdličku ve chvíli, kdy si pouštěl vodu na hlavu, a věnovala mu notný kus vášně. Čipera Toník přerazil choreografovi Ádovi nosní přepážku jako odpověď na jeho nevhodné návrhy, fotograf Olin vyplýtval tři poslední kinofilmy a řidič služebního vozu byl nalezen na záchodě s mušlí v objetí. Jen melancholická dívka u gramofonu stále ještě obracela desky, obličej za clonou vlasů, přístupná pouze hudbě. Mistr Rohlíček spal v křesle a mírný úsměv na jeho tváři prozrazoval, že sny má příjemné.

Julie vykročila z koupelny, překročila pana Ádu a zapátrala po Toníkovi. Našla ho u telefonu. Nařizoval orgánům Veřejné bezpečnosti, aby hned přijeli, že soudruh vyšší referent nutně potřebuje doprovod. Byli tu cobydup. Něžně uložili soudruha Bugela na zadní sedadlo služebního tatraplánu, hlavu Julii do klína. Radničního řidiče vyprostili z objetí záchodové mušle a vyzvali ho, aby plnil svou povinnost. Řidič nastartoval a sledován vozem Veřejné bezpečnosti rozjel se bez potíží k domu číslo devatenáct v Nákladní ulici. Několika ohleduplnými políčky přivedli soudruha Bugela dočasně k životu, pomohli odemknout hlavní dveře a zbaběle utekli oprávněnému hněvu paní Bugelové.

Po poli jezdil čert, stroj tažený grošovaným koněm; vyorával brambory a rozhazoval je po poli. Žáci šesté třídy je sbírali do košů a vysypávali na traktorové vlečky. Soudruh učitel Králíček v manšestrových pumpkách chodil po poli a upozorňoval žáky na brambory, uniknuvší jejich pozornosti. Povzbudivými slovy nabádal k větší píli:

„Hbitěji, Staňku, hbitěji, chlapče líná. Vrať se pro tuhle bramboru!“

Pole končila cestou, podél níž se táhl úzký pruh zbůhdarma poorané a uvláčené hlíny, ničím neoseté, táhnoucí se od nedohledna k nedohlednu, lemovaný bílými patníky. A za tím pruhem rostl strom obsypaný žlutými slívami. Soudruh učitel Králíček sáhl do kapsy, vylovil píšťalku a zapískal. Žáci zanechali sbírání a obklopili pedagoga.

„Chtěl bych vás upozornit, milí žáci, že se nacházíme v blízkosti státní hranice s bratrskou zemí, Polskou lidovou republikou. Nikdo nesmí tuto čáru překročit. Případným překročením státní hranice by došlo k trestnému činu a provinivší se žák by byl po zásluze potrestán snížením stupně z chování. A nyní opět chutě do práce!“

Tentokrát se bratři Bugelové vzepřeli Petrovu návrhu. Možnost spáchání trestného činu jim vyrazila dech a vzala veškerou odvahu.

„Tak běžte za maminkou, srabi,“ řekl Petr, rozhodnutý spáchat zločin. Zralé slívy za pooraným a neosetým proužkem země, takřka na dosah ruky, byly stále přitažlivější. Nikde žádný strážce hranic a Petr nemohl jinak.

Ke spáchání trestného činu došlo takto: Žáci byli po skončení práce odvedeni soudruhem učitelem Králíčkem ve spořádaném dvojstupu až k okraji města a tam byl zavelen rozchod k domovům. Petr se však vrátil a dvěma dlouhými skoky překonal pooraný pruh; nikým nerušen vyšplhal do koruny polské slívy. Objektivně vzato, slívy nebyly o nic chutnější než podobné ovoce ve vlasti, ale pro Petra měly nebeskou chuť zakázaného ovoce. Jenže ve chvíli, kdy měl zažívací trakt po okraj a kapsy vyboulené k prasknutí, uslyšel štěkot psa. Huňatý ovčák přiběhl pod strom a spílal a spílal, podplatit se nedal vlídným slovem, natožpak slívami. Vzápětí tu byli dva pohraničníci se samopaly.

Nazítří ve školním rozhlase sám ředitel školy odsoudil mezinárodní zločin žáka Staňka a varoval žactvo před podobným počínáním. Petr se stal rázem slavným, nejslavnějším z celé školy. O jeho kousku se psalo dokonce v okresních novinách. O velké přestávce na školním dvoře ho okukovali i kluci z vyšších ročníků a holky z cizích tříd mu dávaly do bot v šatně milostná psaníčka. Petr Staněk chodil s hlavou hrdě vztyčenou. Byl široko daleko jediným člověkem, který o sobě mohl říct: Byl jsem v cizině…