24

Byla neděle, letní odpoledne, slunce svítilo na okresní město – vylidněné parky, prázdná náměstí, pusté ulice. Dvojice policistů hlídkujících na rozích si utíraly pot, policejní psi měli vyplazené jazyky. Švermovou ulicí kodrcal kočárek, v něm sedělo dítě a radovalo se, jak rychle ujíždí, jak to drkotá po dlažebních kostkách.

„Co tak ženeš, vždyť ti nestačím,“ napomínal bývalý vojín Klement Dolejš svou dvoumetrovou ženu Marii.

„Vždyť ještě neviděli Jiříka, vždyť ještě ani nevědí, že ho máme!“

Vybrala zatáčku a rozběhla se k domu s číslem devatenáct. Jiřík v kočárku výskal radostí.

„Aničko!“ zvolala Máňa vzhůru k otevřeným oknům rodiny Staňkových. A ještě jednou.

„Máňa!“ paní Staňková v okně zcela zkoprněla.

„Tohle je náš Jiřík,“ volala Máňa a zvedla syna do třímetrové výšky. V oknech se objevili další nájemníci. Všichni se dívali na rozesmátou Máňu a rozesmátého Jiříka. Ani trošku se nebál tak vysoko.

„Pojďte nahoru,“ zvolala paní Staňková.

„Pojďte dolů, venku je hezky!“ Máňa posadila chlapce do trávy v zahradě.

Stal se zázrak. Dva lidé odjinud se tu objevili po nekonečně dlouhém čase. Třetí vchází brankou. Taková událost! Domem se ozývalo práskání dveří a úprky po schodech. Všichni se seběhli podívat se na Máňu a Jiříka, na ostýchavého Klementa; návštěva z nebe. Dokonce Adamec chtěl být u toho, zanechal marného pátrání po láhvi. Jenom pan Šlosar popíjel v okně žlutou limonádu a ovládl své nutkání. Je nejvýše postavenou osobou v domě s právem psát cedulky, je vedoucím uhelných skladů, musí zachovat rozvahu. Karanténu dosud úředně nezrušili. Všichni potřásali Máni a Klementovi rukama, na Jiříka dělali ťuťuťu, radovali se, nemohli věřit vlastním očím. Pes Rolf pobíhal kolem, vrtěl ocasem a radostně poštěkával.

„Jak jste se k nám dostali?“ zeptala se paní Poklidná po vítacích orgiích.

„Pěšky, vždyť je to slabá půlhodinka.“

„A nic se vám nestalo…?“ Paní Poklidná se zamyslela; chvíli stála nehnutě, hleděla do trávy. Pak vystřelila k domu, schody brala po třech. Za chvíli se objevila v okně, oblečená ve žlutě květovaných šatech, rty měla karmínově rudé.

„A jde se!“ zvolala. „Nebuďte blázni, karanténa skončila! Kdo půjde se mnou na procházku?“

Byla neděle, letní odpoledne. V čele lidí ve svátečním jel kočárek, v něm seděl chlapec Jiřík a mával rukama. Kočárek tlačila Máňa Dolejšová, šla zvolna, byli přece na procházce. Vedle ní Klement a za nimi obyvatelé z domu číslo devatenáct na Nákladní ulici, poslední Adamec. Jako stádečko ovcí je obíhal pes Rolf a radoval se psím způsobem. Nad ohradou tržnice se objevilo pět snědých obličejů, pět bratrů Leškových:

„Kam jdete?“

„Na špacír,“ odpověděla jim Bugelova dvojčata jedněmi ústy, „pojďte s náma!“ Cikáni nechali míč na trávníku, přeskočili plot a přidali se k bílým tvářím.

Pan Šlosar nevěděl. Seděl u okna, u láhve žluté limonády, a měl nutkání. Taky by se rád přidal. „Co říkáš,“ zeptal se paní Šlosarové.

„Nikam nepůjdem,“ rozhodla za něj, „radši počkáme, jak to dopadne.“

Obyvatelé domu, posíleni pěti bratry Leškovými, táhli dolů Švermovou ulicí, rozprávěli a hlasitě se smáli. Míjeli domy, jejichž okna se plnila lidmi přilákanými nezvyklým halasem, štěkotem psa a povykováním dětí.

„Kam jdete?“ dotazovali se lidé.

„Na procházku, vždyť je neděle.“

„Jdeme s váma!“ ozývalo se ze všech stran a do ulice vybíhali lidé ve svátečním. Dvojice příslušníků Veřejné bezpečnosti, které dav míjel, hleděly na událost s otevřenými ústy. Nevěděli, jak se zachovat. Jakmile lidé přešli, sáhli po vysílačkách a ptali se svých nadřízených, co mají podniknout. Nadřízení, zaskočeni neočekávanou, mimořádnou událostí, lapali po dechu. Sami nevěděli, co si počít. Po nábřeží směrem k zahradní restauraci Na Střelnici šel už stohlavý zástup. Mezi lidmi byli také dva tlouštíci, podobní si jak vejce vejci. Kdyby si vyměnili místa, nikdo by to nepostřehl. V náprsních kapsách měli malé knížečky s vlastními fotografiemi, v zadních kapsách kalhot se jim na hýždích rýsovaly obrysy pistolí. Byly však přikryty saky a žádný z rozesmátých lidí tomu nevěnoval pozornost.

Hospodský na Střelnici nemohl uvěřit vlastním očím. Hned si oblékl frak, uvázal motýlka a začal čepovat pivo; našlo se několik dobrovolníků, kteří je pomáhali roznášet. V letním odpoledni člověku vyprahne. Jiní rozvěšovali lampióny, pár zdatných pořízků vyneslo ze sálu klavír k betonovému parketu. Dneska se budou veselit až do rána. Jako kdyby skončila válka. Josef si sedl ke klavíru – chvíli ťukal buclatými prsty do kláves jen tak, potom spustil polku. Kdosi se přidal s klarinetem, odvážný amatér přisedl k bubnům. Pivo teklo proudem, sklenice do sebe narážely, pěna stříkala na všechny strany. Pes Rolf se radoval i bez piva.

„Bože, kdy já jsem naposled tancovala!“ povzdechla si paní Poklidná s významným pohledem na otce Peřinu.

Jan Peřina povstal a dvorně se uklonil. Nabídl fešné sousedce rámě a odvedl si ji na parket. Přidali se další. Za chvíli se tančilo i mezi stoly a doktor Peřina s paní Poklidnou se v obecném víru zcela ztratili.

Babička Františka v krásném letním odpoledni seděla na bílé stoličce proti vyhaslé televizní obrazovce a radovala se tiše za zavřenými víčky.

„Honem, už jsou tady!“ Dědeček František vpadl do kuchyně jak velká voda. Babička zaklapla knížku a vyšla na zápraží. Z auta tatrovky vyskočil Tomáš a hnal se k ní.

„Jenom mě nepoval, ty divočáku!“ bránila se, úsměv přes slzy radosti. JUDr. Kamil Staněk, advokát zvučného jména, otevřel zadní dvířka a převzal z rukou své ženy peřinku převázanou povijanem. Poněkud neobratně ji podržel, a když paní Staňková vystoupila, vrátil dítě do povolanějších rukou.

„Tak tohle je náš Petřík!“

V sadu se točily mlejnky proti špačkům v korunách stromů, které vysadil strýc František. Bylo léto, třešní dost pro lidi i pro nenasytné ptáky. Zvuk policejní houkačky z ulice sem nedolehl.

„To jsem ráda, že jste zase doma,“ řekla babička na své stoličce v cizím pokoji manželům Staňkovým, kteří se zrovna vrátili z nedělní procházky.

Jekot policejních sirén přehlušil hudbu a smích v zahradní restauraci Na Střelnici. Josef s improvizovanou kapelou přestali hrát. Lidé ztichli, hospodskému se protáhl obličej. Podíval se na hodinky, bylo čtvrt na jedenáct.

První dorazilo auto s bílým pruhem a modrým blikavým majákem na střeše. Zaparkovalo u brány, nikdo však nevystoupil. Po chvíli přijely pomalejší zelené antony a nákladní auta s mužstvem na korbách. Mužstvo ozbrojené samopaly vyskákalo přes postranice a obklíčilo zahradní restauraci. Posádky zelených antonů pro převážení zatčených otevřely zadní dveře vozidel.

Z osobního auta vystoupil důstojník a dva hromotluci strážmistři s dlouhými obušky v rukou… Zvolna kráčeli pod pestrými lampióny mlčícím davem, který se před nimi rozestupoval. Přešli přes parket a zastavili se u boudy s výčepem.

Za zády policistů se ozvalo přátelské štěknutí. Bezelstný vítací pes Rolf přišel pozdravit nové příchozí. Hromotluk po důstojníkově pravici zareagoval první. Napřáhl obušek a sekl Rolfa po čenichu. Pes kníkl a sesul se na zem. Druhý policista vytáhl pistoli a střelil ho do hlavy.

„Kolik je hodin?“ zeptal se důstojník vyděšeného hospodského, přikrčeného za pípami.

„Čtvrt na jedenáct,“ odpověděl chabě.

„Dvacet dva dvacet pět,“ upřesnil důstojník. „A úředně stanovenou zavírací hodinu máte v kolik?“

„Myslel jsem, že výjimečně…,“ koktal hospodský a po čele se mu kutálely krůpěje potu.

„Ve dvacet nula nula je konec, výjimky nejsou povoleny. Zaplatíte pět set korun pokuty.“

Důstojník přijal bankovky z rozechvělých rukou a vyplnil potvrzenku. Otočil se, obešel zabitého psa a chráněn zbrojnoši po bocích vrátil se k autu s bílým pruhem. Po chvíli se ozval jeho hlas, zesílený a zkreslený megafonem:

„Občané, rozejděte se! V případě rušení veřejného pořádku a nočního klidu budeme nuceni proti vám zasáhnout. Občané, pokojně se rozejděte!“

A občané se pokojně rozešli.