Metafora první

(O metafoře)

Její krok — jak náčrt nártu…

Její krok — jak úhel kolen,
kterým sevřela mou hruď.

Její krok už třese městem,
silon šelestí a v švech
povolují dobří bozi.

Její krok — ta šalba boků,
že i věčnost na vteřinu
může slehnout…
jako slunko v stínu řas.

Vstoupila mi do obrazu
— svět hlemýždící se v svých hyždích —
a ten obraz v této básni
houstne jako víno v sudu.
I má hlava — pustý sud.
Moje srdce — pouhý čep.
Ale krev, krev duní v tepnách
a pokavad nevyschne mi,
tonu v ní, v tom božském bludu,
sám její — po svém obezdění
slepě tápající tep.