5

Josefa Peřinu, toho tlustého pianistu, probudil hlad. Bylo už ráno, vrabci pokřikovali v dur, slunce svítilo a hlad byl veliký. Špekáčky koupil PhDr. Peřina cestou od holiče, celý věnec jich visel ve spíži na hřebíku vedle provázku po uzeném a jejich vůně se drala klíčovou dírkou, vyplnila předsíň a otevřenými dveřmi vkročila k Josefovi do pokojíčku. Válet se probuzený v posteli je rozkoš, jíst špekáčky slast. Tlustý chlapec si nasadil brýle a vybatolil se z postele. Nejdřív si zašel do kuchyně pro nůž a pak ozbrojen, tažen vůní, blížil se ke spíži. Vtom zazněl zvonek rozkazovacím způsobem a Josef uposlechl. Na prahu stáli dva tlustí pánové, jeden jako druhý. V rukou drželi pistole a tvářili se jako kočka domácí na lovu mouchy. A už byli uvnitř.

„Odhoď nůž!“ poručil levý.

„Je otec doma!“ vybafl pravý s vykřičníkem za větou.

„Je! Všechno víme,“ řekli oba.

„Pst!“ udělal Josef ukazovákem na rtech. „Spí, pracoval celou noc, nerušit!“

Ale nespal, mžoural nechápavýma očima na prahu ložnice a ledva je rozeznával.

„Jmenujete se Peřina Jan, narozen třicátého dubna devatenáct set devět,“ oznámil mu levý zatykač.

„Jmenujete, nezapírejte, všechno víme,“ řekl pravý a přehodil pistolku do levičky.

„Máte kam odložit syna na neurčito? Je to váš syn, že? Jinak bychom se museli postarat i o něj.“

„Ano,“ řekl Peřina. „Josefe, půjdeš ke Staňkům. Jak vidíš, jsem povolán k vojenskému cvičení a nevím, kdy se vrátím.“

„Je rozumný,“ řekl pravý tlouštík levému.

„Ano, je velmi chápavý,“ odpověděl levý pravému.

„Vrať se brzy, táto,“ řekl chlapec, poněkud udiven způsobem povolávání záložních důstojníků k vojenskému cvičení. A tu ho opět oslovila vůně uzeniny; dveře spižírny vedly do předsíně. Všichni zúčastnění stáli uprostřed vůně, ale nikdo kromě Josefa ji nevnímal; jako by pro ně neměla v té chvíli žádný význam. Sledován ústím pistole otevřel Josef dveře spíže a vztáhl ruku k výšinám. Tři centimetry mu chyběly, i když si stoupl na špičky. Sledován ústím levého vztáhl PhDr. Peřina ruku a ověnčil syna špekáčky.

„A co ty, táto, ty si nenecháš nic?“ řekl Josef.

„Já budu mít vojenský guláš. A běž už…“

Když za Josefem zaklaply dveře, tlustí pánové se ještě prokázali příkazem k domovní prohlídce, sebrali ze stolu špalek rukopisu a nedopsanou stránku z psacího stroje, ze skříně uniformu královského letce RAF, prohrabali byt a odvedli PhDr. Jana Peřinu do automobilu před domem. Byl to tatraplán a při startování nepůsobil žádné potíže.

Máňa to zkusila po třech dnech znovu, tentokrát vyzbrojena jménem hledaného – Klement Dolejš –, rozhodnutá mít v té věci jasno. Umyla nádobí a vyrazila ke kasárnám. Na křižovatce smetla Adamce, který nevěděl kam, postavila ho na nohy a oprášila.

„Takový nemehlo,“ řekl Máně u kasárenské brány vojáček. „Tu holku bych chtěl vidět, která by mu dala, ten se snad nikdy neožení.“

„Tak mi ho zavolejte,“ řekla Máňa radostně. „Před půlhodinkou odešel na vycházku, ale neptejte se mě kam. Určitě do hospody, ale neptejte se mě, do který.“ „Však já už si ho najdu,“ řekla Máňa a rozběhla se.

Kam vlastně běžet? Kde najde nesmělého vojáka s velkýma rukama, toho ani trošku ženatého Klementa Dolejše? Před hospodou U Chmelové šišky se zastavila a chvíli váhala. Ve výčepu seděl opilec Adamec za stolem bez ubrusu a vyprávěl jiným opilcům, kteří mu platili pivo, o větrné smršti, jež ho smetla na křižovatce, postavila na nohy, oprášila a zavála sem do hospody. A v tu chvíli vstoupila smršť do hospody – Adamec se přikrčil – a pátravě se rozhlédla; nikde žádná uniforma, jen Adamec, špatně ukrytý za půllitrem. Aby nějak zdůvodnila svou přítomnost, přistoupila Máňa k výčepnímu pultu a zahleděla se do skleněné vitríny s čokoládami, oplatkami a všelijakými pochutinami. „Máte takový fialkový bonbóny?“ zeptala se výčepního. „Takový nemáme, ale dejte si rum, slečno, toho máme dost,“ doporučil výčepní.

Máňa si dala velký rum na kuráž a rozběhla se do hospody Pod Podloubím.

Na pouti za vojínem Klementem Dolejšem navštívila ještě hospodu Zlatý kříž, vypila vstoje další rum a zjistila, že čím jich vypije víc, tím jsou chutnější. Pila rum ještě v hospodě Laterna, v Božím koutku, U Antona, v Lidovém domě, U Jelena, v restauracích na Západním i na Východním nádraží a jedinou uniformou, kterou cestou potkala, byl průvodčí vlaku nazývaného Hradecká koza. Ten jí vyložil, že není důstojníkem, a poradil, ať to zkusí v zahradní restauraci Na Střelnici, dnes tam hraje muzika.

K uhelným skladům na Nákladní ulici patřil do jisté míry i dům s číslem devatenáct, v němž bydlel holič Bugel s paní Bugelovou, dcerou Karin a s bílými holuby. Několik měsíců poté, když JUDr. Kamil Staněk přivezl Tomášovi do vily na kopci bratříčka Petra, přivezl si i pan Bugel od čápů dvojčata, která nechal zapsat pod jmény Ivan a Igor, aby vyjádřil svůj kladný postoj k času, jenž oponou trhl a změněn svět. Se jménem dcery Karin se už nedalo nic dělat.

V tom domě bydlel i pan Poklidný, šofér Pozemních staveb, s paní Poklidnou v rozevlátých suknicích, libující si ve rtěnce karmínové barvy, a se synem Vaškem – ten bude bydlet v podkroví rodinného domku na Mostní ulici za řekou, až ho pan Poklidný jednou postaví.

Taky tam přes celou první republiku i po celou válku bydlela madame Volkovinskaja s bílou napudrovanou tváří, v bytě, kam se nastěhují Staňkovi už bez Máni, po svém sešupu z vily na kopci. Madame Volkovinskou na přání všech nájemníků (i Šlosarovi s tím rádi souhlasili, ačkoli to byla původně jejich nájemnice) umístili v ústavu zvaném Marian, neboť koho potkala, toho zkoušela z ruských carů; měla v bytě štěnice a nehodlala se s nimi rozloučit (hrozilo nebezpečí, že se vydají do světa); často se koupávala a vrchovatá vana jí nestačila, voda přetékala, plnila koupelnu, podtékala pod prahem do předsíně, prosakovala stropem k manželům Šlosarovým a vytvářela mapy neznámých krajin na stropě, kapala na koberec. Domluvy nepomáhaly. Byt po madame Volkovinské zůstal prázdný, nikdo v něm nechtěl bydlet. Až když paní Šlosarová, majitelka domu i uhelných skladů, přišla o majetek a stala se z ní nájemnice a z jejího manžela vážný; když se její majetek stal majetkem všech, dostavili se traviči z komunálního podniku, otrávili štěnice a jiní mužové vyspravili podlahy. To už na příkaz soudruha Bugela, který se stal vedoucím nejen všech holičů a kadeřníků, nýbrž i kominíků, zedníků, malířů a natěračů, ševců, krejčích, zahradníků, všech služeb města. I přesto zůstal byt s takovou pověstí prázdný. Ani JUDr. Kamilu Staňkovi, účetnímu Továrny na oplatky, se tam nechtělo. Ale co mohl dělat.

Pan Šlosar měl štěstí, že dům ani uhelné sklady nepatřily jemu, i když vše spravoval, majitelkou byla paní Šlosarová. Pan Šlosar se přiženil s holým zadkem, ani psa Rolfa tenkrát neměl, a za to mu pak dovolili vážit uhlí v národním podniku a vést celou administrativu uhelných skladů. Směl bydlet ve svém bytě, mít psa Rolfa a ve volném čase koukat z okna do ulice, na niž byl zvyklý. Jako by se nic nezměnilo. Koukání z okna však (i před historickou událostí trávil pan Šlosar tímto způsobem spoustu času) nabylo nyní na významu a paní Šlosarová svého manžela v této činnosti nejen podporovala, dokonce po něm vyžadovala, aby bedlivě vyhlížel. I ona vyhlížela. Polštář s výšivkou tropického motýla už měl ošoupaná křídla od loktů manželů Šlosarových – a stále nic, nepřicházeli, a už tu měli být. Pan Šlosar rezignoval, už je vlastně nevyhlížel, jen se tak díval do ulice, po chodcích: po listonoších a kominících, po pivovarských koních, po vojácích na vycházce, po lýtkách dívek a žen, na paní Poklidnou s větrem v sukních a s boky houpavými, na přicházející i odcházející vězně v pruhovaných oděvech, provázené Budulínkem a svobodníkem s mohutným hlasem a se zástupem dětí. Když pak dostavěli ohradu, stále vyhlížel pan Šlosar s lokty na křídlech motýlích, upíjel zvolna žlutou limonádu, zahleděn do vlnitého plechu. I když pak ohradu jednoho dne sundali a nechali jen sloupy, vyhlížel osvoboditele. Přijedou v tancích se zvednutým poklopem, dolů po Pekařské – už ne Švermově, na křižovatce zabočí vlevo na Nákladní a před jejich domem zastaví. Ten první bude černý jako bota, na přilbě síťku, oslnivě bílými zuby bude žvýkat žvejkačku. Už jsou tady! zavolá pan Šlosar a paní Šlosarová si nasadí klobouk s ovocem, ještě z první republiky, a půjde je vítat s kyticí květů. Jsou neustále připraveny ve váze v předsíni…

Ačkoli město, v němž se potlouká opilec Adamec už odnepaměti, není rozlehlé, na stavbu věznice se našla parcela už v dávných dobách osvícené monarchie. Sousedí s budovou okresního soudu a slouží dodnes.

PhDr. Jana Peřinu přivedli do strohé místnosti, a než se stačil rozhlédnout, zatáhli rolety a posadili ho obličejem proti stolní lampě, takže viděl jen oslnivé světlo; zpočátku dokázal přečíst nápis TESLA 220–235 V, 100 W, Made in Czechoslovakia, než byl oslněn docela, než sklopil oči k podlaze napuštěné olejem, do černých parket. Na rukou měl pouta jako zločinec. Z ulice sem doléhal i zavřeným oknem pokřik dětí hrajících fotbal laciným gumovým míčem; bylo to dvacet čtyři ku třiceti šesti. Peřina se domníval, že je v místnosti sám, ale nevěděl to určitě. I kdyby si však byl jistý, že tu s ním nikdo není, i kdyby neměl spoutané ruce, netroufl by si vstát ze židle, nebo dokonce zhasnout lampu, vytáhnout roletu a otevřít okno. Čekal ukázněně a vůbec nechápal, kam se ta zeměkoule pootočila. Když byl pod okny stav utkání osmdesát šest ku devadesáti čtyřem svolávání maminek ukončilo utkání, vrzly dveře a zatčený byl osloven hlasem plným medové přívětivosti.

„Obraťte si židli, abychom na sebe viděli, pane doktore.“ Ten hlas patřil jednomu z ranních tlouštíků-zatykačů. Seděl za psacím stolem vprostřed vyšetřovny a doznal změny. Jako by chirurg s nožem a se smyslem pro absurdní humor šmikl dvakrát v koutcích úst směrem vzhůru a nechal je tak. Muž se hrabal v papírech na stole a hleděl do nich, jako by to byly Humoristické listy nebo Dikobraz. Vzduch v místnosti byl hustý, venku poledne.

Tlouštík vytáhl roletu, otevřel okno, sundal si sako, přehodil je přes opěradlo židle a opět se s neutuchajícím úsměvem zahloubal do listin. Zapálil si cigaretu, vykouřil ji zvolna, zapálil si druhou a Jana Peřiny na židli u zdi si nevšímal. Vstal, vyšel na chodbu, nechal otevřené dveře a po chvíli se vrátil s hrnkem kouřící tekutiny. Míchal lžičkou v šálku, stále se usmíval, vypil tekutinu a začal bloudit očima po místnosti. Jako by náhodou zahlédl Peřinu u zdi; upřel na něj pohled a daroval mu nekonečný úsměv.

„Tak spusťte!“

„Myslel jsem, že vy máte něco na srdci,“ řekl Peřina nejistě.

„Pane doktore,“ culil se tlouštík, „jste přeci vzdělaný člověk. Možná si myslíte, že já jsem nějaký neotesanec. Ale nejsem, pane doktore. I já mám své vzdělání a dva vzdělaní lidé by se měli domluvit. Nemám pravdu?“

„Hm…“

„Ještě máte možnost, pane profesore, ještě je všechno otevřeno, záleží na vašem rozhodnutí. Vidíte tenhle fascikl? Dnes ráno jsem vás viděl poprvé. Jenže já vás znám už delší čas, v tomhle fasciklu je toho dost. Dokonce i to, že jste volil komunistickou stranu, a to je chvályhodné. To je důvod, proč s vámi ještě mluvím s úsměvem, je to vaše jediná šance. Jenže, bohužel, jsou v tom spisu ještě jiné, moc špatné věci. Člověče, vždyť to stačí položit na stůl prokurátorovi a nic vás nezachrání! Jste v tom po krk! Víte, jaká je doba a že i ti největší straničtí funkcionáři v tom lítají. A teď záleží jenom na vás, pane doktore, jestli ten spis dám prokurátorovi. O tom rozhodujete sám, tady, v této místnosti, v tuto chvíli. Dneska jste ještě pánem svého osudu.“

„Ale já vám nerozumím,“ řekl Peřina. Když pohnul rukama, želízka mu svírala zápěstí.

„My vám nechceme ublížit. Potřebujeme vzdělané lidi, kteří vyšli z nás, z dělnické třídy, a hodlají sloužit novému, spravedlivému pořádku… Váš otec byl přeci hutník, že?“

„Ano, můj otec byl hutník.“

„Ale vy jste sloužil britským imperialistům. A tady čtu, že dosti obětavě.“

„Nechápu, co tím sledujete…?“

„Váš způsob myšlení se nám hrubě nezamlouvá, způsob, jakým píšete o válce. Víte přeci, že nás osvobodila Rudá armáda. Uvědomte si, poměry se změnily, nastala velká doba, sloužíme velké věci. A vy si píšete spisky, které se jaksi nehodí. Dejme tomu, že máte pravdu. Naše věc ale tu vaši pravdu nepotřebuje. Vždyť vy nám škodíte, pane Peřino! Naštěstí jsme silní dost a vy si tu svou pravdu můžete strčit za klobouk.“

„Jakou moji pravdu? Pravda je přece obecná.“

Vyšetřovatel pokrčil rameny a zmizel za dveřmi. Týmiž dveřmi vnikl dovnitř druhý tlouštík, v jehož obličeji nebyla stopa po úsměvu, naopak. Jako by rozezlený chirurg misantrop šmikl dvakrát skalpelem v koutcích úst dolů a přidal k tomu od chřípí k bradě trpkou vrásku.

„Jak to sedíte, člověče!“ vybafl. „Otočte se ke světlu, kdo se má na ten váš ksicht dívat!“ Než zavřel okno a zatáhl roletu, opět se venku ozvaly dětské hlásky; bylo po obědě a stav utkání opět nula nula.

„Chodíte k holiči?“ ozvalo se Peřinovi za zády. Bylo nepříjemné dívat se do rozsvícené žárovky a mít tazatele za sebou.

„Chodím.“

„Jak často?“

„Jak to mám vědět? Až mi narostou vlasy. Nepovažuji za důležité si to pamatovat.“

„To jste celí vy!“

„Kdo vy?“

„Otázky tady kladu já. Kdys byl naposled u holiče, hajzle? Cos tam roztrušoval, kohos urážel? Tak kdys byl u holiče, mluv, než tě skřípnu.“

„Včera.“

„No vidíš, že to jde. V kolik, mluv, víme všechno.“

„Asi v půl čtvrté.“

„Asi, asi… V patnáct dvacet osm a odcházel jsi v patnáct padesát dva. Ale budiž, máš z pekla štěstí, že ses přiznal. Je to polehčující okolnost pro soud.“

„Pro jaký soud?“

„Na ptaní jsem tu já! A nemysli si, Peřina, že tě z toho někdo vyseká. Pro dnešek to stačí, příště budem pokračovat o těch řečičkách u holiče a o tom tvým sepisování, kdo vyhrál válku. Seš v tom až po krk… A teď vztyk!“

Peřina vstal ze židle a v tu ránu spadl na podlahu; kopanec byl mířený zezadu mezi nohy. Pak ještě jeden na spodní čelist. Pouta na rukou se mu sevřela, drtila klouby zápěstí. Uviděl letorosty na parketách a červený čúrek, vytékající mu z právě vzniklé proluky mezi zuby. Pak tma a nic.