Metafora čtvrtá

(Agogh)

Jakýsi motor nabírá zlostně dech
a chrčí.
Ne že by nějak chtěl…

Andělé vždycky jinam tlačí kočár,
i ten nebeský,
duch jeptišky se vyhne mnichovi,
v čas vraždy Agogh oblékne se králem,
že šarlat snadno skryje krev
a hermelín je bílý —
leč jinak?

Natáčen kdekdo se stejně hrne jenom tak
tou chodbou, ach, tak dlouhou,
že musí ze své dráhy nutně uhnout,
aby se vůbec někdy potkala
v místech, kde chůze mezi kroky mlčí —
a kdekdo natáčen, hrne se stejně urvat
aspoň svůj kus ticha, než se samo zřítí
hukotem temným — z žil vyšinutých těl.

I bělásek si vzduchem poskakuje
do dneška na týž pohon,
nic nechápaje z toho všeho žití —

pták, zlehklý náhle o svůj stín,
který se mihne dlažbou
jak tucha příliš roztržité duše,
ztěžkne hned zase vlastní pomlkou —

a pouze květ je celý ve svém kvítí,
když muškát v okně truchlí červení
nad chuchvalci své krve marně prolité,
a pohroužen v ní,
ještě se jí sytí —
jak tato báseň.

A pouze květ je celý ve svém kvítí,
i když ne proto,
že by nějak chtěl
sám sebou býti spasen.

A zatím vítr žene kamsi list
i s čísi myšlenkou,
že tenkrát na prstu ti chyběl ametyst
k onomu netřpytnému gestu:
„Ach, bože, co s tím vším —
s nápěvem, který rmutem svým je zpitý,
s hukotem temným z žil vyšinutých těl,
s muškátem v okně brunátnějícím,
s větrem, co kamsi žene list
i s čísi myšlenkou,
že tenkrát na prstu mně chyběl ametyst…?“

Jako by třpyt se neztrácel v svém lesku.
To jsi chtěla říci.
Jako by neztrácela ses i ty
v refrénu tou dlouhou chodbou znějícím,
a stále bližší svému nezřetelnému gestu —:
„Co jsem a proč, a komu, komu čím?“

Tak zpíval pták, ach, jak ten pták —
tak zpíval
ve vzduchu umučeném jehličím.

Ne že by nějak chtělo.
Ne že by nějak chtěl
ten vzduch,
ten pták,
i Agogh svržený
andělem černým na tragický svůj trůn…

—

Jen jak by vinen byl
svět celý — bez viny.