23

Slunce tlouklo lidem do hlav, prázdniny se dostavily jako každoročně s poslední červnovou sobotou. Ohradu kolem domu a uhelných skladů v Nákladní ulici rozebrali trestanci už na počátku jara. Vysoké ocelové sloupy, celá konstrukce i s ocelovými lany k zakotvení zůstala na svém místě, člověk nikdy neví. Plech uložili v suchu a temnu, aby nepodléhal korozi. Holubi, kteří kdysi patřili soudruhu Bugelovi, ani náznakem nedali najevo své mínění o plechové ohradě, jejím stavění, trvání a zbourání, jako by se jich to netýkalo. Létali po obloze a sháněli potravu pro sebe a svá mláďata dřepící v holubníku, povzneseni nad lidské pošetilosti. Od jisté doby neleželo shánění potravy jenom na jejich bedrech; ve dvojčatech se hnulo svědomí. Bratři vyčistili holubník a začali přinášet ptákům potravu. Vystupovali po příkrých schůdcích až na střechu a chvíli pozorovali bratry Leškovy, kteří v tržnici na trávníku hráli svou neobvyklou kopanou – kdo výš. Pozorovali zábavu snědých chlapců lhostejně, neměli za mák chuti přeskočit směšný prkenný plot do tržnice a přidat se k hráčům. Uvykli pohybovat se po obdélníku vyznačeném snadno proniknutelnou konstrukcí. Vložili malíčky do úst a pronikavě zahvízdali: plácání křídel, svist letek, holubi se slétli. Posedali chlapcům na ramena, hlavy, na rozpažené paže a zasypali je láskyplným vrkáním. Byli to ptáci civilizovaní, toužili po pánovi. Opozdilci, kteří nenalezli volného místa na tělech bratří Bugelů, posedali na antény, na kominickou lávku, na komíny, aby byli svým pánům a ochráncům co nejblíž.

Až docela nahoře, tam, kam by nevykopli všichni Cikáni dohromady, jak černé šipky míhali se divocí rorýsi. K čemu být rorýsem, bláznivým ptákem s dvěma domovy? Který je vlastně pravý? Lépe být holubem – pán se s ním polaská, uklidí mu a nasype hrachu.

Ve čtyři zahoukala siréna a stroje na dvoře uhelných skladů zmlkly. Lidé v montérkách pustili práci z rukou a šli se opláchnout. O půl páté projelo otevřenou bránou nákladní auto a zastavilo uprostřed dvora. Z domu vyběhli lidé s hliníkovými nádobami v rukou a seřadili se do fronty k zadnímu čelu auta – mlčky, ukázněně. Řidič odklopil zadní čelo korby pokryté plachtou a vyštrachal se nahoru. Otevřel víka tří kovových várnic a ozbrojil se naběračkou. Dvůr zaplnila vůně koprové omáčky a rozvařených brambor.

Na dobré zvyky se v rodině Staňkových zapomnělo už za karantény. Už se nestolovalo společně, každý zhltl příděl jídla rovnou z hliníkových misek lžicí. Porcelán po JUDr. Kamilu Staňkovi – lovci kanců – vyndali z příborníku naposledy toho dne, kdy k nim přišel pohublý člověk s vlasy vylepanými do půli hlavy a už tu zůstal. Kam by taky chodil, když tu měl syna a zaměstnání mu pracovní úřad (odbor pracovních sil) přidělil v uhelných skladech.

Všichni obyvatelé domu číslo devatenáct pracovali v uhelných skladech. Měli to blízko do zaměstnání a už si zvykli. Doktor Staněk netoužil po místě účetního v Továrně na oplatky; naučil se řezat buková polena na špalíky a nebyla to práce o nic nudnější než sloupce cifer „má dáti“ a „dal“. Jeho žena odvažovala hnědé uhlí do papírových pytlů po desíti kilech; vydělala víc než při prodávání skla a porcelánu v obchodním domě Průkopník a nehrozilo jí, že přijde o místo.

Taky Josef Peřina se cítil na dvoře docela spokojen. Práce mu sice nešla příliš od ruky (podával polena svému otci, který svižně obsluhoval cirkulárku), zato byl na čerstvém vzduchu a nemusel hrát směs populárních melodií pro návštěvníky baru Orient. Ve volném čase komponoval rozsáhlé skladby pro symfonický orchestr a ukládal je do šuplíku.

Babičce Františce nevadilo, když Josef bušil do Kocha a Korselta poblíž její stoličky v obývacím pokoji. Na tváři vyrovnaný výraz, víčka zavřená, toulala se světem; celý ho měla v hlavě. Náhoda listovala v knize prožitého a nalistovala libovolnou stránku. Přítomnost v cizím pokoji cizího bytu ztratila na významu. A budoucnost? Obdélník ze zrnitého kamene na hřbitově za kostelem ve Chvalkovicích. Vždyť sedí na bedně s polínky u plotny v kuchyni a dává pokyny dědečkovi. Co by si bez ní počal? Tam to polínko ne, to druhý! No to, jak se na ně dívám. Kdyby mu neporadila, přiložil by špatné polínko. Babička věděla, že by byl dědeček raději v zahradě; ve veřtatu by ten starý blázen vyráběl nejmíň sto dvacátý šestý mlýnek na plašení špačků. Když s tím začal, i babička se domnívala, že to k něčemu bude. Jenže k užitku to nebylo. Mlýnky však byly krásné, vrtěly se na všech stromech v zahradě. Vítr foukal, vrtulky z blýskavého plechu se otáčely a metaly odlesky slunce na všechny strany. – Bylo to loni, nebo to bude až za dva roky? Čas ztratil význam. Na téhle cestě potkala babička Františka to nejkrásnější, co kdy prožila: všetečné nosíky králíků, vůni majoránky, předoucí kotě v klíně, sekáčovo pohlazení, chuť olíznuté inkoustové kaňky, dětské rtíky na prsech, varhany v kostele, slunce ve zralém obilí, smetanu s jahodami, sad plný ovoce…

Koláče se pekly správně, mohou tedy přijet; už by tu měli být. Zítra touhle dobou přijedou autem a přivezou nového vnuka. Nebo už přivezli? Jmenuje se Petr, uličník. Dědeček a kráva Stračena s plnou fůrou lucerky. Fůra se zvedla, na ní ten starší, Tomáš, zelená stébla ve vlasech.

Rozběhla se do polí, k roklině s pískovcovými skalami, seběhla k mořské hladině. Moře bylo docela malé, pro několik rybek a jednu užovku. Děvčátko Františka si dřeplo na zšedlý kámen a dívalo se do klidné hladiny – na oblaka pod sebou, na vlaštovky létající ve vodě a zároveň nad oblaky. Celý svět tam byl obrácený a mírně rozechvěný, krásně nezřetelný, jiný a lepší. Tam někde hluboko, až na dně, je Bůh; dobrý a laskavý stařeček, s nímž si lze povídat. I pro ni, venkovskou holčičku, si najde chvilku. Co mu vlastně chtěla říct? Slov se jí nedostává… Ale nač slova, copak lze formulovat smutek a radost, tu řadu let? Mlčela tedy, Bůh jí naslouchal… a její modlitbu vyslyšel. Nic velkého se nestalo. Jen stará žena se zavřenýma očima se mírně usmála.

Do kamrlíku za kuchyní, jemuž JUDr. Kamil Staněk říkal kabinet, se vešel i druhý psací stůl. Kdysi rozprávěli dobří přátelé v bílé besídce u vily na kopci nad lahví slivovice, kterou vypálil dědeček František načerno ze spadaných švestek, o poválečném vývoji Evropy. Domnívali se, že dojde k lepšímu uspořádání světa a oni dva se na tom budou moci taky podílet. Aniž je k tomu pustili, aniž se jich kdo ptal na mínění, bylo uspořádáno. Z Bugela se stal nejmocnější člověk okresu. Právník s touhou po spravedlnosti smířeně řezal polena bukového dříví na špalíky, doktor filozofie a válečný pilot se vrátil z vězení. Spravedlivý společenský řád mu odpustil neurčitý počet let, měsíců a dní trestu, k nimž ho odsoudil snad za to, že pomohl vyhrát válku. Dvě stě osmdesát šest stran jeho knihy o válce a o člověku v ní leželo v policejním trezoru i s deníky, poznámkami a výpisky. Jeho syn Josef ve volných chvílích skládal hudbu – do šuplíku. Buřič Petr Staněk, dítě zvídavé a nezbedné, byl mrtev. Tomáše zavřeli za touhu po svobodě. Lid obecný se pohyboval v obdélnících, které mu byly vyhrazeny k pohybu.

Seděli proti sobě a lžicí nabírali koprovou omáčku z hliníkových misek. Mezi nimi mramorová soška se zavázanýma očima, s mečem a kramářskými vahami v rukou. Jako by chtěla vážit a trestat nepravosti. Kus kamene, opracovaný zručnou rukou sochaře manýristy, to zbylo ze spravedlnosti. Doktoři humanitních věd dojedli. Po osmi hodinách práce na dvoře uhelných skladů byli rozhodnuti konečně začít pracovat – svobodně, na svém. Není nikoho, kdo by jim v tom zabránil. Kdo vleze myslícímu člověku do hlavy a začne tam třídit myšlenky jako prádlo v zásuvce, kdo to dokáže? Třídit na únosné, trpěné a nebezpečné? Kdo má tu schopnost, ukládat vhodné do regálů a nevhodné pálit na popel? Který holič se prostříhá až k mozku? Oba si před sebe položili čistý papír, odšroubovali plnicí pera.

PhDr. Jan Peřina byl okouzlen bílou plochou. Konečně, po tolika letech, se dočkal okamžiku, kdy může všechno. Vše, na co přišel, smí zaznamenat beze strachu, že mu papír zabaví dozorce a předá prokurátorovi, aby proti němu zahájil nové trestní řízení. Konečně může psát a napsané nemusí předkládat cenzuře. Věty se rodily jak buňky kvasinek, řetězce slov protékaly rukou a perem na papír, plnily stránku, v několika minutách byla popsaná. Jan Peřina zvedl oči od papíru a zahleděl se na svého přítele – Kamil Staněk nad prázdným papírem zíral na mramorový šátek, vytesaný kolem mramorového obličeje Spravedlnosti.

Peřina sklopil oči a začetl se do svého textu. Škrtl první tři slova, pak celou větu. Ve druhé zachoval jen spojku „ačkoli“. Chvilku uvažoval a pak přeškrtl i ji. Třetí větu začernil zcela, div si nezničil pero. Dočetl stránku bez dalšího škrtání, zchumlal papír a hodil ho do koše. Vzal si čistý papír, položil ho před sebe. Zalovil v koši, zmačkaný papír roztrhal na malé kousíčky, menší nedokázal. Posbíral papírové vločky do dlaní, všechny, i ty, které se zatoulaly po podlaze. Se sevřenými pěstmi běžel na záchod, hodil papírky do mísy a spláchl. Voda neodplavila všechno, počkal tedy, až se zásobník znovu naplní, a spláchl ještě jednou. Do kanálu snad nikdo nepoleze.

„A proč nehraješ na trumpetu?“ zeptala se Karin Bugelová Josefa Peřiny. Seděla na nejnižší větvi ořechu v zahradě, klátila nohama nad Josefovou hlavou. Rozvaloval se na lavičce pod ní a bez špetky závisti sledoval Vaška Poklidného, který se předváděl chůzí na rukou podél záhonu jahod. Nikdo z domu by to po něm nezopakoval. V chůzi na rukou byl Vašek třída.

„Protože hraju na klavír,“ odpověděl Josef dívce nad svou hlavou.

„Moc krásně jsi troubil na trumpetu,“ povzdechla si Karin, dívka, jež ani trochu nerozuměla opusům a symfoniím.

„Vždyť se ti to nelíbilo,“ řekl Josef sklesle. „Ty máš raději stojky.“

„Ba ne,“ bránila se Karin. Seskočila z větve a rozběhla se k domu. Vašek se postavil z rukou na nohy a rozběhl se za ní. Práskla mu domovními dveřmi před nosem.

Vašek by se rád vydal za plavovlasými anděly, za studentkami zdravotnické školy, za studentkami střední školy pro výživu (zvané knedlíkárna), za učednicemi obchodního domu Průkopník nebo za dělnicemi z Továrny na oplatky, za kadeřnicemi nebo úřednicemi; rád by je vodil po nábřeží, pokaždé jinou. Jenže nenašel odvahu. Ohradu z vlnitého plechu sice rozbourali už zjara, i výstražné cedule uložili v suchu a temnu, nikdo kompetentní však nepřišel a neoznámil oficiálně, že karanténa byla zrušena; nikdo jim neoznámil, co mohou. Paní Poklidná se zeptala vedoucího uhelných skladů pana Šlosara, jak to teď vlastně je, zda může ven, na ulici, do města. Silně toužila po baru Orient. Pan Šlosar jenom pokrčil rameny:

„Nevím, paní sousedko, jestli vám to můžu zakázat. Povolit, na to jsem krátkej. Dokud nepřijde shora pokyn, já osobně paty nevytáhnu.“

A ten pokyn ještě nepřišel. Co může vědět… Radil jí, aby zatím nikam nechodila. Krutý byl vnitřní boj v paní Poklidné, nakonec zvítězil strach. Bála se, že by jí mohli ublížit, že by ji mohli zavřít. Že nic neprovedla? Ani její manžel nespáchal zločin, a přece sedí ve vězení. Jen málo chybělo a odsoudili by ho za vraždu. Vždyť mu hrozilo patnáct let, nebo dokonce trest smrti. Soud však byl shovívavý a přihlédl ke všem polehčujícím okolnostem; pan Poklidný byl odsouzen pro ublížení na zdraví s následkem smrti ke třem letům vězení a polehčujícími okolnostmi bylo, že tak učinil ve stavu rozrušení a při objasňování své trestné činnosti napomáhal příslušným orgánům, a že svého činu upřímně litoval. Pan Poklidný pochopil, že je lepší tři roky sedět než chvilku viset.

Paní Poklidná silně toužila po baru Orient, jenže strach z možného postihu byl silnější. Ani JUDr. Staněk jí neřekl rozhodné slovo. Sám necítil potřebu odejít z vyhrazeného prostoru, a dávat někomu právnické rady, k tomu neměl oprávnění ani odvahu. „Nevím,“ odpověděl soudce. A tak se paní Poklidná rozloučila s myšlenkou na radovánky a uzavřela se v řeholi. Nebylo nikoho v domě, kdo by jí pomáhal s bednou ve sklepě. Zbýval už jenom Adamec a ten nepřicházel v úvahu ani v nejvyšší nouzi.

Tomáš se dosud nevrátil. Porušení karantény bylo u dcery významného soudruha Bugela hodnoceno jako nerozvážnost, Tomáš se však dopustil trestného činu, neboť nerespektováním karantény zvýšil nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé choroby. Josef s trumpetou vylezl na střechu. Visací zámek na dva západy už tu nebyl. Opřel se o komín, udělal několik podivných grimas trumpetistů a přitiskl náustek ke rtům. Vyzkoušel klapky naprázdno, vyfoukl pár bezvýznamných tónů a spustil. Bylo to blues. Krásný smutek to byl, nářek bez slzí, lítost a touha. A pod tím dole, až úplně dole, špetka naděje. Jenže si toho nikdo nevšiml. Ačkoli hrál Josef naplno, bez dusítka, ačkoli trubka kvílela nad městem, nikdo se nezastavil, nikdo neotevřel okno. Ani holubi se neslétli a míč v tržnici létal k nebi a zase zpátky. Jenom rorýsi ve výšinách se zarazili – jak šipky vrhli se střemhlav dolů a obletovali trumpetistu v divokých kruzích. A babička Františka se vrátila z toulek, otevřela oči, zaposlouchala se a její tvář vykouzlila úsměv. Josef si utrhl trumpetu od úst. Kdyby ještě chviličku hrál, vyfoukl by si duši.

„Ještě! Ještě něco zahraj,“ řekla Karin. Celou dobu stála na opačné straně komínu a všechno slyšela.

Brána se neslyšně otevřela, Tomáš Staněk vyšel do ulice. Byl už dospělý. Ačkoli bylo léto, prázdninový den pět minut po čtvrté, měl na sobě podzimní šaty páchnoucí naftalínem. Špičkou levé nohy zkusil, jak tvrdá je dlažba – nepropadla se pod ním. Udělal pár opatrných krůčků. Šlo to. Ohlédl se, bránu už zavřeli. Slunce ho uhodilo do hlavy, až to zabolelo. Musel přivřít oči. Ulicí od okresní věznice vykročil k náměstí. Přidal do kroku. Znovu se ohlédl, jestli ho někdo nesleduje. Ulice byla prázdná a tichá, neslyšel nic než své kroky, nepotkal chodce ani automobil. I náměstí u divadla bylo pusté. Zpoza sochy Rolnice se vynořili dva příslušníci Veřejné bezpečnosti se psem. Zamířili k Tomášovi, ale nezastavili ho, nic neříkali, jenom si soustředěně prohlíželi jeho vyholený zátylek. Tomáš by se nejraději rozběhl, ale pes by ho určitě dohonil. Snažil se vypadat co nejnenápadněji, dával si pozor, aby pohybem nezavdal policistům důvod k dotazům. Než přešel vozovku, rozhlédl se nalevo i napravo jak prvňáček dbalý příkazů rodičů a paní učitelky. Přešel a zabočil dolů na Švermovu ulici.

Na rozmezí chodníku a vozovky po obou stranách ulice trčely z dlažby velikánské stožáry z konstrukční oceli, ukotvené lany, pláty vlnitého plechu tu však nebyly. Stále ještě (kromě policistů) nikoho nepotkal. Rozběhl se. Co nejrychleji chtěl být tam, odkud na podzim utekl. Podpatky klapaly po žulových kostkách. Zvuk valícího se kamení v tichém, vylidněném městě.

Na mostě přes pivovarskou strouhu uslyšel trubku – kdosi hrál blues. Krásný smutek, nářek bez slzí, lítost a touha, úplně dole špetka naděje. Víc by jí tam mělo být, vždyť ho propustili. Zabočil doleva na Nákladní ulici a spatřil dům s číslem devatenáct – bez ohrady.

„Nemáš něco k pití?“ zeptal se Tomáše Adamec.

„Kdeže. Proč nejdete do hospody?“

„Do hospody! To víš, že bych si nejraději zašel do hospody!“ mávl rukou Adamec a pokračoval v chůzi po obvodu obdélníka, který tu zbyl po ohradě. „Ničemu nerozumí…,“ brumlal si cestou. Ačkoli byla ohrada zbouraná, nic se nezměnilo.

V zahradě si vylezl na ořech a čekal. Raději by seděl v koruně kaštanu, ale ten už dávno skáceli, jeho koruna by převyšovala ohradu. Ohrada je sice zbouraná, ale po kaštanu zbyl jen pařez. Kdo to napraví? Holubi brázdili oblohu vznešeně, rorýsi jak černé šipky míhali se vzduchem nad nimi. Je krásné být rorýsem. Ale jak to dokázat, co si počít?

Tomáš Staněk se domníval, že v posledních měsících dospěl v muže. Ano, dospěl v bezradného muže, který neví, co teď. Byl stejně dospělý jako ostatní dospělí v této zemi. Při prvním pokusu uniknout ze začarovaného obdélníku si rozbil hlavu. Zajali ho a uvěznili. Má se pokusit ještě jednou? Cesta objevená mladším bratrem, krví vykoupená, byla slepou uličkou. Cesta Josefa Peřiny, útěk do světa hudby, byla cestou vyvolených. Toulat se minulostí bylo řešením jen pro babičku Františku. Co tedy…?